Magie krve, Tessa Grattonová
 |
Rád bych řekl, že jsem přišel na hřbitov hledat svou minulost, ze sentimentu nebo nostalgie. Ale přišel jsem tam, abych byl co nejdál od svojí psychopatické nevlastní matky.
Večeřeli jsme, ona, táta a já, seděli jsme u dlouhého stolu v načančané jídelně. Popotahoval jsem za bílý ubrus a uvažoval, jestli kdybych na něj vylil pár kapek vína, Lilith by se protočily panenky a začala by pozpátku chrlit verše z Bible.
„Těšíš se v pondělí do školy, Nicku?“ zeptal se táta a zvedl ke rtům sklenici s vínem. Věří v zasvěcení do alkoholu postupným a kontrolovaným způsobem, jako bych se s ním neskamarádil už ve čtrnácti na klučičích záchodech ve škole.
„Asi stejně, jako bych se těšil, že se sklouznu po svahu ze žiletek.“
„Tak zlé to nebude.“ Lilith zuby stáhla z vidličky kousek steaku. Její verze provokativního šklebu.
„Jasně. Nová škola v absolutním zapadákově, když začínám čtvrťák. Určitě to bude senzační.“
Našpulila botoxové rtíky. „Ale no tak, Nicku, sotva ti dá víc práce všechny si znepřátelit a stát se outsiderem tady než v Chicagu.“
Schválně jsem postavil sklenici na stůl moc zprudka, takže na ubrus vyšplíchlo víno.
„Nicku!“ Táta se zamračil. Pořád měl na sobě kravatu, i když se vrátil domů už před kolika hodinami.
„Tati, neslyšel jsi snad, co –“
„Je ti skoro osmnáct, synku, musíš přestat –“
„Jí je třicet dva! Jestli se tu někdo má chovat jako dospělý, tak ona.“ Vyskočil jsem od stolu. „Ale takhle to dopadá, když si vezmeš někoho o třináct let mladšího, než jsi sám.“
„Smíš odejít,“ řekl klidně. Vždycky je klidný.
„Bezva.“ Vzal jsem si výhonek chřestu a zasalutoval jím Lilith. Tohle kolo vyhrála na celé čáře. Vyhrála každé, protože měla tátu omotaného kolem prstu.
Když jsem vyšel do haly, ještě jsem zaslechl, jak Lilith říká: „Tím se netrap, miláčku. Od toho je bělidlo.“
Se skřípěním zubů jsem to vzal kolem skříně, popadl mikinu s kapucí a třískl předními dveřmi. Kdybych byl doma, rozběhl bych se o ulici dál k Treyovi a šli bychom do kavárny nebo k Mikeymu postřílet na jeho Xboxu pár emzáků. Jenže já byl sám před missourským venkovským barákem a široko daleko nebylo nic než rozpadlý starý hřbitov. Schroustal jsem chřest, vydal se po štěrkové příjezdové cestě a zapnul si mikinu.
Slunce už zapadlo za les kolem domu, takže byla docela tma. Nebe nade mnou ale pořád bylo světlé. Poblikávalo na něm jen pár hvězd. Strčil jsem ruce do kapes mikiny a zamířil ke stromům. Viděl jsem hřbitov z okna svojí ložnice a napadlo mě, že tam aspoň můžu zajít a porozhlédnout se po dědově hrobu.
Děda v létě umřel a odkázal všechno mně. Přitom jsme se potkali jen jednou, když mi bylo sedm, pamatuju si z toho akorát, že jsem byl celou tu dobu nemocný a on kvůli něčemu křičel na mámu. Ale stáří asi s člověkem pěkně zacvičí a kromě mámy, která ani s jedním z nás nemluvila, jsem byl jeho jediný žijící příbuzný.
Jo, je to takový hezký rodinný příběh.
Jenomže pak se táta s Lilith vrhli na to, co zřejmě bývalo hezkým venkovským domem, strhali ze zdí všechny staromódní tapety a místo nich tam vnesli černobílou bezduchost ve stylu art deco. Kéž by byl stejně bezbarvý i jejich sexuální život.
Lilith pár dní nedělala nic jiného, než že vzdychala nad krajinou. „Dokonalá atmosféra pro spisovatele!“ „Ach, miláčku, zbožňuju to tady! Koukni na tu vyhlídku!“ a „Už nikdy neutratím tři tisíce dolarů za značkový kabát!“ No dobře, to poslední neřekla, ale klidně mohla.
