Archa zrůd, Pavel Fritz
 |
Děj třinácti vědeckofantastických a hororových povídek vás zanese na ta nejznepokojivější místa v nejtemnějších propastech vesmíru i na naší mateřské planetě. Stanete se svědky odkrývání šokujících mimozemských artefaktů, prozkoumáte záhadné vraky, navštívíte Hotel nekonečno, maják na konci galaxie i bavorský klášter sužovaný děsivým zlem. S bandou desperátů budete hledat poklad Černého Lombarďana a zaskočí vás velmi podivný úkol pro britské agenty s povolením zabíjet. Příjemnou cestu do pekel!
„Ptáci, pane!“ ozvalo se ve sluchátkách. „Na 4–3–7!“
„Rozumím,“ potvrdil velitel stroze.
„Tihle jsou o dost větší, aspoň metr nebo dva!“
„Další havěť…“
Ačkoli seržanta hlášení nezaujalo, Harry Wilkinson zvolnil krok a zvědavě se zadíval udaným směrem. V hustém oparu vodních par skutečně plachtilo několik černých bodů. Když mu je optika ochranné masky přiblížila, zjistil, že tvorové mají kromě křídel a protáhlého zobanu i dlouhé, na konci rozštěpené ocasy. Vzdáleně připomínali některé formy druhohorních létajících plazů. O něco výše pak rozeznal matné obrysy stropních desek. Kdo mohl tohle postavit… Skupina sedmi mužů postupovala husím pochodem po sotva znatelné stezce obklopené bujnou džunglí keřů a jedovatě zbarvených listnatých rostlin vysokých až několika metrů. Stromy se zde nevyskytovaly žádné. Vlhkým vzduchem poletoval hmyz a podle detektorů i nesčetné mikroorganismy velikostí odpovídající virům či bakteriím. Vdechnout by to nechtěl.
„Alfa týme, jaká je situace?“ zazněl na společné frekvenci úsečný hlas. „Zjistili jste četnost… směřujících k… a intervaly výstupů? Lze provádět přímé pozorování?“
Spojení s improvizovanou základnou na povrchu bylo mimořádně špatné.
„Tady Alfa tým,“ ohlásil seržant. „Cesta nás odvedla od úpatí stěny. Přímé pozorování spodních partií není možné. Zhruba dva kilometry nezmapovány. Pokud se do patnácti minut situace nezmění, pokusíme se proniknout ke stěně vegetací…“
To by mohl být docela problém, pomyslel si Harry. Ale máme ještě co ztratit?
Zatímco pokračovala výměna názorů mezi seržantem a nadřízeným důstojníkem, mihla se kolem dvě chlupatá, kunovitá stvoření a vzápětí učinil voják v čele významný objev.
„Máme dalšího mimoně,“ oznámil stroze.
Bližší prohlídka potvrdila, že bílá skvrna v nedalekých křovinách je skutečně zbytkem ochranného oděvu, více však rozeznat nešlo. Zatímco syntetické materiály úspěšně odolávaly zubu času, organický obsah se již rozložil. Z příslušníka mimozemské inteligentní rasy zbylo jediné masivní klepeto, pokud se ovšem nějaké kosti neukrývaly pod vrstvou zeminy.
Harry mlčky hleděl na další oběť této kosmické pasti. Na Zemi by nadšením šílící vědci prozkoumali každou molekulu ostatků, tady je skupina míjela téměř bez povšimnutí. Ostatně sami nejspíš naleznou věčný odpočinek v půdě zdejšího zapleveleného pohřebiště. Jak to stálo na tom nápise? Pro oči, které nevidí? Zvláštní… Volně přeloženo pojmenovali tvůrci toto místo údolím slepců.
¤ ¤ ¤
„Admirále, delegát Ústavní rady, senátor Mercier, dorazil na stanici Cassiopeia a žádá o aktuální informace. Komunikační kanál je stabilní!“
„Nejvyšší čas,“ přikývl štíhlý muž s ostře řezanou tváří.
„Spojte nás.“
Několik důstojníků v rudočerných uniformách zaujalo diskrétní postavení za admirálem, ruch na můstku vlajkové bitevní lodi Montezuma utichl. Konečně se do řízení operace zapojí politické kruhy reprezentující samotnou Radu. Tíživá odpovědnost se rozloží.
„Zdravím vás, admirále Logane,“ pronesla průsvitná tvář lemovaná krátce zastřiženým vousem, jež se zjevila před čekajícími. „Rád vás poznávám osobně.“
„Já rovněž,“ přikývl velitel. „Oceňuji, že jste podstoupil tak náročnou cestu.“
„Situace si žádá mimořádné postupy. Vzhledem k tomu, že můžeme hovořit pouze několik minut, omezte se prosím na klíčové údaje a analýzy. Podle depeší prolétá sektorem Kerberos jakýsi umělý měsíc o průměru pěti set kilometrů. Už sám tento fakt mi přijde zcela absurdní…“
„Je tomu přesně tak, pane senátore,“ přikývl admirál.
