Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Zpěv drozda, Walter Tevis

Tevis Walter: Zpěv drozda

Jakkoli je lidské tělo vrcholným produktem přírody, díky křehké fyzické schránce a mentálním limitům není dokonalé. V následující vizi je největším záporem lidská lenost. Ale paradoxně je to ona zahálčivost, která nutí lidskou mysl přemýšlet… a vymýšlet stroje a zařízení, které člověku usnadňují život. Proto vznikli i roboti, inteligentní stroje, které měly sloužit našim potřebám. A ty nejinteligentnější za nás dokonce měly myslet…

Zatímco dnes je svět plný mechanických přístrojů, schopných vykonávat jednoduché operace dle naprogramovaných instrukcí, v 25. století je země zaplavená roboty s biologickými těly rozmanité inteligence. Na každém rohu narazíte na robota-debila, což je takový hodně chytrý topinkovač. Existují ale i Sedmičky a Osmičky, které přebírají řídící a vedoucí funkce po lidech. Přesto i ony jsou jen automaty. Vrcholem robotizace a lidského génia jsou roboti deváté generace: s vyklonovanými, perfektními těly, téměř lidským mozkem a jen několika omezeními byli až příliš lidští – a páchali sebevraždy.

Poslední z této série se ovšem nemůže zabít. Má žít věčně, všechno si pamatovat a… trápit se… Robert Spofforth prošel řadu zaměstnání a nakonec skončil jako rektor newyorské univerzity. Jednoho dne mu profesor Ohijské univerzity, Paul Bentley, nabídne, že bude studenty vyučovat čtení, zapomenutou a nyní trestnou dovednost, kterou si sám osvojil. Spofforth pochopitelně odmítne. Avšak uloží mu, aby sledoval staré němé filmy a diktoval jejich titulky, a současně si také vedl osobní deník. Bentley se během stereotypní práce toulá torzem New Yorku a seznámí se s Mary Lou, jedinou ženou, která bydlí na veřejném místě a odmítá brát narkokapsle…

Zpěv drozda se odehrává ve světě, jaký by si vysnil jen vyhraněný introvert a lenoch požitkář v jednom. Mladí lidé vyrůstají ve výcvikových internátních střediscích pro manuální/duševní pracovníky, které nahradily rodinu. Řádný výcvik, orientovaný na vnitřní život, probíhá pomocí audiovizuálních programů, neboť nikdo neumí číst a psát a vede k naprosté izolovanosti jedince, kdy již odmala jsou mu vštěpovány zásady, jako je Nerušené soukromí či Zákaz upoutávání pozornosti na svou osobu, a je pěstována jejich Uzavřenost, potřeba Soukromí (s nikým se o nic nedělit) nebo Sebeuspokojení. Není žádoucí znát fakta o přítomnosti ani cokoli jiného. Jakékoli zvídavé otázky umlčí pravidla typu: Neptej se – a pusť to z hlavy. Milostný vztah je cosi cizího, místo něj je zdůrazňován rychlosex, který do celého systému lépe zapadá, ale i zde platí absurdní pravidlo: „Se souložením se moc nepárat.“ Starší jedinci po rutinní práci tráví moře času u svých telestěn, kde sledují otrlé holografické programy, které v nich jen upevňují izolovanost a oddanost hédonickému životu.

Přestože je svět zcela automatizovaný (Máte hlad? Potřebujete nové ošacení? Chcete si koupit květinu? Stačí přijít k příslušnému automatu, zaplatit a počkat, než vypadne požadované zboží.), ocitá se na pokraji záhuby. Přes sebevětší důmysl všechno řídí jen stroje, které se po pár set letech porouchají, a tak spousta věcí nefunguje často kvůli nicotné poruše, již nikdo neopraví: robot-údržbář se porouchal a člověk ho jednak neumí zastoupit, druhak o okolním světě ani netuší. Aby ne, když vydatně kouří marihuanové cigarety a uklidňuje se narkokapslemi, které bere jako standardní součást jídelníčku. Bylo jen otázkou času, kdy se přestanou rodit děti…

