Zaklínače Geralta, hlavního hrdinu příběhů polského spisovatele Andreje Sapkowského, znají čeští čtenáři již přes třináct let. Také dnes, když je cyklus, zdá se, definitivně uzavřen, si získává stále nové a nové čtenáře a na trh přicházejí další dotisky jednotlivých dílů – právě v těchto dnech se ve vázané podobě objeví druhý díl pentalogie, celkově čtvrtý díl celé série, Čas opovržení. Nehrdinský hrdina Geralt, jeho osudová žena, poněkud svéhlavá čarodějka Yennefer, trubadúr Marigold, jemuž není nic lidského cizí, a mladá, odvážná, hrdá princezna Ciri z Cintry jsou stále v kurzu. Proč tomu tak asi je?

Zlatý věk zaklínače aneb Umění povídky
První „zaklínačská“ sbírka, útlá brožovaná kniha Zaklínač – Stříbrný meč, se díky nakladatelství Winston Smith objevila v českém překladu na pultech v roce 1993. Bylo do ní zařazeno šest povídek, které lze najít i v knize Zaklínač I – Poslední přání. Většina z nich byla založena na jediném základním nosném nápadu: mutant s nadlidskými schopnostmi Geralt (v jednom případě léčitelka Visenna, jejíž osudy posléze Sapkowski propojil s Geraltovými příbuzenským vztahem) přichází jako mýtický krysař do města (vesnice) sužovaného netvorem ze slovanských bájí, mýtů a pohádek (Cesta, z níž není návratu – kostěj; Zaklínač – striga). S tímto netvorem se utká, povětšinou jej i zabije, ale zjistí, že to opravdové zlo je skryté úplně jinde – v lidech samotných (Osrit v povídce Zaklínač, který se pokouší strigu využít ke svrhnutí krále Foltesta). Vynikající byly zejména povídky založené na paralele se známými pohádkami (Zrnko pravdy – Panna a netvor; Menší zlo – O Sněhurce), kde se poprvé naplno projevil Sapkowského smysl pro humor a ironii (viz právě třeba svérázná interpretace Sněhurky v povídce Menší zlo: „Já jsem byl pro to, abychom dívku izolovali, ale kněžna rozhodl jinak. Poslala malou do lesa s podplaceným vrahem, lovčím. Později jsme ho našli v křoví. Neměl na sobě kalhoty, takže nebylo těžké přijít na to, co se přihodilo. Vrazila mu jehlici brože do mozku. Uchem… Žila v Mahakamu se sedmi gnómy, které přesvědčila, že je pohodlnější olupovat kupce na cestách než si zaprášit plíce v dole…“; Zaklínač I – Poslední přání). Zajímavé je, že v této sbírce ještě není ani stopy po dvou postavách, které jsou dnes s Geraltem zcela přirozeně a automaticky spojovány, po čarodějce Yennefer a trubadúrovi Marigoldovi. Ti se chronologicky – z hlediska děje – poprvé objevili až ve dvou zaklínačských povídkách vydaných jakoby bokem v jinak značně různorodé, negeraltovské sbírce Tandaradei (Leonardo 1994) – Konec světa a Poslední přání.

Jak Geraltova popularita rostla, i Sapkowski pochopil, že pouze s prvotním nápadem nemůže vystačit, a tak se pokusil vytvořit něco jako „román v povídkách“, kde jednotlivé části fungují sice samostatně, ale je lepší číst je jako celek, protože pak dávají ještě jiný, hlubší smysl. I zde postupoval u všech povídek podobně. Vzal si klíčové slovo nebo slovní spojení (umístil je vesměs i do názvu) a pokusil se na ně pohlížet z více různých stran tak, aby pro každého z hrdinů mělo zcela jiný význam. Objektivně je třeba říct, že v některých povídkách (Hranice možností) neustálé opakování téhož působí trochu rušivě a neústrojně, v jiných (Střípek ledu) to Sapkowského zavádí – slušně řečeno – až na hranici literatury pro ženy a dívky. Nicméně tam, kde jsou všechny přísady namíchány ve správném poměru, to funguje a vznikl text v mnoha směrech výjimečný (Trochu se obětovat, Něco více).

