451 stupňů Fahrenheita, Ray Bradbury
 |
Guy Montag je požárník. Rozumějte, nikoliv hasič, který hasí oheň, nýbrž požárník, který oheň zakládá. V Americe jsou všechny domy ohnivzdorné a všichni lidé mají telestěny a nikomu se nedaří špatně, ale i tady se najdou nespokojenci. Chodí po ulicích pěšky, místo sledování televizních pořadů si povídají, a někteří zrádci dokonce čtou knihy! Čtení knih je již dávno postaveno mimo zákon, protože knihy neříkají pravdu – vezměte libovolné dvě z jednoho oboru a zjistíte, že si navzájem protiřečí. Proto existují požárníci, kteří mají ve znaku salamandra a v cisterně petrolej. Shromažďují oznámení loajálních občanů a vyrážejí k domům nepřátel národa a pálí jejich knihy a domy a občas i je samotné. Guy je ženatý, ale není spokojený. Jeho zaběhnutý stereotyp – pálení, nuda, domov, pálení – nabourá mladičká dívka Clarissa, která se toulá po nocích a ráda si povídá, a také jeho žena Mildred, která se najednou předávkuje sedativy, a on neví proč. Postupně se kolem Montaga začne stahovat smyčka podezření ze strany kolegů, a hlavně šéfa Beattyho, a on začíná dělat chyby, které ho dovedou až na pokraj smrti.
Před lety jsem viděl film podle této knihy a byl dost dobrý. Pamatuji si, že měl jiný závěr než jeho předloha – končil v divočině, kde se probuzení a svobodní lidé učili své knihy zpaměti. Román mi připomněl svým vyzněním Chvalozpěv na Leibowitze, hlavně atmosférou a závěrem, kde se mísí apokalypsa a znovuzrození ve znepokojivý zážitek.
Číst o totalitní společnosti, která vznikla z konzumní Ameriky uzákoněním průměru jako ideálu, je pro našince poněkud frustrující. Není to tak dlouho, co jsme se vymanili z reálného socialismu, a právě se nacházíme ve fázi zbožňování konzumních ideálů – kombinací těchto dvou pravd vznikl svět požárníků, pálících knihy a lidi, vyčuhující z řady. Taková společnost by časem zanikla na nedostatek energetických zdrojů a na neschopnost většiny jejích členů řešit nové problémy. Zde Bradbury použil zkratku válečného konfliktu, ale jenom jako úder z milosti a jakoby nezúčastněně. Lidé, kteří byli ovlivněni telestěnami a virtuálními rodinkami, měli na ně vypěstovanou závislost, a kdykoliv je něco vyrušilo z jejich klidu, přestali připomínat lidské bytosti. Nedalo se pro ně nic udělat a autor pro ně také nic neudělal, nechal je zemřít a očistil svět.
A probuzení lidé tak dostali reálnou šanci změnit dějiny.
K překladu nemůžu říct víc, než že byl výborný. Potěšila mne i ilustrace Valentina Saniho; je to sice opět koláž, ale tentokrát plně vystihuje smysl románu, a navíc v ní hoří kniha Wilbura Smithe ve třech exemplářích. Přiznám se, že to mne pobavilo, nejspíš se ozval ten požárník ve mně.
- Ray Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita
- vydal: Baronet, Praha 2001
- přeložili: Jarmila Emmerová, Josef Škvorecký
- přebal: Valentino Sani
- 160 stran / 179 Kč
Recenze byla publikována v časopisu RAMAX 9/2001.
17. srpna 2007, Roman Paulík