Nový Lukjaněnko: Antonovi končí hlídka, Ivan nastupuje na stráž!, Sergej Lukjaněnko: Stráž (Pohraničí 1)
 |
Aniž by to někteří z nás vůbec tušili, podařilo se Sergeji Lukjaněnkovi za asistence jeho dalších ruských a ukrajinských kolegů v posledních třech letech stvořit novou knižní sérii, založenou na originálních, ale přitom jednoduchých nápadech. Hrdinové se tentokrát nespecializují na cesty do vesmíru, hraní videoher nebo na udržování rovnováhy mezi Světlem a Temnotou. Románem Stráž začíná řada Pohraničí, příběh nikoliv o uprchlické krizi, nýbrž o hrozbě z alternativní reality.
Ivan Antonovič Pereslavskij, bubeník hudební skupiny Úhel dopadu, zjistil, že má schopnost otevírat bránu do jiného světa a není zdaleka sám. Mnoho a mnoho pozemšťanů všech národností umí za určitých okolností pronikat do Centra, světa, kam mají přístup i obyvatelé dalších rozličných verzí skutečnosti, jen domorodci nikam cestovat nemohou.
Různorodost těchto světů přímo vybízí k výměně zboží mezi pašeráky a výsledkem může být celá řada katastrof. Samotné Centrum mělo kdysi vyšlápnuto na vyspělou technickou civilizaci, ovšem ta se zhroutila, když sem kdosi, zřejmě úmyslně, zanesl tzv. vysokomolekulární mor, čímž zlikvidoval místní plasty i část přírodních zdrojů a tím pohřbil pokrok.
Nyní zde působí rozsáhlá Stráž, tvořená převážně pozemšťany, k jejíž ruské sekci se Ivan přidal a nyní šlape na paty pašerákům. Bohužel, většina jeho posádky je náhle zatčena a ještě horší je důvod proč. Mezi jeho kolegy se nachází totiž údajně zrádce, plánující vypuštění vysokomolekulárního moru na Zemi.
Trochu starého a něco nového
Upřímně řečeno, několikrát jsem v posledních letech pochyboval o Lukjaněnkově invenci. Poprvé, když jsem zjistil, že nejnovější dílo ze světa hlídek se jmenuje Nová hlídka a podruhé, když jsem si ji přečetl. Velice podobné pocity se mi vrátily právě díky samotnému názvu „Stráž“. Autor určitou podobnost se svou nejslavnější sérií patrně nepopírá. Za lehké reference lze považovat Ivanovo otčestvo nebo přezdívku „Vědma“, náležející jedné z hlavních postav. Hlídky připomínají hlavně úvodní pasáže, kde se seznamujeme s různorodým kolektivem, tentokrát snad ještě neurotičtějším.
Na druhou stranu Lukjaněnko rozhodně spisovatelsky nezakrněl a přišel opět s příběhem, jenž osloví příznivce letních blockbusterů, ale zároveň využívá prostor k hlubokomyslnějším úvahám. Námět je díky své originalitě každopádně hodně komplikovaný, jak si můžete představit z délky mého představení děje. Autor sám musel rezignovat na promíchání příběhu a expozice, a tak je raději oddělil, jak jen to šlo. Úvodní části akce se tudíž pravidelně střídají s flashbacky z doby, kdy Ivan poznával Centrum a jednotlivé kolegy. Nejspíš se jedná o nejefektivnější metodu, jak čtenáři vše vysvětlit, i když jej to také může lehce mást a samotné vyprávění v jeho očích zpomalovat.
Jakmile poznáte všechny protagonisty, určitě oceníte právě jejich zajímavé charaktery a do určité míry si oblíbíte dobráckého velitele přezdívaného Stařík, problematického puberťáka Dědka, nebo dokonce drsnou špionku, onu zmíněnou Vědmu. Autor dokáže příběh brát vážně, ale ze všeho si také umí udělat legraci a pojmout to s nadhledem, nebo okomentovat nějakou vtipnou narážkou na popkulturu. Atmosféra knihy je rozhodně návyková a v typické lukjaněnkovské tradici z ní přece jen můžeme cítit vzdání pocty videohrám, v tomto případě nejspíš onlinovkám.
Typické zůstávají i některé Lukjaněnkovy nešvary. Mluvím například o jeho neustálém zdůrazňování národnosti cizinců, z čehož se pak odvíjí Ivanovy snahy o jejich charakterizaci, případně o vysvětlování jejich vztahů k Rusům. To, že je autor přímo posedlý svou vlastní národní identitou, snad ani nemusím zdůrazňovat…. Ivana každopádně můžeme počítat k těm nudnějším z Lukjaněnkových ústředních hrdinů. Jeho stvořitel už asi dlouho neměl depresi. Ne, že bych mu to přál…
Poslední bitva teprve vzplane
Vzpomenout bychom mohli i další nedostatky. Například vyřešení klíčové záhady celého děje pro mne nebylo příliš složité a mnozí si asi budou v duchu říkat, že šlo z námětu vytěžit daleko víc. Nicméně v případě série se někdy vyplatí nechat si to nejdůležitější na pokračování, takže Stráž je v zásadě velice vyváženým prvním dílem. Inu, vybavte se na pohraniční službu. Civilizace je ohrožena a čtením o Ivanovi se zúčastníme její záchrany!
- Sergej Lukjaněnko: Stráž (Pohraničí 1)
- Triton a Argo, 2016
- Překlad: Iva Dvořáková
- Obálka: Renata Brtnická
- 304 stran, 269 Kč (v e-shopu Fantasye již za 242 Kč)