„Objekt je umělý, dokonale sférický, krytý pláštěm z velmi atypických kovových slitin. Průměr pět set třicet jeden kilometr. Charakteristika gravitačního pole a neutrinové aberace naznačují, že jádro může ukrývat Gauthierovu singularitu. Rychlost činí dvacet tisíc kilometrů za vteřinu, takže jej flotila dokáže sledovat pouze díky delta skokům. Vyspělost technologií, které byly při konstrukci použity, se zcela vymyká naší představivosti…“
„Šokující,“ zavrtěl senátor hlavou. „Může tento gigantický technický artefakt nějak souviset s probíhajícím konfliktem mezi lidstvem a Quardany?“
„To je zcela vyloučeno, pane.“
„Co vám dává jistotu? Vždyť přiletěl z hraničních oblastí jejich zóny!“
„Kdyby Quardané dokázali něco podobného zkonstruovat, žádná válka by nebyla. Jen krátká genocida.“
„Asi máte pravdu… Musíme se modlit, aby nás ta věc minula bez povšimnutí, ať už ji stvořil kdokoli. Nedopouštějte se žádných provokací!“
„Poslal jsem tam výsadek.“
„Cože?“ vyhrkl senátor. „Měl jste pokyny vyčkat!“
„Přijal jsem tu odpovědnost. Pokud těleso unikne do subprostoru, můžeme s ním nenávratně ztratit kontakt.“
„Myslíte, že je toho schopno? Při jeho velikosti?“
„Domnívám se, že ano. Chceme-li si učinit bližší představu, jaké riziko představuje, nevyhneme se přímému průzkumu.“
„To je velmi kontroverzní přístup, admirále. Co průzkumný tým zjistil?“
„Výsadek pronikl do objektu neuzavřeným vstupním otvorem a zřídil základní tábor v prostorách připomínajících prázdné hangáry. Interiéry nasbíraly hodně kosmického prachu a působí zašlým dojmem, řada mechanismů však zůstala funkčních. Na všech frekvencích panuje rádiový klid a nezdá se, že by těleso mělo posádku. Jde spíše o automatizovanou sondu obtížně uvěřitelných rozměrů. Do nitra objektu vedou dlouhé chodby, při jejichž průzkumu bohužel nastaly vážné komplikace.“
„Jaké komplikace?“
„Chodby jsou kontrolovány aktivním detekčním systémem, který odmítá vpustit robotické formy. Neotevře jim vstupy. Průzkum musejí provádět lidé.“
„A dál?“
„Poslali jsme dovnitř skupinu, ale jakmile pronikla do hloubky, cesta se za ní uzavřela. Odřízlo je to.“
„Zatraceně!“
„Skupina pokračovala v postupu a objevila jakýsi obří skleník. Jde o uměle osvětlený koridor o šíři zhruba tří kilometrů a doposud nezjištěné délce. Život uvnitř doslova bují. Byly pozorovány nesčetné druhy rostlin i živočichů, z nichž některé připomínají pozemský hmyz či drobné savce, jiné mají zcela exotickou anatomii. Kromě toho tým opakovaně nalézá ostatky inteligentních, technicky vyspělých tvorů. Podle aktuálních odhadů jde o příslušníky nejméně pěti lidstvu neznámých ras. Většinou se zachovaly pouze oděvy, zbraně či výstroj. Tyto informace jsou staré jen několik hodin.“
„Ohromující,“ zalapal senátor po dechu. „Prostě ohromující…“
„To je v kostce vše.“
„Myslíte, že mezi těmi inteligentními bytostmi, které tam nalezly smrt, jsou i sami stavitelé?“
„Myslím, že jsou to všechno průzkumníci. Ta věc evidentně skáče z jednoho místa na druhé a sbírá vzorky života. Jak jsem zmínil, robotické formy to dovnitř nepustilo.“
„Ale proč je to uvězní a pak nechá zemřít?“
„Možná nezemřou všichni. Stěny skleníku lemují uzavřené východy s aktivními ovládacími panely. Obvykle se jedná o interaktivní displej nabízející jakousi hru se symboly, ale průzkumná skupina ani v jednom případě nenalezla logický klíč. Nelze vyloučit, že jde o test inteligence k odfiltrování méně vyspělých ras. Snažíme se jim na dálku pomoci.“
„K odfiltrování méně inteligentních ras?“
„Je to pouze předpoklad. Jak jsem zmínil, podle měření se v jádru tělesa nachází Gauthierova singularita a nejspíš i portál do jiných částí vesmíru. Možná přímo k samotným tvůrcům. A ti mohou být vybíraví. Pokud vyšlete do neznáma autonomní sběrné zařízení, je určitá selekce namístě. Bůh ví, jaká podřadná havěť se do klece chytí. Při jejich vyspělosti chápu, že si domů nezvou každého.“
