Zahrada sirén, Gordonova země 1, Vladimír Šlechta
 |
Když přemýšlím o tom, kdo měl největší zásluhy ve válce
o Gordonovu zemi, napadají mě tři jména.
První patří Floydu Bartlettovi, o tom není sporu a s tím by souhlasil
každý. Floyd Bartlett, odchovanec samotného Gordona Fee, se stal
nesmiřitelným obhájcem pravdy a spravedlnosti, aniž si předem ujasnil, co
pravda a spravedlnost opravdu znamenají.
Druhé jméno zní „Thompson“ a nosí je vnuk mého drahého přítele
Skjúwinka. Poloviční elf Thompson, žoldnéř a lovec orčích skalpů, se
pro lásku k lidské ženě vzdal nezávislosti a zahájil vlastní tichou,
utajenou válku, o jejímž průběhu se ví jen málo.
Třetí jméno náleží Andresovi z Elblaggu. Lodivod Andres Larache nikdy
nebyl bojovníkem, neovládal zacházení se zbraněmi, nedokázal zabíjet ani
lidi, ani orky. Možná i proto byla jeho cesta nejdelší a
nejtěžší.
Frank Ormond: „Zapomenutý čas, zapomenutý svět“
Část první
Jiskřičky požáru
Kapitola první:
Trojí krev
(rok 163)
„Tam nahoře, není to Vraní sráz?“
Andres se mimoděk podíval vzhůru, hned se však vrátil pohledem ke zčeřené proudnici.
„Měla byste jít dopředu, slečno,“ řekl dívce. „Schovejte se za vlnolam a pořádně se držte. Za chvíli to bude pěkně házet.“
Právě míjeli Faume. Na břehu tam postávalo plno lidí, rozhodně víc, než bylo obvyklé. Na říční hladině se pohupovala spousta loděk, nepořádně přivázaných k molu. Andres chtěl původně zarejdovat do zátoky a vysadit uprchlíky, na poslední chvíli si to však rozmyslel. Ty loďky tam překážely, a než by mezi nimi prokličkoval do tišiny, nejspíš by ho to strhlo, protože proud byl dnes opravdu silný. Kdyby pak najel do kataraktů bokem, znamenalo by to konec.
Bude tedy muset sjet peřeje. Sjížděl je pokaždé, ale nikdy s takhle přetíženým člunem. Proud má dnes velkou sílu, což ale znamená i to, že je hodně vody. To by mu mohlo pomoci.
Nalehl na kormidelní veslo, protože příď pořád ještě nesměřovala tam, kam si přál. Nalevo se tyčila černá Elfí skála, napravo se objevily první balvany, ohlazené říční vodou. Koryto se rychle zužovalo.
Dívka pohodila hřívou zrzavých vlasů. Měla jich dost na to, aby je mohla svázat v týlu do uzlu a ještě jí bohatá ryšavá záplava padala přes uši až na ramena.
„Ty stromy tam nahoře,“ nedala si pokoj. „Mám dojem, že jsem je už viděla. Vsadila bych se, že je to Vraní sráz.“
Obecnou řeč vyslovovala zvláštně, jaksi temně, například místo e říkala téměř o. V každém víceslabičném slově měla dva přízvuky.
Čírka vjela do vírů před Elfí skálou a kormidelní veslo se začalo Andresovi škubat v rukou.
„Vy jste také z Timoroku?“ zeptal se dívky.
„Ne, strávila jsem tam jen pár dnů… Já se asi nikdy nedozvím, jestli je to Vraní sráz, nebo ne,“ povzdechla si. Andres si teprve teď uvědomil, na co se ho ptá.
Padla mu do oka už před pěti dny. Popravdě řečeno – nebylo možné si jí nevšimnout. Přihrnula se jako poslední a plavně přeskočila širokou škvíru mezi molem a bortem, protožeČírka právě odrážela.
„Orkové prolomili vnitřní bránu,“ vykřikla tenkrát. „Věž hoří!“
To, že hoří věž, bylo vidět i přes vysoký břeh. K obloze stoupal černý sloup kouře.
Nepatřila k nikomu. Na nočních kotvištích si nevynucovala místo pod střechou některého ze stanů. Spala na palubě Čírky, zabalená do přikrývky, zřejmě jí to nedělalo problémy. I Andres spával na palubě, v přístřešku z náhradní plachty, který si posádka budovala na zadní nástavbě, vlastně pár kroků od ní.