Nejhorší bylo, že táta se rozhodl na čtyři dny v týdnu odlétat do Chicaga, aby byl k dispozici svým náročným klientům. Takže kromě toho, že jsem se ocitl v buranově, kde se všichni nejradši scházejí ve zmrzlinovém baru, tu ještě ke všemu mám zůstávat sám s Lilith.
Aspoň že tu mám žít jen pár měsíců, než odmaturuju. A aspoň jsem prošvihl jen měsíc školy, takže k té maturitě budu moct vůbec jít.
Produsal jsem lesem. Ani normálně nerozeznám dub od jilmu, ale po setmění byla mezi stromy tma jak v pytli a kmeny se kolem mě tyčily jak veverčí zábavní centrum. A taky broučí a žabí. Bzučelo a vrzalo to kolem mě, že bych se snad ani neslyšel, kdybych promluvil. Zem pokrývala vrstva starého spadaného listí, a jak se mi do něj bořily nohy, cítil jsem báječné věci jako hnilobu a trouchnivinu. Párkrát jsem málem zakopl, ale vždycky se mi podařilo máchnout rukama a chytit se nějakého stromu. Prodírat se listím a křovím byla zábava, jako když jsem jako dítě skákal do hromad shrabaného listí za domem. Máma nechala listy tančit, vznášely se mi nad hlavou a pak mě bombardovaly. Říkávala, že jsou to broučí letadýlka a –
Tak to ne. Kvůli tomuhle jsem nechtěl do Yaleylah. Všechno mi tu připomínalo mámu a to, o čem jsem správně neměl přemýšlet. V domě. Zastavil jsem se před každými dveřmi a dumal, za kterými z nich byla její ložnice. V kuchyni. Uvažoval jsem, jestli se tu skvělou omáčku na špagety naučila sama nebo jestli jí pomohla její máma. Taky hledívala ke hřbitovu, jako já včera před spaním? Nebo ji duchové vůbec nezajímali? Právě tohle se nikdy nedozvím, protože ona je někde v Arizoně a předstírá, že neexistuju.
Vynořil jsem se z lesa úplně nečekaně. Ani jsem si nevšiml, že trochu líp vidím na cestu. Mezi mnou a rozdrolenou hřbitovní zdí se táhla silnice – vlastně teda jen dvě vyježděné koleje zarostlé plevelem. Přešel jsem k vyviklaným kamenům a bez námahy přelezl na druhou stranu. Mezi popraškem hvězd se na mě cenil tenký srpek měsíce. Obloha byla nafialovělá a čistá. A hřbitov se táhl nejmíň čtvrt míle do dálky, končil vysokým živým plotem, který ho odděloval od domu našich nejbližších sousedů.
Připadalo mi neslušné kopat na hřbitově do listí, tak jsem zpomalil a kráčel opatrně. Většina náhrobků byla ze zčernalé žuly nebo mramoru, nápisy opršelé a ve tmě špatně čitelné. Podařilo se mi rozluštit pár jmen a dat, která sahala až někam do roku osmnáct set a něco. Neodolal jsem a vytáhl ruce z kapes, sem tam jsem nějaký kámen pohladil nebo přes něj jen přejel prsty. Náhrobky byly studené a drsné, a taky špinavé. Na pár hrobech se držely vadnoucí kytky. Hřbitov neměl žádný zjevný řád – když už jsem myslel, že jsem narazil na souvislou řadu, najednou se zakroutila do podivného oválu nebo nádvoříčka. Ne že bych se mohl ztratit, pořád jsem na jedné straně viděl černou masu lesa kolem našeho domu a stromy u sousedů. Zajímalo mě, kdo tam bydlí a jestli jim patří i pole na jižní straně, nebo jestli jsou jiného farmáře.
Vládlo ticho, když nepočítám bzukot hmyzu v lese a občasný výbuch vraního krákorání. Viděl jsem, jak jich vzlétá celé hejno, hlasitě se dohadovaly a klovaly po sobě, a zjistil jsem, že se cítím víc v pohodě. Aspoň mezi mrtvými jsem našel trochu klidu. Určitě byli už všichni dočista zpráchnivělí. Kromě dědečka. Rozhlížel jsem se po nějakém světlejším, novém hrobu.