„To jako, že nestojí o hlupáky?“
„Je to jedna z možností. Ale je tu i další, ještě pravděpodobnější.“
„Jaká?“
„Že je to prostě rozbitý. Vnitřek koule nezapře nesmírné stáří. Například technické zázemí skleníku je na mnoha místech obnažené a v troskách. Ve skutečnosti možná prohledáváme dávno nefunkční vrak.“
„Kolik lidí jste tam vlastně poslal?“
„Desítky. Ale odříznut je pouze sedmičlenný tým. Konkrétně čtyři výsadkáři se standardní výzbrojí a trojice specialistů. Museli jsme improvizovat, tak šel, kdo byl po ruce. Mezi odborníky je fyzik, kryptolog a zdravotník.“
„Bůh jim pomáhej… Je tady ještě něco, co bych měl vědět?“
„Snad jediná věc. Na stěnách oněch prázdných hangárů i v samotném skleníku jsme nalezli několik míst s vyraženými hieroglyfy.“
„Hieroglyfy?“
„Obrazovým písmem. Převážně jednoduché, univerzálně platné symboly. Elektromagnetické záření znázorněné vlnovkou, anihilace částice s antičásticí a podobně. Lze z toho sestavit jakési primitivní vzkazy.“
„A co jste z nich vyčetli?“
„Teprve začínáme. Například útvar zachycující fotony bude nejspíš oko. Zmiňuji tento konkrétní znak proto, že jeden z nápisů definuje skleník velmi zvláštním způsobem. Jako místo určené pro oči, které nevidí.“
„Pro oči, které nevidí? A vaše interpretace?“
„Nevíme. Slepé jsou například mrtvoly. Pak by skupina uvízla na pohřebišti.“
„To nezní moc povzbudivě.“
„Nebo to znamená, že slepí zůstanou uvězněni, zatímco ostatní mohou pokračovat dál. Prostě nevíme…“
¤ ¤ ¤
„Co myslíte, že to je, seržante?“
„Skafandr. A uvnitř asi mrtvola.“
Skupina obklopila nehybně stojící bytost v masivním pancéřovém oděvu tyčící se pár kroků od cesty jako socha pradávného astronauta či potápěče. Značná část povrchu byla potažena zeleným povlakem připomínajícím mech nebo plíseň, biologická nečistota zakrývala i průzor helmy.
„Má to dvě ruce a nohy, mohl by to být i člověk.“
„Trochu velký…“
„To dělá ten exoskelet.“
Mírně rozkročený těžkooděnec měl skutečně dvě dolní a dvě horní končetiny, což ovšem nepředstavovalo nic zvláštního. U inteligentních tvorů šlo o nejběžnější stavební plán. Obě „ruce“ byly pokrčeny v loktech, jako by něco neviditelného nesl.
Harry se rozhodl podívat dovnitř a začal rukavicí očišťovat hledí. Vzápětí s výkřikem uskočil. Neskutečně odporná, vytřeštěná mumie neměla s člověkem nic společného. Vojáci se prohýbali smíchy.
„Klid doktore, ten už vám neublíží. Je tuhej.“
Seržant po delším úsilí odpojil z výstroje mrtvého mimozemšťana nástroj připomínající střelnou zbraň a podal jej muži, který sám nesl krátkou karabinu a netvářil se dvakrát nadšeně. Pak pokračovali v cestě.
Harry postupoval hned za prvním vojákem. Gravitace nebyla vysoká, ale postačovala k pohodlné chůzi. Přitom na tělese o průměru pár stovek kilometrů by se měli téměř vznášet. Bůh ví, co se ukrývalo uvnitř.
Po několika minutách se stezka začala stáčet ke stěně, přičemž množství poletujícího hmyzu napovídalo, že je tam očekává další uzavřená brána. Z nějakého záhadného důvodu se právě v blízkosti východů soustřeďovalo nejvíce živočichů. Jako by i oni toužebně vyčkávali, až se dveře otevřou, aby unikli pryč.
Brzy se houštiny obřího plevele rozestoupily a hlínu pod nohama vystřídal rozpraskaný beton. Od stěny je dělilo zhruba sto metrů. Harry si znepokojeně prohlížel mrtvolky živočichů rozeseté po ploše a přemýšlel, co je sem vábí. Mezi množstvím drobných hromádek se nacházela i mršina o velikosti aligátora s ocasní částí potaženou zbytky vyschlé kůže. Lebka byla již zcela holá a tak bizarní, že zatoužil spatřit ono stvoření za živa.
Kus před východem vmáčknutým do mělkého výklenku vyrůstal z betonu nevzhledný kovový ostrov. Sestával z několika slepených bloků, přičemž některé byly na první pohled těžce poškozeny. Na zemi kolem terminálu se hemžili tvorové o velikosti potkanů, kteří však rychle vyklidili pole.