Přitahovala ho, ale nikdy se s ní nepokusil sblížit. Měl zásady, které dodržoval. Žádné přátelské styky s pasažéry, to byla jedna z těch zásad. Přesto se o ni zajímal. Líbila se mu. Byla o půl hlavy menší než on a důkladně stavěná. Teď se dívala zespoda, protože Andres stál na zadní nástavbě. Plná ústa měla pootevřená v přátelském úsměvu. Rozpláclý nos a kolem plno pih. Takhle širokou pusu, napadlo Andrese, jsem snad u žádné ženské neviděl. Široká tlamička působila velice mile. Jenom zuby neladily s příznivým dojmem – běloučké, pravidelné, špičaté. Možná si je nechala sbrousit do špiček.
Měla je opravdu sbroušené? Vypadaly docela přirozeně. Špičaté, bílé, drobné, lesklé…
Dobrodružka. Nájemná bojovnice. Nikdy nechápal, proč si ženské vybírají takovéhle povolání. Byla oblečená do volné haleny z kůže, na švech pestře zdobené korálky a třepením. Asi nechtěla nikoho provokovat, protože si oblékla šedou, modře žíhanou sukni, ale na pravé straně si ji vyhrnula téměř k opasku. Vyhrnutá sukně odkrývala přiléhavé kamaše z šedé vlny a polovysoké boty z vepřovice.
Řemen přes prsa jí na zádech přidržoval pochvu pro šavli se širokou čepelí. I ta zbraň byla divná. Šavle? Zbraň orků!
Zvláštní přízvuk, zvláštní zbraň. A k tomu ty špičaté zuby.
Nalehl na veslo a ostře ho stočil doleva. Víry před Elfí skálou strhávaly člun na bariéru z naplavených stromů. Vpředu se u pomocných vesel činili Alder i Barinek, dělali, co mohli, ale člun byl přetížený uprchlíky z Timoroku.
„Už nikam nechoď, maličká!“ houkl na dívku. „Chytni se támhleté vzpěry a pořádně se drž!“
Křičel do sílícího řevu zvířené vody.
Věděl, že s přetíženou lodí to bude potíž, ale netušil, že to bude takhle zlé. Stoupl si na špičky, aby si lépe prohlédl jazyk mezi náplavami a balvany. Kormidelní veslo se vzepjalo a smýklo jím stranou.
Člun se prudce naklonil na bok a dovnitř chlístlo pár věder špinavé říční vody. Z přídě zazněl zděšený ženský výkřik a pak se rozkřičely i ostatní ženy a děti. Barinkovo veslo prasklo, to Alderovo se vzápětí dostalo do zbytku jakési boudy, unášené proudem. Prohnulo se a pak se rozlétlo na několik kusů. Vylétly obloukem vzhůru, provázeny mlhou vodní tříště.
„Pro Bledou paní!“ řve Andres a rve se s kormidlem. Už ví, v čem je potíž. List kormidelního vesla se zapletl do koruny stromu, plujícího těsně pod hladinou. Příď člunu neúprosně směřuje mimo jazyk, za chvíli se zaklíní do bariéry. Proud pak Čírku podebere, převrátí na bok a vysype z ní půl druhé stovky uprchlíků.
Kolik z nich v kataraktech přežije?
Zapřel se patami a páčil veslo. Měl by s proudem hodně práce, i kdyby neměl na veslu závaží, ale takhle to bylo beznadějné. Srdce mu sevřel strach.
Dvě drobné ruce chytily ratiště naproti němu. Andres páčí od sebe a zrzka táhne.
„Škubni s tím! Škubni!“ ječí Andres.
Peřeje pod Elfí skálou burácejí, zní to jako hromobití. Příď sviští do naplavených křovisek, Andres cloumá veslem a zrzka mu pomáhá ze všech sil.
A náhle – zázrakem – se čep závěsu pootáčí. Kousek a pak ještě. Veslo teď nezabírá jen listem, ale celým stromem, do něhož je vpletené. Čírka se prudce stáčí do správného směru.
Pravý bok najíždí na okraj bariéry. Naplavené roští zvenku skřípe o dno, člun letí jazykem. Za bariérou skáče o dobrých pět kroků dolů, kormidlo se rázem vyprošťuje z větví.
Vlnolamy na přídi rozrážejí zpěněné peřeje, záď těžce dopadá na hladinu.