Přemýšlel jsem, jestli bych ho měl rád, kdybych za ním někdy přijel na návštěvu. Mohl jsem to udělat. Asi jsem měl. Jenže já ho vůbec neznal a táta na máminu rodinu nikdy nepřiváděl řeč, takže jsem zkrátka žil svůj život a tohle mě ani nenapadlo. Teď už nemělo smysl se tím trápit.
Asi tři metry přede mnou se pohnula socha. Strnul jsem na místě, pak jsem zapadl za půldruhého metru vysoký obelisk ve stylu Washingtonova památníku. Vykoukl jsem zpoza něj a uvědomil si, že ta socha má na sobě džíny a tričko a ve vlasech má klipsy, které se v měsíčním světle fialově třpytí. Choval jsem se jako vůl.
Ta holka seděla na zemi, opírala se zády o nový náhrobek. Vedle ní ležela otevřená knížka a u kolene se jí třepotala modrá igelitka. Byla hodně hubená se střapatými krátkými vlasy, které teatrálně trčely všemi směry. Fakt se mi to líbilo. Jako že bych je mohl prohrábnout prsty a ona by nezačala frfňat, že ji rozcuchám (jako jisté holky, které bych mohl jmenovat), protože by to nebylo poznat. Už jsem ji chtěl pozdravit, když vzala kapesní nůž a přiložila si ho k palci.
Krucinál, co to dělá?
Zaváhala, stiskla rty a řízla se. Ne.
Po prstu jí stékala krev a já si vzpomněl na mámu, všechny prsty oblepené náplastmi.
Pamatoval jsem si, jak se máma píchla do prstu a rozetřela krev po zrcadle, aby mi v něm ukázala oživlé obrázky, nebo jak ji nakapala na plastovou figurku dinosaura a šeptla slovo, po kterém stegosaurus zamával trnitým ocasem. Nechtěl jsem na to myslet, nechtěl jsem vědět, že to nebylo jen naše společné šílenství.
Holka se předklonila a zašeptala něco listu, který ležel před ní. Zachvěl se, rozvinul se a zezelenal.
Kurvadrát.
Vzhlédla. Já civěl s otevřenou pusou. Nemohl jsem to vidět, sakra. Není to možné. Ne tady. Ne znova.
Když jsem pusu sklapl, rychle vyskočila a nůž schovala za zády.
Obešel jsem náhrobek, odtrhl pohled od listu a podíval se jí do tváře. „Sorry,“ vypravil jsem ze sebe přiškrceně. „Jenom jsem se tady procházel a viděl…“ Zase jsem koukl na list.
„Viděl co?“ šeptla, jako by jí něco uvízlo v krku.
„Nic… nic. Jen tebe.“
Pořád se tvářila ostražitě. „Neznám tě.“
„Jsem Nicholas Pardee.“ Obvykle se takhle nepředstavuju, ale připadalo mi, že na hřbitově jí musím říct celé svoje jméno. Jako by na tom záleželo. „Zrovna jsem se přistěhoval do toho starého domu u hřbitova.“ Podařilo se mi potlačit bolestný výraz. Totální klišé. Čau, přistěhoval jsem se do strašidelného domu starouše Harleigha a rád se courám po hřbitovech. Obvykle s sebou mám velikého psa jménem Scooby.
„Aha.“ Podívala se směrem k našemu domu. „Jo, slyšela jsem o tom. Já jsem Silla Kennicotová. Bydlíme támhle.“ Ukázala za sebe na nedaleký dům, pak si zjevně vzpomněla, že má v ruce nůž, a znovu ji rychle schovala za záda.
Dlouze jsem se nadechl. Fajn, takže je moje sousedka. Stejně stará. Kočka. Zřejmě pošahaná. Nebo jsem pošahaný já. Protože tohle prostě nemůže být pravda. Já, sexy holka a něco, co vypadalo jako… ne. Ne. Všechno mě svědilo, jako by mi po celé délce zad narostly dikobrazí bodliny. Chtěl jsem říct něco jízlivého, abych měl lepší pocit, abych našel ztracenou půdu pod nohama, ale místo toho ze mě vypadla úplná ubohost. „Silla – tohle jméno jsem ještě nikdy neslyšel. Je hezký.“
Odvrátila se, tvář nehybnou jako ze skla. Když promluvila, hlas měla tak tenký, že se mohl roztříštit na tisíc střepů. „To je zkráceně Drusilla. Táta učil na střední latinu.“
„Aha, latinu, hm.“ Učil. Minulý čas.