Pětidílná plavba do neznáma… Ano, ale…
Samotná pětidílná Sága o zaklínači je pořád ještě kvalitní čtení s mnoha výjimečnými pasážemi, ale jedním dechem je třeba dodat, že v ní Sapkowski trochu přecenil své síly. Především po stránce kompoziční (to znamená v tom, jak jsou jednotlivé díly rozvrženy, co se v nich má udát) je vidět, že s textem takovéhoto rozsahu neměl předtím zkušenosti. Stačí si uvědomit, jak nevyváženě vedle sebe působí zcela neakční a děj nikam neposouvající třetí díl (Křest ohněm) a určitě nejlepší část celé ságy, Věž vlaštovky. Často jsem se v duchu ptal, proč nastal první vrchol ságy už v druhém dílu (Čas opovržení – útok na Thanned) a proč Sapkowski vyplýtval celý Křest ohněm na nové rozestavování figur na šachovnici děje (stačí si všimnout, kolik nových klíčových postav se v třetím díle objevuje), když vše mohl dávkovat… plynuleji.

Často jsem také přemýšlel, proč došlo ve Věži vlaštovky k tak dramatické změně ve formě vyprávění (tedy v tom, JAK je kniha napsána). Že by si Sapkowski až dodatečně u třetího dílu uvědomil, že se ocitá ve slepé uličce, a Věž vlaštovky se všemi svými časovými rovinami a vhledy do mysli mnoha různých postav je jen z nouze ctnost, mistrný pokus, jak z toho ven?
Rovněž svět, Sapkowským vybudovaný, má mnohé nedostatky. Je vidět, že ho opravdu nějaké hranice a mapy nikdy příliš nezajímaly (…Autor do té doby žil a tvořil v sebevědomém, leč naivním domnění, že bez takové zbytečnosti, jako je mapa, se docela dobře obejde, ba naopak hlásal, že rovněž v tomto ohledu se chce odlišovat od standardní americké fantasy… Zaklínač I. – Poslední přání). Proto Sapkowského sága bobtná, mnohé postavy, které se chvíli jeví jako klíčové (Filippa Eilhart), náhle upadají do zapomnění a jsou nahrazovány postavami jinými (elfové). Strach o to „nebýt monotónní“ vede k objevování a předestírání stále nových zápletek, v nichž už se čtenář orientuje stále hůře a hůře… a hlavně nechápe, proč autor příběh tak komplikuje, když nemá vyřešeny mnohé otázky z knih předchozích.

Jako ne zcela šťastná se ukázala i snaha poukazovat prostřednictvím zaklínačské ságy na obecné problémy našeho světa. Rasismus (prakticky všude, nejvíce asi v Paní jezera), ekologie (Krev elfů), chamtivost, touha po moci, samozřejmě, všechno jsou to závažné otázky, na jejichž vyřešení nepochybně stojí budoucnost lidstva, ale jejich násilné zavlečení do fantasy se mi v tomto případě jeví jako velice nešťastné, samoúčelné… a jen potvrzuje myšlenku, že sám Sapkowski se pokoušel své knihy dostat nad běžnou úroveň „entertainmentu“, tedy zábavné literatury, kam ve své podstatě patří.
Na druhou stranu všechny tyto nedostatky Sapkowski mistrně maskuje skvělým vypravěčstvím, díky němuž se jeho knihy čtou jedním dechem – a ve vířícím tobogánu drobných střípků příběhů, slovních gagů a vybroušených point se na celkový náhled lehce zapomíná. Ano, Sapkowski opravdu nepíše „standardní americkou fantasy“, jejíž největší devízou je propracovaný epický příběh a kvalita zpracování je až na druhém místě. U Zaklínače je důraz kladen na detaily, které v celku vytvoří mozaiku osudů lidských i nelidských postav, z níž se nakonec poněkud nezřetelně a zamlženě vyloupne hotový – trochu impresionistický – obraz.

Nevydařená koncovka s výjimečnými okamžiky
Sapkowského (možná vědomá) nekoncepčnost se pak v celé nahotě vymstila v posledním dílu ságy, v Paní jezera, na kterém je víc než zřetelně vidět, jednak že autora už Geralt a spol. při psaní nebavil, a zároveň že je podstatně snazší plout v ději odněkud nikam, jak si to mohl dovolit ve Věži vlaštovky, než celý příběh k uspokojení všech logicky dokončit. (A ukázal také to, že skvělý vypravěč, jímž Sapkowski dozajista je, ještě nemusí být zároveň skvělý romanopisec.)
Kvůli tomu je pátý díl zdaleka nejslabším článkem ságy (a snad i nejslabší Sapkowského knihou vůbec). A to píši s vědomím toho, že obsahuje asi nejnádhernější pasáž z celého zaklínačského cyklu, popis bitvy u Brenny, kterým se Sapkowskému konečně podařilo to, co mu mnozí nadšení recenzenti přisuzovali už u předešlých knih, totiž přesah mezi jednotlivými literárními žánry. Proč? Protože zde velice přesvědčivě zformuloval myšlenky, jež mají nadčasovou a obecnou platnost bez ohledu na to, jakou řečí a v jakém díle byly vysloveny. Plasticky zobrazuje krutost – a zároveň jakousi grotesknost války (tak jako například Joseph Heller v Hlavě XXII. nebo William Eastlake v Hájili jsme hrad), v níž věci, které se nám jeví podstatné, jsou vlastně nicotné. Bez skrupulí likviduje modly (a s ironickým nadhledem popisuje následnou tvorbu legend, které pak přetrvávají věky – viz zcela nehrdinská smrt maršála Menno Coehoorna a její následná interpretace, která neodbytně připomene některé naše „hrdiny“ z dob nedávno minulých:

