Béowulf, Robert Nye
 |
Severského hrdinu Béowulfa zná dnes nejspíš každý. Za prvé patří do školních osnov a za druhé se stal námětem stejnojmenného, nepříliš povedeného filmu. Naštěstí je tu i jeho odlehčená knižní podoba, která charismatickému hrdinovi dokáže napravit pochroumanou reputaci.
Příběh se bohudíky svému původnímu, poněkud nudnému vydání podobá jen částečně. Děj je víceméně stejný (až na jednu drobnou výjimku, ale o té se zmíním později), zato zpracování je podstatně čtivější, dramatičtější a přehlednější. Například původní úvodní pasáž, popisující a představující dánskou královskou dynastii od jejího zrodu až po nynějšího krále Hrótgara, je zestručněna opravdu hodně. V knize Roberta Nye se dozvídáme jen o tajemném příchodu zakladatele královské linie – Scylda Scefinga. Další pokračování rodokmenu je jen načrtnuto, ale pro přehled bohatě stačí.
Příběh začíná ve chvíli, kdy nechá poslední král Hrótgar – čestný a moudrý muž – vybudovat slavnou síň Heorot. Zkazky o její velkoleposti se rozletěly krajem jako splašené včely a kromě davů nadšených seveřanů přilákaly i něco horšího. Zplozence Kaina a hada, stvůru požírající lidské maso – Grendela. Grendel ve spánku zabije 30 králových mužů a odvleče je do bažiny. Panovník plánuje velkolepou odvetu, ale po boji, při kterém skoro přišel o život, musí chtě nechtě uznat, že na tuhle bestii nestačí.
„Grendlův příchod nebyl ani rychlý, ani pomalý. Noc byla tentokrát tak neproniknutelně hustá, že se ani nedalo říct, kdy se vlastně stvůra vynořila z kalné tůně a vydala se k síni Heorot. Bylo ji jen slyšet, jak přerývaně dýchá a z hrdla jí zní ostrý praskot kostí.“
Pomoc mu nabídne synovec geátského krále Hygeláka – Béowulf. Béowulf je zajímavý hrdina, na jedné straně z něj opravdu cítíte něco chrabrého a hrdinského, na druhé straně mu ale chybí typická vychloubačnost či pocit nadřazenosti. Béowulf má i své slabé stránky (například je krátkozraký) a po většinu času působí až skromně. Ve druhé části dokonce odmítá nastoupit na trůn, protože ví, že toto místo patří královu synovi, a to i přes jeho nízký věk.
„Béowulf patřil k tomu vzácnému druhu lidí, kteří vlastní slabost proměňují v sílu.“
A abych nezapomněla, vládne i pohotovým humorem, i když ho nepoužívá moc často.
„Nemám rád, když se mi někdo směje,“ vyštěkl Unferd a vytáhl dýku. Béowulf před něj svižně přistrčil jablko. „Já sám si je tedy neloupu,“ protáhl. „Všechno bez slupky ztrácí na chuti, nemyslíš?“
Kromě Grendela najdeme v příběhu ještě dvě další nestvůry: Grendelovu matku a Ohňodraka. Ani tady se kniha od své mytické předlohy neliší, tedy až na závěr. V původní verzi se Béowulfovi společníci hrozného draka zaleknou a utečou a zbude mu jen mladý pomocník jménem Wígláf. Tady ale autor nejspíš nechtěl ničit idealistické představy mladých čtenářů o neohrožených hrdinech bez bázně a hany a závěr poněkud poupravil. A já se mu ani nedivím. Vzhledem k tomu, že knížku bych doporučila už čtenářům od dvanácti, možná deseti let, jde o celkem pochopitelný krok. Škoda jen, že někde na konci nečeká na zvídavější čtenáře alespoň malá poznámka či vysvětlení o skutečném konci. Stejně tak mi chyběl i nějaký malý slovníček. Vždyť kdo z dnešních školáků ví, kdo to byl Odin?
U náboženské stránky ale ještě zůstanu. Ke své škodě ji autor v příběhu skoro úplně vynechal, přitom v původním eposu tvoří duchovní složka páteř celého příběhu. Netvrdím, že by se měli hrdinové ke svým bohům modlit za každým druhým odstavcem, ale úplná absence je také na nic. Zmíněný Odin se objevuje jen v úvodu, poté už jsou ze všech hrdinů dokonalí ateisti. Bez legrace.
Co mě ještě při čtení hodně vytáčelo, bylo neustále opakování slova „temný“ ve chvílích, kdy psal o Grendelovi nebo jeho matce. Chápu, že původně chtěl u mladého čtenáře vyvolat dojem, že jsou bestie nejbestiovatější, nejhnusnější a nejodpornější. Ale myslím, že na to bohatě stačilo jejich barvité líčení a temnou kafomlýnkovou serenádu si mohl autor klidně odpustit.
V tomto směru se bohužel nepovedly ani ilustrace. Obálku sice chválím, protože vidina vikinské lodě ve mně evokuje příslib napínavého dobrodružství, ale o kresbách uvnitř to už neplatí. Hlavně Grendel vypadá v malířově podání jako poměrně neškodná chlupatá opice, i když nápaditý popis mluví o něčem docela jiném. Ovšem pokud bylo původním záměrem malíře srazit čtenářovu fantazii na kolena, tak to se mu povedlo skvěle. Před příštím čtením asi většinu ilustrací přelepím…
Co ke knize ještě dodat? Snad jen to, že i přes velmi beletristické podání se kniha nevyhýbá a ani nemůže vyhnout původním severským jménům, která se špatně čtou a ještě hůře vyslovují. Starší čtenáři, mající zkušenost například s Tolkienovými Rohanskými jezdci (mimochodem není žádné tajemství, že epos o Béowulfovi byl jednou z četných mistrových inspirací), nebudou mít se jmény jako Wealhthéow nebo Ecgthéow žádné problémy, ale těm ostatním rozhodně nedoporučuji její hlasité předčítání. Alespoň napoprvé ne.
Knihu o Béowulfovi určitě nejvíc ocení dospívající čtenáři ve věku 10 – 12 let, ale líbit se bude i těm starším. Jednoduchou a poutavou formou je seznamuje s hrdinou nejstaršího anglického eposu, a to tak, že si ho určitě zapamatují. Navíc v příběhu ožívají některé tradiční hodnoty, kterých v dnešním světě pomalu ubývá. Nechybí ani spousta krve a násilí, které si současný mladý konzument knih žádá. A to je úctyhodný výkon na jeden starý příběh!
- Nye, Robert: Béowulf
- Albatros, 2011
- překlad: Petr Onufer, Martin Pokorný
- obálka: Peter Uchnár
- 144 stran / 199 Kč