Andresovi se přes kotníky přelila voda. Vysoko nad sebou zahlédl obrovské duby na vrcholku Elfí skály, hraniční stromy, které označují území, jehož se Lesní národ nikdy nevzdá.
Srovnal člun do správného kursu. Kritický úsek byl za ním. Teď už stačí jen dávat pozor a lehce dorovnávat. Proudnice si vezme plavidlo a sama je provede mezi balvany.
„To by mě zajímalo, pane lodivode, jakým způsobem tady pádlujete proti proudu?“ zeptala se zrzka. Stále svírala ratiště vesla, zubila se, nezdálo se, že by ji prožité nebezpečí nějak rozrušilo.
Zavrtěl hlavou a z vlasů i vousů mu odlétla sprška kapiček.
„Tudy lodě nejezdí,“ zachrčel a díval se, zda během srážky s bariérou některý z cestujících nevypadl. Zdálo se, že ne. Matróna, obklopená čtyřmi děcky, visela přes bort a zvracela. Hubený kovkop se hlasitě modlil a další se k němu přidávali. Barinek hledal pod plachtou nové veslo, zatímco Alder, i na tu vzdálenost bílý jako křída, klečel bezmocně na své straně.
„Všude jinde můžeme veslovat,“ chrčel Andres, „nebo plachtit. Ale kolem Elfí skály se proti proudu projet nedá. Lodě se tahají převlakou.“
„Cože?“ zkřivila obličejík do nechápavého výrazu.
„Převlakou,“ vysvětloval a mezitím popadal dech. Ještě se úplně nevzpamatoval.
Konečně pustila veslo. „Dík za vysvětlení, jak je to s tím Vraním srázem. Já jsem Karin.“
Vyslovila to jako Kch-rýn.
„Andres,“ zašelestil rty. „Andres Larache.“
„Tak se měj, Andresi,“ popleskala ho po tváři. „Třeba se ještě setkáme.“
Seskočila z nástavby, promáčené rudé vlasy za ní zavlály a široká šavle v koženém pouzdře jí poskočila na zádech.
Uvědomil si, že jí neodpověděl na otázku, na tu první. Jistě, byl to Vraní sráz. Ale tak mu říkali jenom elfové, protože sráz to byl při pohledu shora dolů. Lidé pro něj měli jiný název: Elfí skála.
¤ ¤ ¤
Bylo pořád ještě to období, kterému obyvatelé hraničních krajů říkají podzim. V hraničářském pojetí je podzim dobou, která následuje po létě. V podzimním čase už skončila vedra, ale zatím ještě nenastaly dlouhé deště a první sněhové přeháňky. Po podzimu následuje krátké období jménem říjen, pak přichází zima (ta začíná, když napadne sníh a zůstane ležet). Po zimě nastane čas hladu, což je název pro časné jaro. A tak dál.
Podle rozpisu měl Andres ještě dvakrát dovést Čírku do Timoroku a zase zpátky, pak ji vytáhnout na břeh a zazimovat. Jenže orkové všechno zhatili.
Když v elblaggském přístavu vyložil všechny uprchlíky a zajistil Čírku u úvazů, vydal se do kanceláře Severozápadní společnosti. Po dlouhém dohadování mu přece jen vysázeli na stolní desku hromádku stříbrných sorynů.
Alder a Barinek na něj čekali v prkenné boudě v přístavu, která byla pro všechny tři domovem. Alder i Barinek byli o hodně starší než Andres, táhlo jim už na třicítku, ale bez nejmenší řevnivosti uznávali Andrese za šéfa. Byl to Andres, kdo znal řeku jako svou dlaň a zvládal všechny její rozmary. Jenom Andres dokázal se Severozápadní společností dohodnout nejlepší podmínky.
Andres jim odpočítal podíly a vysvětlil, že letos už nikam nepoplují.