„Tady budeme zbytečně tvrdnout další hodinu,“ odplivl si jeden z vojáků.
„Sklapni Glene!“ okřikl ho seržant ostře.
Dvojice fyziků rychle nalezla ovládací panel a začala ho testovat.
„Displej je funkční,“ oznámil jeden.
„Zase jiný algoritmus…“
„Tím líp, třeba to tentokrát strefíme.“
Harry se nesnažil pomáhat. Zkušenost ho poučila, že těmhle dvěma nesahá ani po kotníky. Ve skutečnosti jen stěží stíhal sledovat jejich myšlenkové pochody.
Kdesi při zemi se ozval šátravý zvuk. Opatrně sklonil hlavu a zjistil, že v těsném prostoru za mřížkou poškozeného bloku uvízlo menší zvíře s myším čumákem a tlamičkou plnou ostrých jehlovitých zoubků. Rozdrásané boky svědčily o úporné snaze se osvobodit, časem však síly i vůle vyprchaly. Nyní už jenom rezignovaně otáčelo hlavou a bylo zřejmé, že brzy rozšíří řady zdejších obětí. Harry zatím nikdy neměl příležitost prohlédnout si místního tvora tak zblízka. Pouze jejich mršiny v různém stupni rozkladu. Na hlavičce ho zaujaly mimořádně velké oči, charakteristické spíše pro noční živočichy. Už dříve přemýšlel, zda se na tomto místě střídá den a noc. Další vysvětlení mohla představovat adaptace na život v hlubokých norách. Tělo pokrývala jemná srst, přičemž převládající barvou byla liščí červeň prokládaná bílými pruhy. Ačkoli tvor pocházel ze zcela jiného světa než Harry, jedna věc je spojovala jako bratry. Oba vlezli někam, kam neměli…
Čas plynul a dvojice vědců zjevně neučinila žádný pokrok.
„Nemá to smysl,“ zavrčel jeden z nich. „Jestli požadavky vycházejí z jiných logických axiomů, než jsme zvyklí, nikdy s tím nepohneme. Navrhuji zkusit přímo dveře. Třeba tam jsou skryté ovládací prvky.“
„To se mi moc nelíbí,“ odpověděl druhý. „Ty symboly nad výklenkem znázorňují srážku pozitronu s elektronem. Žádné důraznější varování si nedokážu představit. Navíc podle nápisu na předchozím stanovišti jsou k otevření jednoznačně určeny tyhle terminály.“
„Možná tam. A možná to čteme úplně blbě!“
Muž došel k uzavřenému vstupu a začal osahávat desku i rám.
„Jsou tady dvě spáry, které vypadají jinak, než si pamatuju od minule. Třeba je to mechanický zámek. Podejte mi něco placatýho.“
Harry chvíli sledoval, jak vědec ryje do rámu tenkou kartou, pak stočil zrak k zamlženému horizontu. Díky tomu propásl kritický okamžik. Zaregistroval pouze ostrý záblesk na periferii zrakového pole a nepříjemné brnění v nohách.
„Kurva!“ řval nejbližší z vojáků. „Kurva!“
Zčernalé tělo vědce se připeklo k desce, takže nedopadlo na zem. Vycházel z něj hustý dým zakrývající většinu detailů.
„Tohle nebyl moc dobrej nápad,“ konstatoval suše jiný výsadkář.
„Ten cucák se furt učí,“ utrousil neoholený chlap ve slaměném klobouku a poslal plivanec do mořských vln. „Už mě s tím začíná srát.“
„Mě taky,“ přitakal jeho snědý druh. „Trochu mu domluvíme.“
Dvojice se odlepila od lodního zábradlí a líným krokem došla k hubenému kudrnatému mládenci, vysedávajícímu na holých prknech s pomačkanými papíry v ruce. Když uslyšel zvuk vrzajících bot, ostražitě vzhlédl.
„Hele, ty spratku,“ zavrčel muž se slamákem a vycenil žluté zuby, „tohle není školní vejlet. Přestaň si tu válet šunky.“
„Všechno, co řekl pan López, jsem udělal,“ odpověděl mladík zaraženě. Mohlo mu být šestnáct či sedmnáct a oči měl stejně černé jako vlasy. „Za chvíli půjdu pomáhat s večeří.“
„A do tý doby budeš něco drhnout, nebo ti ty lejstra nacpu do zadnice!“
„Pán šprtá, aby nemusel makat,“ přisadil si druhý z mužů a zkřivil do bronzova opálenou tvář. „Aby se mohl válet v křesílku, popíjet kafíčko a nosit fajnovej vohoz s kravatou. Co?“
„Já jenom chci…“
„Tak zvedni tu prdel!“ zařval chlap a kopl mladíka do ruky. Desítky bílých papírů se rozlétly po palubě, část zanesl svěží větřík až nad mořskou hladinu. „Neslyšels, co říkal Pedro?“
Mladík vyskočil na nohy a polekaně ustoupil. V následující vteřině kdosi uchopil snědého chlapíka za límec a smýkl s ním dozadu. Měl takovou sílu, že hrubián udělal na dřevěné podlaze kotoul. Pak prudce odstrčil jeho kumpána v klobouku, který chytil rovnováhu až po několika krocích.