…obklopili jej jeho věrní důstojníci a rytíři, přivedli mu odpočatého koně a úpěnlivě ho prosili, aby unikl a zachránil tak svůj život. Leč v hrudi polního maršála bilo statečné srdce. „Toho bohdá nebude,“ zvolal a odstrčil uzdu. „Toho bohdá nebude, aby nilfgaardský maršál z boje utíkal. Aby opustil pole, kde pod jeho vedením padlo tolik dobrých mužů za Císaře a za vlast!“ – parafrází jakého výroku maršálův výkřik je, asi doplňovat nemusím, neboť jméno autora je pevně spjato s českými dějinami. Teď ale realita Coehoornovy smrti: Maršál přeletěl přes hlavu hřebce a dopadl do bahna… vrhl se směrem k říčce. Razil si cestu hlubokým bahnem… další zadrnčení tětiv, zasvištění šípů, třesk probíjených pancířů… Coehoorn strhl z hlavy poškozenou přilbu… „Jsem maaál Coeooon…“ zablekotal, plivaje krev. „Maaál Coeooon… Vdááám ee… Miooost, miooost…“ Tětivy zadrnčely. Jeden šíp zasáhl Coehoorna do prsou… hustá, blátem a krví zkalená voda říčky Chotly se zavřela nad jeho hlavou a vnikla mu do plic… Paní jezera), a hlavně poukazuje na nesmyslnost a zbytečnost válek jako takových, kde je jakákoli idea povýšena nad obyčejný lidský život.
Přesto je Paní jezera – bohužel – špatný román.

Hned na úvod obsahuje zbytečnou pasáž v království Toussaint vrcholící absurdním „zásahem vyšší mocnosti“, díky němuž Geralt zcela náhodně a bez jakéhokoli vlastního přičinění odhalí, kde se skrývá Vilgefortz sYennefer (…Nahoře našel dveře, které se otevřely lehce a bez skřípání. Vstoupil jimi do malé, klenuté místnosti, z jejíchž stěn čněly mosazné, na koncích trychtýřovitě rozšířené trubice… z ústí jedné trouby zahřmělo kýchnutí, tak nečekané a hlučné, až sebou zaklínač trhl… „Na zdraví,“ popřál hlas z trubky. „Snad jsi nám neonemocněl, Skellene?… Geralt se sám posadil k trychtýři trubice…“ Paní jezera).
Nevěrohodně, odbytě, unaveně a jakoby nadbytečně působí i závěrečná bitva s Vilgefortzem – zvláště při srovnání s už zmíněnou bitvou u Brenny.
V kontextu sáhodlouhého cyklu jsou zbyteční jak náhle se zjevivší elfové a jejich spiknutí, tak všechny ty paralelní světy, kterými Ciri prochází. Vše je nejspíš děláno jen proto, aby děj náhodou nezačal nudit.
Velice nedomyšleně a násilně pak působí i překvapivé odhalení pravé totožnosti císaře Emhyra. Moc by mě zajímalo, kdy Sapkowského toto řešení napadlo. Tipuju, že při psaní čtvrtého dílu – konkrétně u pasáže, v níž Yennefer zmizí v moři. Ale třeba se pletu.
Ze všeho prostě čiší spěch a Sapkowského zoufalství z toho, co všechno si v minulých dílech nadrobil a co je nutno doříct.
A s trochou nadsázky lze dokonce říct, že Geralt, Yennefer, Marigold a Ciri jsou v Paní jezera zcela zbyteční, jsou tam jenom proto, že jejich příběh musí být nějakým obvyklým způsobem dovyprávěn… a že Sapkowski je ve vrcholné formě pouze v pasážích, kde tyto postavy nevystupují.
Nemůžu si pomoct, ale sága o významu té geraltovské si zasloužila lepší a přesvědčivější zá­věr.