„Můžeme Čírku zazimovat. V Timoroku jsou teď orkové a s těmi, jak víte, se obchody dělat nedají.“
„A co dál?“ zeptal se nešťastně Barinek. „A co my?“
„My nic,“ pokrčil Andres rameny. „Musíme čekat. Severozápadní si v Barge vyžádá oddíl vojáků. V zimě, až zamrznou bažiny, napochodují vojáci do Timoroku a zjistí, co z města zbylo. Na jaře se do dolů vrátí kovkopové. Což bude práce pro nás – dopravit je na místo.“
„Když nic horšího…“ pokýval Alder. „Nějak to překoušeme. Jen mám strach, že nás čeká dlouhá zima, Andresi… Nadávali kupci moc, že jsme náklad pro Timorok vyházeli do vody?“
„Tvářili se kysele,“ připustil Andres. „Ale vysvětlil jsem, jak to bylo. Jak jsme přirazili v Timoroku k molu a pak se nám na palubu nahrnuli všechny ty ženské s dětmi, horníci, uhlíři a vyděšení kramáři. Jak Čírka klesala, až se zaryla kýlem do bahna. Nakonec uznali, že jsme se nákladu zbavili oprávněně, když jsme chtěli zachránit lidi – ale nadšení z toho nebyli.“
„Už je toho plnej přístav, plný město,“ přidal se Alder. „Jsme hrdinové, člověče!“
„Něco ještě mám,“ vzpomněl si Barinek. „Hledala tě tady ta tvoje zrzuna. Ta z lodi. Prej kdybys mohl dneska večer zajít ke Třem veselým děvčátkům.“
„Jo?“ ožil Andres. „Karin mě hledala?“
„Zklidni se, hochu. Nebyla sama. Doprovázel ji obecní bejk.“
„Kdože byl s ní?“ nechápal Andres.
„No přece Henri Croft, Kalous. Pořád ji poplácával, jako by mu patřila. Netvářila se na to jeho poplácávání ani tak, ani onak. Možná že máš ještě šanci.“
¤ ¤ ¤
Andres se na večer důkladně připravil. Ostrým nožíkem si odřel vousy, dlouhé hnědé vlasy si učesal dozadu a zastrkal za uši. Oblékl si lepší kalhoty a sváteční kabát. Prohlížel se ve vyleštěné pánvi a byl spokojený. Viděl hezkého jednadvacetiletého mládence s dychtivýma očima. Muže, který si dokáže vlastní prací urvat podíl z bohatství, které se válí na ulicích.
Přišel do Elblaggu před třemi lety a neměl nic než pár kousků oblečení a dvě ruce. Zachytil vzestup města ještě před tím, než opravdu nabral na síle. V prvních dnech se živil jako tesař, podílel se na stavbě říčního člunu. Štěstí mu přálo – po půl roce už tento člun řídil do Timoroku a zpátky. Více než rok brázdil Vickeu ve službách Severozápadní společnosti. Pak si dodal odvahy, spojil se s Alderem a Barinkem, vzal si u Severozápadní úvěr. Postavili pár pramic a několik malých člunů, které se ziskem prodali. Zadlužili se ještě víc a vyrobili Čírku.
Víc než dva roky, ať na člunech Severozápadní nebo na palubě Čírky, se Andres plaví sem a tam mezi Elblaggem a Timorokem. Proti proudu vozí látky, mouku, boby a bečky s pivem, po proudu měděné a železné ingoty. Poslední splátku zaplatili Severozápadní společnosti před půl rokem a všechny stříbrné soryny teď jdou do jejich kapes. Pravda, zrušení plaveb do Timoroku nabourává finanční plán, ale takové věci se přece stávají a silný člověk je dokáže překonat.
„Jsi lodivod, hochu zlatý,“ řekl Andres svému odrazu v pánvi. „Paří ti říční člun i tahleta, ehm, bytelná bouda. To už je něco, ne?“
Rázným krokem vyšel do rušných ulic. Město už nebylo tím ospalým hnízdem, do něhož přišel před třemi lety. Elblagg rostl takřka před očima, sílil s prosperitou timorockých dolů a hutí. Původní hraničářské sruby, které před čtvrt stoletím vystavěli průkopníci, ustoupily bytelným domům z hrázděného zdiva. Město mělo svého starostu a městskou správu, která právě nechávala dvě hlavní ulice dláždit ohlazenými valouny, což byla vymoženost, kterou se ve vévodství Barro mohlo pyšnit snad jen Barge. Dlaždiči překáželi povozům, které do města přivážely pytle s moukou i stavební a palivové dřevo. Zmatek ještě zvyšovala zpráva o pádu Timoroku. Všichni lidé byli v ulicích, dychtiví slyšet novinky.