„Ještě jednou se začnete do Antonia navážet a zpřerážím vám hnáty!“ zapráskal vzteklý hlas. „Zapamatujte si to!“
„Abychom nezpřeráželi hnáty my tobě,“ zasyčel slamák a rychle se vytratil i s parťákem. Na pěsti nebyl ani jeden z nich stavěný.
„Díky, Luisi,“ usmál se mladík.
„Nemáš zač,“ odpověděl jeho zachránce a začal sbírat z paluby rozházené papíry. Byl asi o deset let starší, měl vypracovanou postavu a zelené triko bez rukávů. Jizva na pravé tváři dodávala jinak příjemnému obličeji nebezpečný výraz.
„Kdyby nepřestali, tak řekni.“
„Jasně.“
Než stačili shromáždit všechny listy, odnesl několik dalších vítr.
„To se musíš učit i tady?“
„Jestli chci dostat stipendium, musím být lepší než ostatní.“
„Chlapům to začíná lízt na nervy.“
„Promiň. Dělám ti jen problémy. Asi jsi mě neměl brát s sebou…“
Luis mu pevně sevřel rameno. „Tohle neříkej. Už nikdy! Tvůj táta mi před smrtí hrozně pomohl a já mu ten dluh splatím. Nenechám tě tříd bídu.“
„Myslíš, že tahle akce vyjde?“
„Don López tomu věří a ten má na prachy čuch.“
„Kolik by tam toho mohlo být?“
„To nikdo netuší, ale nejspíš dost. A ty jsi členem skupiny, takže máš právo na podíl. Na malej, ale máš. Takový jsou pravidla.“
„Bylo by to skvělý.“
„Ničeho se neboj,“ usmál se Luis. „Třeba nebudeš potřebovat ani to blbý stipendium. Zaplatíš si školu sám. Co si to vlastně pořád hustíš do hlavy?“
Antonio s úsměvem pohlédl na papíry ve své ruce.
„Matiku.“
„Ježíši,“ obrátil Luis oči v sloup. „To bych se pozvracel.“
„Mám matematiku rád. Je logická. A nekonečná…“
„Ty jsi vážně pošuk. Ale co jsem slíbil, to dodržím.“
Luis odkráčel a zanechal mladíka o samotě. Kolem lodi se rozprostíraly azurově modré vody Karibského moře, v dáli bylo možno rozeznat sytě zelené pásmo tropické džungle, jejíž vlhké stíny ukrývaly prastará tajemství. A možná i naději na lepší budoucnost.
¤ ¤ ¤
Když nadešel večer, zakotvila jachta María Guadalupe v blízkosti neobydleného pobřeží a všech dvanáct členů posádky se shromáždilo na palubě. Po pravé straně barvilo tonoucí slunce oblohu krvavě rudými cákanci, nalevo převládaly temně fialové tóny. Svěží vánek přinášel úlevu po horkém dni.
„Tak jsme tady, lidi,“ oznámil Don López, který jako jediný seděl v pohodlném skládacím lehátku. Byl to drobný mužík s černým knírkem, lesklým vlasem a pichlavým pohledem. „Ráno se ve dvou člunech přesuneme na pevninu a prosekáme k tý skále, co támhle vzadu vyčnívá nad stromy. Není to ani dva tisíce metrů. Zbraně rozdám po snídani. Pořádně se vyspěte, protože vás čeká perná práce. Kdo se odteď dotkne chlastu, ten přijde o ruku!“
„Už můžeme vědět, co je v tý skrýši?“ ozval se kdosi.
„Slíbil jste, že nám prozradíte to tajemství.“
„Ano, Done!“ ozvalo se z několika hrdel. „Prozraďte nám, co tam je!“
Antonio, jemuž Luisova široká záda částečně zakrývala výhled, zvědavě poposedl. Jediné, co věděl, bylo, že výprava nesouvisí s drogami, které jinak hrály v životě těchto mužů významnou roli. V podpalubí párkrát zaslechl šeptem vyslovené slovo zlato.
„Dobrá, dobrá,“ pozdvihl Don López blahosklonně paži.
„Mé slovo platí. Ale lépe než já vám celou věc objasní tady pan Thompson, náš odborník, bez něhož bychom se nikdy nedostali tak blízko k cíli. Prosím, pane Thompsone, nic před těmito muži neskrývejte.“
Pohledy všech se soustředily na hubeného muže v brýlích, podle rysů tváře čistokrevného bělocha. Kdosi Antoniovi tvrdil, že pochází ze Spojených států. Jediný další gringo na palubě byl Frank, zarostlý chlap, co mu dělal osobního strážce.