V nostalgii je síla
Abych se ale vrátil k otázce položené v úvodu. Proč je cyklus o Geraltovi pořád tak oblíbený? Kdybych měl uvést tři základní důvody zaklínačské popularity u českých čtenářů, jmenoval bych asi tyto: čtivost Sapkowského textů, ať už povídek, nebo i celé pětidílné ságy, způsobená perfektně zvládnutými dialogy, vtipnými, i když někdy pořádně drsnými pointami příběhů, z nichž se mozaika knihy skládá, a nebo lehkým a srozumitelným jazykem, který v prvním plánu nevyžaduje přílišnou pozornost a soustředění. (Což ani zdaleka neznamená, že se jedná o knihy hloupé, spíš naopak, je to znakem mimořádných autorových schopností, když dokáže i přes nesporný intelektuální základ – stačí si vzpomenout na cizojazyčné, zejména latinské citace ze Sapkowského knihy Narrenturm – vytvořit takto „lehce stravitelný“ text; nejednou mě napadlo srovnání Sapkowski – Viewegh, i když se jedná o cestu napříč žánry.) Druhým důvodem jsou kulisy, Sapkowského povídky jsou hlavně zpočátku zasazeny do našim čtenářům důvěrně známého prostředí slovanských pohádek a legend, s nimiž se setkávají od útlého dětství (všichni ti hejkalové, strigy, vodníci, kostějové, zprostředkovaně pak Sněhurka, Popelka nebo Kráska a zvíře) ať už v pohádkách, nebo v povinné četbě (Kytice Karla Jaromíra Erbena, Toman a lesní panna F. L. Čelakovského) a které je jim přeci jen bližší než svět legend starogermánských, keltských nebo také svět tak často využívaného artušovského mýtu. Nostalgie po hrdinech tak důvěrně známých z dětství zde hraje větší roli, než by se mohlo zdát.
A samozřejmě hlavní hrdina, Geralt, takový trochu Philip Marlowe Raymonda Chandlera (dnes tak často využívaný hrdinský archetyp i u českých autorů fantastiky) převedený do výše zmiňovaných kulis, muž se spoustou nedostatků, vyčleněný ze společnosti, často sám, často bit, který úzkostlivě dodržuje sebou samým stanovené morální zásady. Hrdina, který vítězí víc těmito zásadami než silou paží (i když ani ta není zanedbatelná), hrdina, jenž je vědomě vystavěn tak, aby si skoro každý čtenář někdy přál být právě takový jako on.

Klíčový význam Sapkowského knih je pochopitelně v tom, že mnoha čtenářům přinášejí radost a potěšení. V dnešní době, kdy knihy ustupují filmům nebo počítačovým hrám, je spojení kvality a čtivosti nesmírně důležitým prvkem, který pomůže přitáhnout mladé lidi k literatuře obecně. Pro samotný žánr fantasy je Sapkowského role důležitá především v obohacení (ne-li přímo vytvoření) žánru jménem slovanská fantasy a v nasměrování mnoha polských, ale třeba i slovenských nebo českých autorů, k vlastním pohádkám nebo legendám, jež lze v žánru využít stejně jako třeba legendy starogermánské nebo keltské. Není to málo, spíše naopak, přesto tvrdím, že je k Sapkowského knihám nutné přistupovat objektivně a bez zbytečné glorifikace, protože ta jim z dlouhodobého hlediska může nanejvýš uškodit.

Andrzej Sapkowski (1948) je nejvýznamnější současný polský autor žánru fantasy. Kromě esejí (např. Král Artuš, Magické střípky, Leonardo 2002, V šedých horách zlato není, Ikarie 6/94) a sci-fi a fantasy povídek (vesměs v knize Magické střípky, která obsahuje i „negeraltovské“ povídky ze sbírky Tandaradei) vytvořil rozsáhlou Ságu o zaklínači čítající 15 povídek (česky Zaklínač – Stříbrný meč, Winston Smith 1993, Zaklínač – Věčný oheň, Winston Smith 1993, Zaklínač – Meč osudu, Winston Smith 1994, Tandaradei, Leonardo 1994, Zaklínač I. – Poslední přání, Leonardo 1999 – obsahuje povídky ze Stříbrného meče a Tandaradei – a Zaklínač II. – Meč osudu, Leonardo 2000 – povídky z Věčného ohně a Meče osudu) a pět románů (Krev elfů, Leonardo 1995 a 2006, Čas opovržení, Leonardo 1996 a 2007, Křest ohněm, Leonardo 1997, Věž vlaštovky, Leonardo 1998 a Paní jezera, Leonardo 2000). Autorovou prozatím poslední uveřejněnou prací je husitská trilogie, která kombinuje fantasy a historický román zasazený do období husitských válek (Narrenturm, Leonardo 2003, Boží bojovníci, Leonardo 2005, Lux perpetua, vyjde 2007).

• Článek byl uveřejněn v magazínu Pevnost 4/2005.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).