U Třech veselých děvčátek bylo jako obvykle narváno. Andres se prodíral mezi chlapy v propocených pracovních šatech a poslouchal útržky hovorů. Orkové se hnuli, to bylo hlavní téma dneška. Orkové mají svého vůdce, svého sjednotitele. Jak jinak by mohli dobýt tak silnou pevnost, jakou je Timorok? Tím sjednotitelem je člověk, říkali jedni. Nějaký čaroděj nebo dobrodruh stmelil orky od Vickey – stejně jako Temný mág Touraine před stoletím ovládl orky v Orcigardu. Jiní, informovanější, tvrdili, že novým orčím vůdcem je elf. Nejpopulárnější byla verze elfolidského míšence. Nikdo nebyl tak bláhový, aby se snažil ostatním namluvit, že orčím vůdcem je nějaký schopnější a inteligentní ork.
Spokojí se orkové s dobytím Timoroku? Nebo půjdou po proudu a napadnou i Elblagg?
„Andresi!“ zatahala lodivoda za rukáv dívka jménem Loire, jedna z oněch tří veselých děvčátek. Pracovala tu jako číšnice a zároveň vlastnila i část hospody, takže měla podíl ze zisku. V těchto rušných dobách tu pracovali a vydělávali peníze nejen muži, ale i ženy. Všichni usedlíci si navzájem poskytovali podporu, jako by patřili do jedné velké rodiny.
„Jsem tak ráda, že ses vrátil!“ vyhrkla Loire. „Všude se o tobě mluví – jak jsi zachránil ty uprchlíky.“
„Jsem zpátky, jak vidíš,“ usmál se na ni. „A jak to vypadá, budu sedět v Elblaggu, dokud se nepohnou ledy.“
„Budeme na sebe mít plno času,“ přikývla Loire a zněla z toho dychtivost.
„Jo, to budeme,“ souhlasil.
Loire, čilá osůbka v červenomodře pruhovaných šatech, se mu vždycky líbila. Jak se zdálo, i on se líbil jí. Jejich náklonnost však ještě nepřerostla v nějaký závazek.
„Hledám Henriho Crofta,“ řekl.
„Ten sedí támhle v kumbále,“ mávla Loire rukou. „S nějakejma divnejma týpkama.“
Pak se natáhla na špičky a letmo Andrese políbila na tvář. „Zítra odpoledne mám volno,“ zašeptala.
Vzápětí zmizela mezi zpocenými těly dělníků a dřevařů.
Ještě chviličku stál a vnímal ten pocit. Jak půvabná mu Loire náhle připadala! Jako… jako lesní víla. Jak to, že si toho nevšiml dříve?
Přelévající se dav ho postrkoval správným směrem, až se ocitl na místě.
Zrzavá Karin a Henri Croft, zvaný Kalous, seděli v odděleném přístěnku pro lepší hosty. Karin na Andrese spiklenecky mrkla, Kalous se zdvihl z dřevěné lavice a uvítal ho jako ztraceného bratra.
„Tohle je Andres Larache, velitelko,“ zahlaholil. „Na první pohled nic moc, ale řeku zná dokonale. Nejlepší z lodivodů.“
Usadil Andrese na lavici, vtiskl mu do ruky pohárek s vínem.
„Těší mě,“ natáhla se přes stůl hubená opálená ruka, patřící ženě, které Kalous říkalvelitelka. Stejně jako ruka byla i celá žena hubená a opálená, nebo alespoň ty části těla, které byly vidět. Už zdaleka nebyla mladá, ale vypadala tvrdě a houževnatě – jako řízek ze zdivočelé krávy. Tmavé vlasy měla ustřižené pod ušima a místy prokvetlé šedinami. Čtyřicítku měla jistě za sebou a z Andresova jednadvacetiletého hlediska se zdála prastará. Její hubený obličej mohl být docela hezký, kdyby neměl tak stroze přísný výraz. Rýhy kolem úst, vějíře vrásek kolem očí. Jak se natahovala přes stůl, nadzdvihla se a Andres uviděl, že má oblečené kalhoty.
Kalhoty? Tohle byl sice hraniční kraj, ale i tady působila žena v kalhotách poněkud výstředně.
Kalhoty i kazajka, kterou měla žena oblečenou přes šedou košili, tvořily jeden komplet. Obě části byly volné, pohodlné, ušité z tmavé kůže a hrubého žlutého plátna.
„Denisa Robinett,“ představila se.
Jasně! Tím se všechno vysvětlilo – především ty kalhoty.