„Jedná se o poklad nedozírné ceny,“ pronesl muž vážným hlasem. „Zlaté a stříbrné mince, šperky, drahé kameny. Vše ve velkém množství. Historicky spolehlivě doloženo. Tato pohádková kořist padla roku 1691 do rukou pirátů plundrujících španělské državy, přičemž většinu si rozdělila dvojice nepříliš věhlasných kapitánů. První přepravil svůj díl do přístavu Port Royal na Jamajce, druhý jej ukryl na tomto místě. Pravé jméno piráta, jenž si vybral zdejší pobřeží, neznáme, ale údajně byl rodákem z italského Milána, což představovalo ojedinělou výjimku v převážně britském prostředí. Nelze ovšem vyloučit, že si exotický původ vymyslel, aby se udělal zajímavějším. Každopádně se mu přezdívalo Černý Lombarďan.“
„Miluju tuhle éru,“ ozval se zasněně Don López. „Všude hory zlata a kolem pirátů jak much. Krev stříkala proudem.“
„Ano,“ usmál se muž v brýlích. „Jedná se o zlatý věk pirátství. O pouhých dvacet let dříve soustředil Henry Morgan k dobytí Panamy téměř dva tisíce elitních rváčů, což obnášelo posádky desítek lodí.“
„Je ten poklad určitě tady?“ zaznělo z kruhu naslouchajících.
„Nepochybně,“ přikývl Thompson. „Dochovala se velmi podrobná mapa, jejíž kopii jsem získal do svého vlastnictví.“
„Co když nás někdo předběhl?“
„Mám pádné důvody věřit, že nikoli. Sám Lombarďan podle všeho vypustil duši přímo na svém zlatě. Buďto když ho zakopával, nebo když se pro něj vrátil. Tady se prameny rozcházejí. A nikdo jiný se pokladu nezmocnil. Popravdě existuje svědectví z velmi nedávné doby, že je stále na svém původním místě.“
V hloučku to zašumělo. Svědectví bylo nadějným znamením, mohlo však znamenat i potenciální konkurenci.
„Jestli je břeh pustej,“ utrousil podmračeně chlap s mastnými vlasy staženými do ohonu, „proč budeme fasovat kvéry?“
Thompson mlčky pohlédl na Dona Lópeze, který jen mávl rukou.
„Řekni jim všechno.“
„Prostě… ti co tu byli před námi, moc štěstí neměli.“
„Co se stalo?“
„Na to už se jich nezeptáme.“
„Řekni jim úplně všechno,“ zdůraznil Don López.
Muž v brýlích se zatvářil nesouhlasně, ale uposlechl příkazu. „Podle legendy je to zlato prokleté.“
Několika mužům unikl výkřik, jiní se tiše pokřižovali.
„Prokleté?“
„Ano. Jeden z pramenů tvrdí, že součástí kořisti byla sbírka aztéckých kultovních předmětů nalezených po zániku této kultury v jakési mohyle. Včetně zlaté sošky boha smrti. Další zdroje připisují kletbu umučeným španělským kněžím. Každopádně polovina pokladu dorazila do Port Royal někdy v dubnu nebo květnu 1692 a o pár týdnů později poslalo zemětřesení celý přístav na mořské dno. Se vším nahrabaným bohatstvím, krčmami a bordely.“
Na palubě vládlo hrobové ticho.
„A stejná kletba má údajně na svědomí i smrt Černého Lombarďana,“ dokončil muž. „Jeho duch neodešel a střeží druhou část lupu. Je to přirozeně jenom pověst…“
¤ ¤ ¤
Dva velké gumové čluny nadskakovaly na vlnách a rychle zkracovaly vzdálenost, která je dělila od hustě zarostlého pobřeží. Každý z nich přepravoval pětici mužů, na ukotvené jachtě zůstala pouze dvojčlenná hlídka.
Kromě těžkých batohů a malých rýčů bylo mezi uskladněnými věcmi možno zahlédnout trčící rukojeti mačet a nejméně jeden samopal s krátkou hlavní. Část mužů včetně Manuela a Luise, osobních bodyguardů Dona Lópeze, měla u boku pouzdra s velkými pistolemi. Za vůbec nejnebezpečnějšího člena výpravy byl ovšem považován Santiago, chlápek se stříbrnými náušnicemi a mastným ohonem, najatý speciálně pro tuto akci.
Brzy se ukázalo, že první nelehký úkol může představovat už samotné vylodění. Onen sytě zelený pás byl totiž mangrovníkovým lesem zasahujícím hluboko do mělkých pobřežních vod. Čluny zpomalily a opatrně se začaly proplétat mezi vegetací.