Na jednom místě to výstižně shrnuje postava pobudy: „Lidi jsou teďkon tak nemožně blbý, že by nad tím jeden…“ a o pár kapitol dál: „Svět znal kdysi velký lidi – lidi, kterejm to myslelo, který měli v sobě nezdolnou energii a napadali je fantastický věci (…) Teď máme všude jenom roboty. Roboty a princip života plnýho radovánek. Lidská hlava, to už je teď jenom něco jako lacinej biograf.“

Člověk chtěl překonat (ne)dokonalost svého těla odjakživa, zprvu biologickými, později technickými vylepšeními. Ale sám by byl rád stvořitelem něčeho úplně nového. A proto vznikli roboti, kteří: …byli vynalezeni ze slepé lásky k technice, která je umožnila vynalézt. Vyrobili je a uvedli do světa lidí jako takzvanou nezbytnost, obdobně jako strašné zbraně, které pak svět téměř zničily. Bude to platit i v naší budoucnosti?

Příběh tvoří jedna dějová linie, na niž nazíráme pohledem tří hlavních postav. Každá se v určitých momentech dostává ke slovu a obohacuje příběh o humanitní, technické nebo (ne)společenské souvislosti. Největší prostor je vymezený Paulu Bentleymu, jenž se naučil číst a který čtením starých, často dovedně ukrytých knih znovu objevuje krásu a význam zašlých slov, např.: …období po létě se za dávných časů někdy říkávalo sklonek roku. Je to nádherný výraz a hluboce ke mně promlouvá. Z těchto úryvků lze vypozorovat Tevisovo zalíbení v knihách, které z textu příjemně vyzařuje. Čtenáři u znovunalézání dávných slov až naskakuje husí kůže, kolik toho lidé zapomněli a neznají; staly se z nich prázdné figurky – prázdní lidé. Ještě hřejivější je cit člověku nejbližší, a tím je láska, která kontrastuje s prázdným tichým chátrajícím světem plného chladu, jímž Paul prochází.

Autor umocnil vypravování nejen tím, že je rozdělil mezi tři vypravěče, ale i volbou odlišného literárního stylu pro umělou bytost a jiného pro lidské postavy. A tak zatímco Spoffortha sledujeme z pohledu třetí osoby prostým vypravováním, Paula a Mary Lou nechává promlouvat přímo prostřednictvím deníkových záznamů, které si oba vedou. Díky nim máme příležitost proniknout hluboko do nitra obou postav, neboť papíru svěřují veškeré pocity. Tam, kde k popisu Spofforthovy osobnosti nestačí třetí osoba, vypomůže s líčením Mary Lou a odhalí hořkosladké nitro, které je mnohem spletitější a komplexnější, než by člověk očekával.

Zpěv drozda, který v českém překladu vychází podruhé (původně jej vydalo nakladatelství Svoboda roku 1986), nabízí zajímavý pohled na problematiku vztahu člověka a robota, na jejich vzájemné soužití. Ukazuje, že člověk si za spoustu problémů může sám. Je ovšem chvályhodné, že se Tevis nevěnuje jen nitru a pocitům lidí, ale i robotově duši, neboť skloubení neživého s živým nepřináší jen prospěch, ale i závažné morální následky.

Měl-li bych knihu ohodnotit, udělím 8/10. Zpěv drozda je cynická, místy absurdní, mrazivá a bohužel i reálná vize temné budoucnosti o lidech, kterými bychom se mohli stát. Ač román neklade enormní nároky na čtenářovu pozornost a trpí jistou předvídatelností děje, s chutí ho přečtete až do konce jedním dechem. Navíc se vám vryje pod kůži a donutí vás rozhlédnout se okolo sebe a položit si otázku, zda neděláme něco špatně…

  • Walter Tevis: Zpěv drozda
  • vydal: Laser, Plzeň 2008
  • přeložil: Miroslav Jindra
  • obálka: Dominic Harman
  • 320 stran / 209 Kč
15. října 2008, Martin Bedeč

Diskuze k článku

Žádný příspěvek.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).

Zpěv drozda

Zpěv drozda
Vložit do pytle na zboží  Koupit 209 Kč 188 Kč