„Já vás znám,“ řekl Andres. „Máte dům v Timoroku.“
„Tak jest,“ kývla Denisa. Znali ji všichni. Byla bojovnicí ze staré školy, a Andres ji už párkrát v Timoroku zahlédl. Nikdy předtím však na sobě neměla kalhoty. Ty ho zmátly.
„Edorant Say,“ kývla Denisa Robinett k poslednímu z přítomných, starému muži s bílými vousy a dlouhými vlasy, sepnutými širokou čelenkou. Edorant Say, oblečený do drátěné košile, se Andresovi nepatrně uklonil a neřekl nic.
„Takže, pane lodivode,“ začala Denisa Robinett, „jsme vám vděčni, že jste si pro nás udělal čas. Můžete nám říct, jak to bylo v Timoroku?“
Andres přikývl. „Už jsem to vykládal nejmíň padesáti lidem, takže mám cvik a mohu vám to vylíčit poměrně plynně.“ Nadechl se k další větě a zrzavá Karin vyprskla smíchy.
„Že se něco děje,“ pokračoval Andres, „jsme zjistili už na řece. Potkávali jsme loďky s prvními uprchlíky. Čtyři z mých veslařů se vyděsili natolik, že na nočním kotvišti vzali roha, zřejmě přesedli na některou z těch loděk. S oslabenou posádkou jsem do Timoroku doplul pod plachtou – s denním zpožděním. Zpráva o tom, že Čírka připlula, se okamžitě roznesla. Za chvíli jsem měl na palubě sto padesát lidí. Nebyla s nimi rozumná řeč, byli bez sebe strachem.
Nezahlédl jsem nic z toho, co se stalo kolem pevnosti. Břeh je vysoký a já jsem viděl jenom sloupy kouře. No, čekali jsme ještě nějakou chvíli. Uprchlíci se modlili, vřískali a všelijak se vrtěli, ale já jsem pořád nevěřil tomu, že by byli orkové tak silní. Pak dorazila tady Karin s tím, že skřeti prolomili bránu. V tu chvíli mě ovládl neodbytný pocit, že bych měl co nejrychleji odrazit. Tak jsem odrazil.“
„Orky jste vůbec neviděl?“
„Viděl. Kus pod Timorokem na nás zaútočila tlupa zvíci asi dvaceti jedinců,“ řekl Andres a podíval se po ostatních, jaký na ně udělalo dojem slovo zvíci.
„Házeli po nás vším, co měli po ruce, nebo spíš po pracce. Kameny, oštěpy. Dokážou dost dobře používat praky a na házení oštěpů mají taková udělátka.“
„Vrhače,“ napověděla Karin.
„Takové kusy prkna se žlábkem a s rukojetí.“
„My známe orčí vrhače, pane lodivode,“ přerušila ho Denisa Robinett chladně.
„Jo, dobře. Orkové nás ostřelovali ze břehu, pár lidí zranili, z toho na smůlu další dva veslaře. Jeden z veslařů později zemřel – a ještě čtyři z uprchlíků.“
Denisa Robinett se na Andrese upřeně dívala a on mlčel. „A dál?“ vyzvala ho.
„Dál už nic. Pluli jsme s proudem, tu a tam i veslovali. Pár horníků se nám pokoušelo s veslováním pomáhat, jenže to není tak snadné, jak to vypadá. Čírka, tedy moje loď, byla přetížená, a tak jsme se sem dostali s dalším zpožděním.“
Zase se odmlčel, ale po chvíli ještě dodal: „Zdá se, že Timorok padl – ale já jsem u toho nebyl.“
„To nechápu,“ zavrtěla hlavou Denisa Robinett. „Orkové přece přicházejí v tlupách o dvaceti až třiceti samcích – to ví každý. Troufnou si na samoty, někdy i na hraničářské osady. Ale město? Jak se to mohlo stát? Takže teď vy, slečno. Ještě jednou, jestli můžete.“
„Já můžu vždycky,“ pohodila Karin zrzavou hřívou a vycenila špičaté zoubky v úsměvu. „Já můžu pořád… Čekala jsem do poslední chvíle. Dívala jsem se ze střechy přístavního skladiště a měla jsem jižní část města jako na dlani. Orkové prostě prorazili bránu pevnosti a vhrnuli se dovnitř. Na několika místech se dostali po žebřících na hradby.“
„Orkové,“ decentně si uplivla Denisa. „Nikdy bych nevěřila, že jsou schopni válečné akce. Kolik jich tak bylo?“
„Několik set jistě. Možná na půl tisícovky.“
„Vedl je někdo? Měli nějakého vůdce?“
„Co já vím? Hemžili se jako mravenci.“
„A co Sorel la Marck?“ zvedla Denisa Robinett obočí.