Antonio se zvědavě rozhlížel. Spodní část mangrovníkových stromů tvořily obrovité propletence tlustých bílých kořenů vyrůstajících přímo z vodní hladiny. Teprve ve výši jednoho až dvou metrů se spojovaly do štíhlých kmenů připomínajících normální les. Slunce se jen s obtížemi prodíralo neuspořádanou klenbou větví.
„Možná se nám podaří ulovit krokodýla, Done Lópezi,“ usmál se Manuel sedící na přídi. Měl lehce podsaditou postavu a brunátný, dobrácky působící obličej. Jeho šéf se nenamáhal s odpovědí.
Kanály, kterými proplouvali, byly stále užší, okolní valy z kořenů připomínaly do nekonečna se táhnoucí hromady klestí či vybělených kostí. Místy bylo v čisté vodě vidět dno, ale kromě několika bahnitých ostrůvků zatím žádná pevná zem. Vzduchem se neslo pokřikování ptáků.
Konečně oba čluny zastavily a část mužů přelezla po tuhých dřevěných výhoncích na vyvýšeninu porostlou nízkými keři. Pak je pohltil les.
Don López se pohodlně natáhl a nechal si zapálit doutník. Mezi těmi, kdo zůstali, byl i Antonio, připravený vybalit na požádání jídlo či pití.
Zhruba po hodině se dva z průzkumníků vrátili s příznivou zprávou, že objevili schůdný východ z pobřežního pásu. Teprve nyní opustilo uvázané čluny jádro výpravy.
Zbytkem mangrovníkového porostu prošli suchou nohou, postup jim ztrpčovaly pouze lepkavé pavučiny a neohrabanost pana Thompsona, jenž po fyzické stránce výrazně zaostával i za rtuťovitým Donem Lópezem. Rovněž začínalo být nepříjemné horko.
Skutečné strasti nastaly až v místech, kde mokřady vystřídala tropická džungle tvořená neprostupnou změtí kmenů, lián a rostlin s tlustými voskovými listy. Deset mužů vytvořilo dlouhého hada, sunoucího se kupředu tak rychle, jak jim stačil první prosekávat cestu. Přestože se nikdo neoháněl mačetou déle než pár minut, dřina to byla nesmírná a chvílemi výprava téměř stála. Antonio, zastávající v podstatě roli osobního služebníka, naštěstí pomáhat nemusel a tak si v poklidu prohlížel okolní přírodu. Obří kapraďorosty, dračince, palmy i mechem porostlé kusy pokroucených dřev skýtaly malebnou podívanou. Některým stromům vyrůstaly nádherné rudé květy přímo z tlustého nerozvětveného kmene. Občas se mezi porostem zaleskla křídla výstavních motýlů.
K velké úlevě všech, co se střídali v čele, nebyl pás džungle příliš hluboký, a kolem druhé hodiny odpolední se hlouček dobrodruhů v propocených košilích vydrápal na vyvýšenou skalní plošinu, odkud mohli přehlédnout okolní bujnou vegetaci.
„Už budeme blízko,“ utrousil Luis při pohledu na pana Thompsona soustředěně mžourajícího do mapy. „Teď se ukaž chytráku.“
Během dalšího postupu zjistili, že skála pod jejich nohama je doslova provrtána jeskyněmi. Na několika místech se kamenný strop zřítil a umožnil nahlédnout do podzemního labyrintu. Ve dvou případech se na dně kruhového propadu nacházely hluboké tůně naplněné křišťálově čirou vodou. Vzdálený okraj plošiny lemovaly nízké věžovité útvary.
Teprve po další hodině se zřejmě přiblížili k cíli. Skalní desku půlila protáhlá, ostře zaříznutá průrva, na jednom z konců ukrývající malebné modrozelené jezírko. Ačkoli stěny byly téměř kolmé, mohutný jazyk suti umožňoval natolik pohodlný sestup, že po něm dokázal sešplhat i neohrabaný pan Thompson.
„Tady někde to musí být,“ oznámil zadýchaně, když měl ten výkon za sebou. „Jsem si tím prakticky jist.“
Dno průrvy bylo vystláno bělavým pískem a napadanou hlínou, přičemž zhruba polovinu zalévaly sluneční paprsky, zatímco druhá tonula v hlubokém stínu. V rukou jednoho z mužů se objevil detektor kovů.
„Hledejte vyryté značky!“ zazněla rada. „Nebo vchod do jeskyň!“
První povzbudivý nález představoval kus dřeva se zrezivělým hřebíkem, krátce poté spustil pokřik muž, který zabloudil až na vzdálený konec rozsedliny.
„Tady! Tady! Podívejte!“
Seběhli se k němu a spatřili lidskou kostru zpola pohřbenou v písku. Nevypadala příliš stará. Rozhodně ne tři sta let.