„Znamená to něco jako silná.“ Řekla to, jako kdyby v tom byla nějaká ironie.
Koukali jsme na sebe. Nemohl jsem se zaboha rozhodnout, jestli ji mám popadnout a začít na ni řvát, že vím moc dobře, co dělala, a že toho musí nechat, než se někomu něco stane… nebo předstírat, že jsme oba normální a krev je nám úplně ukradená. Třeba je jen blbá a řeže se, nebo to byla nehoda. Skoro nic o ní nevím. Možná to s mojí mámou nemá co dělat. Možná jsem ve skutečnosti nic neviděl. Nedovolil jsem si podívat se ještě jednou na ten list.
„Už jsi dodělal střední?“ zeptala se.
Překvapila mě, a tak jsem odpověděl trochu moc hlasitě. „Ne, ne. Zítra nastupuju do školy.“ Předvedl jsem nejlepší kyselý úsměv z repertoáru. „Celej vedle.“
„Určitě už jsi čtvrťák, ne?“
„Jo.“
„Tak to asi nebudeme spolu chodit na žádné předměty. Já jsem ve třeťáku.“
„Nejde mi děják.“
„Já jsem v programu pro pokročilé.“ Znovu se usmála, a protože v tom byl skutečný humor, přimhouřila oči. Už nevypadaly tak přízračně a vytřeštěně.
Zasmál jsem se. „A sakra.“
Silla přikývla a sklopila pohled. Zatímco jsme mluvili, rozmazala nohou spirálu vyrytou v hlíně. Zbyla z ní jen spleť čar, kousky suché trávy a listí. Ani stopa po něčem divném. Ulevilo se mi a to mi dodalo odvahu. „Ruka v pohodě?“
„No, hm.“ Ukázala ruce a nenápadně strčila zavřený nůž do kapsy džín. Na všech prstech měla prsteny. Roztáhla je a zkoumavě se zadívala na palec. Byl špinavý od krve.
„Peroxid,“ vyhrkl jsem. Ten používala máma. Ten smrad se mi hnusil.
„Cože?“
„Měla by sis to tím, no, vyčistit.“
„Nic to není. Jen škrábnutí,“ zamumlala.
Obklopilo nás ticho, jen ty vrány v dálce pořád vřískaly.
Silla otevřela pusu, zarazila se, pak tiše vzdychla. „Měla bych jít domů a ošetřit si to.“
Přál bych si, aby mě napadlo ještě něco, co bych mohl říct. Ale zasekl jsem se na tom, jestli chci zapomenout, co jsem možná viděl, nebo jestli se chci dožadovat vysvětlení. Věděl jsem jenom to, že nechci, aby odešla. „Smím tě doprovodit?“
„To je dobrý. Mám to kousek.“
„Jasně.“ Shýbl jsem se pro tu její knížku. Vypadala obyčejně a hodně staře, neměla žádný titul. „Rodinná památka?“ zavtipkoval jsem.
Silla ztuhla, na okamžik rozevřela rty, jako by se bála, ale potom se zasmála. „Jo, přesně.“ Pokrčila rameny, jako by právě řekla něco hrozně legračního, a knížku si vzala. „Dík. Tak zatím, Nicholasi.“
Zvedl jsem ruku na pozdrav. Vyrazila pryč, skoro bez hluku. Ale i když už zmizela v šeru, pořád jsem slyšel svoje jméno, dlouhé a tak nějak exotické, když ho říkal její tichý hlas.
Tessa Grattonová se narodila v japonské Okinawě, kde její otec sloužil v americkém námořnictvu. Během dětství a dospívání se rodina často stěhovala, Tessa postupně žila v Japonsku, Kalifornii, Kansasu a Anglii. V roce 2003 získala na Kansaské univerzitě titul z genderových studií. Magisterské studium však nedokončila a dnes žije se svou partnerkou, kočkami a zmutovaným psem v Kansasu. Ke světu, který vytvořila v Magii krve, se vrátila v románu Blood Keeper,jehož české vydání připravujeme. Tessu můžete navštívit na stránkách www.tessagratton.cz.
- Tessa Grattonová: Magie krve
- Vydal: Knižní klub, květen 2013
- Překlad: Jana Kunová
- 352 stran, 261 Kč (v e-shopu Fantasye již za 269 Kč)