Část chlapů se pokřižovala, jiní nahmatali malé stříbrné křížky a přitiskli si je ke rtům, na Dona Lópeze však ostatky dojem neudělaly.
„Nehledáme kosti, ale poklad!“ vyštěkl ostře. „Tak se přestaňte flákat a pohněte zadkem!“
Znovu se rozptýlili po celé průrvě. Tentokrát čekali mnohem déle, ale mravenčí práce se vyplatila. Muž s detektorem vyhrabal krátký zlatý řetěz a rozpoutal tím skutečnou bouři nadšení. Ani Antonio se neubránil blaženému úsměvu, když přišel na řadu, aby si drahocennost osahal. Byli na správném místě.
„Zlato! Zlato!“ nepřestávalo se ozývat. „Kde je jeden kus, budou i další!“
Skupina se vrhla do pátrání s novou vervou, následující minuty však úspěch nepřinesly a po čase Don López projevil přání něco skromného pojíst.
Antonio vybalil z batohu pečivo, plátky studeného masa a okurku, které postupně servíroval na malém prkénku, zatímco sluneční kotouč zvolna klesal k obzoru a stíny se prodlužovaly. Naštěstí byla průrva orientována západním směrem, takže část dna zůstávala zalitá zářivými paprsky.
Zdálo se, že končící den již žádná další překvapení nenabídne. Většina mužů nepřestávala bloumat podél stěn a rozhrabávat špinavý písek, jejich pohyby však byly malátné a ve tvářích se odrážela únava z náročné cesty džunglí. Prvotní nadšení, vyvolané zlatým řetězem, vyprchalo.
Don López ani pan Thompson nedali najevo větší zklamání a společně zasedli nad mapou, aby probrali další postup. Oba zjevně počítali s možností, že pátrání nebude tak snadné. Právě když dospěli k jakémusi závěru, zaznělo z konce soutěsky další, tentokrát vyděšené volání, které vytrhlo roztroušené postavy z letargie. Všichni vyrazili tím směrem.
Ačkoli se Antoniovi podařilo doběhnout mezi prvními, zpočátku nechápal, proč roztřesená ruka muže ukazuje na holou zemi. A pak mu to došlo. Kostra zmizela!
Šokující událost vyvolala obrovský poprask. Chlapi křičeli a křižovali se, jeden z nich napadl pěstmi nešťastníka, který je na místo přivolal.
„Děláš si z nás srandu, ty hajzle?“ křičel se slinami u úst.
„Děláš si z nás srandu?“
Bylo to nepochopitelné. Dokonce ani Don López nejevil snahu své lidi zklidnit, jen si zamračeně hladil knírek a občas přelétl zrakem po okolí. Když Antonio postřehl, že muž jménem Carlos klečí poměrně daleko od ostatních a něco si prohlíží, zamířil k němu. V tmavém ostrůvku napadané hlíny šlo rozeznat několik stop. Velice neobvyklých stop, které po sobě rozhodně nezanechala bota ani zvířecí tlapa. Ostré obrysy vyvolávaly dojem, jako by je vytlačil spíše nějaký nástroj. Nebo obnažené kosti… Vyměnili si s Carlosem pohledy. Chlap byl popelavě šedý, takže je zřejmě oba napadla tatáž absurdní myšlenka.
Jako ve snách se Antonio vracel k hloučku, jehož vůdce mezitím nabil ztracenou rovnováhu.
„Zdá se, že tady nejsme sami!“ hřímal Don López.
„Připravte si zbraně a posbírejte věci, za pět minut chci vidět všechny…“
„Kriste Ježíši!“ zařval jeden z mužů a padl zadkem do písku. Jeho ukazováček mířil kamsi k hornímu okraji stěny. „Tam… tam nahoře…“
„Co je?“ volali nervózně ostatní. „Co tam bylo?“
„Ta kostra…“ blekotal muž a oči mu doslova lezly z důlků. „Prošla tam ta kostra…“
Antonio cítil, jak mu měknou kolena. Zděšeně třeštil zrak, ale viděl jen skálu a pár sporadických křovin. Co se to tu pro lásku Boží dělo?
„Máš halucinace, idiote!“ obořil se na chlapa Don López.
„A vy ostatní dělejte, co říkám! Posbírejte bágly a pomozte nahoru panu Thompsonovi! Nebo vás nakopu do zadku!“ Skupina se vrhla k místu, kde zanechala většinu věcí, a začala si je v chvatu rozebírat. Antonio toho měl na uklízení nejvíc, takže v první chvíli nepostřehl, že okolní ruch ustal a chlapi strnule zírají jedním směrem.
Když konečně zdvihl hlavu, spatřil na vyvýšeném místě temnou siluetu v plášti a širokém klobouku s perem.
- Pavel Fritz: Archa zrůd
- Epocha, 2017
- obálka: Žaneta Kortusová
- 312 stran, 255 Kč