„Kdo je to Sorel la Marck?“ podívala se po ní Karin.
„To je vojenský velitel Timoroku… Má svoje chyby, ale nechápu, že si neporadil s pár stovkama orků.“
„Timorok padl,“ pokrčila rameny Karin. „Viděla jsem to na vlastní oči. Já s tím nic nenadělám.“ Stará bojovnice sbalila kostnaté prsty do pěstí. „Kdybych tam byla já…! A teď zase vy, mládenče,“ obrátila bledé oči k Andresovi. „Zeptáme se vás na něco z vašeho řemesla. Znáte řeku dobře?“
„Co tenhle neví o řece, neví už nikdo,“ pospíšil si Kalous.
„Vás se nikdo neptal, Crofte,“ osopila se na něj Denisa. „Pane lodivode – vyznáte se v mapách? Podívejte se tady,“ rozbalila Denisa jakýsi pergamen. „Tohle je Timorok a tady někde by se měl nacházet Elblagg.“
Řeku vymalovali modře, lesy zeleně. Timorok byl zakreslený jako maličký letohrádek. Na východ od Vickey zakreslil autor mapy horu s jedním strmě zkoseným svahem – nejspíš proslulý Kančí kel. Na místě Elblaggu nebyla žádná kresba, jen různé odstíny zeleně. Andres nemusel ani vidět písmo, složené z teček a čárek, písmo zvané ogham. Hned věděl, o co jde. Díval se na starou elfskou mapu.
„Tak co nám k tomu řeknete? Jak to vypadá tady v těch místech?“ natáhla Denisa Robinett ukazovák k pravoúhlé síti modrých čar při pravém břehu řeky. „Dá se tudy projít po souši?“
„Co to je?“ podivil se Andres. „To vypadá jako plánek starého zavlažovacího systému! Tak přece! Kdosi mi tvrdil, že tam mívali elfové zahrady!“
„Elfové ne,“ řekla Denisa. „Pravý břeh Vickey elfům nikdy nepatřil. Ale máte pravdu – je to plánek závlahových kanálů. Nikdy jsem tam nebyla. Znáte to tam vy?“
„Není tam nic než bažina,“ řekl Andres pevně.
„Víte to jistě?“ ohradila se žena nespokojeně.
Přikývl. „Jistě. Loni na jaře jsem to tam zkoušel propátrat v malém člunu. Ta stará zařízení – hradidla, hráze, přepouštěcí kanály – jsou zničená. Zahrady jsou zatopené. Tehdy na jaře to tam ještě šlo, ale v létě tam musí být mračna komárů… Snad tudy nechcete projít do Timoroku?“
Denisa Robinett pohlédla na Kalouse: „Crofte, do jaké míry můžeme panu lodivodovi věřit?“
Kalousova pádná pravice dopadla na Andresovo rameno: „Do jakékoliv míry, velitelko. Na Andrese je spolehnutí. Je trochu pomalej a na pohled nevýraznej, ale naprosto spolehlivej.“
Byla to pochvala – anebo urážka?
Denisa přikývla. „Vracela jsem se na zimu domů, a teď zjišťuju, že Timorok už neexistuje. Ve svém domě jsem měla věci, o které velmi stojím. Možná tam zůstaly i po orčím nájezdu. Ano, jdeme do Timoroku.“
„Proč? Jsou tam přece orkové!“
Zrzka se vložila do hovoru: „Teď tam jsou. Ale myslíš, že tam budou ještě za deset dní, Andresi?“
Udiveně se po ní podíval. „A proč by nebyli? Dobyli pevnost, tak ji budou držet, ne?“
„Podzim už končí a po něm přece následuje říjen, ne?“ vycenila Karin špičaté zoubky.
„Cože?“ nechápal.
Denisa Robinett odfrkla: „Ale mladíku, netušila jsem, že nevíte, jak to chodí u orků. Byla jsem přesvědčena, že to zná každý.“
„A jak to chodí?“ odvážil se jí zeptat.
„Říjen je pro orky lásky čas,“ řekla Denisa Robinett skoro vesele. „Říje jako u jelenů. V tu dobu každý ork spěchá do rodných bažin, aby se zúčastnil hromadné říjnové kopulace. Bubny duní, ohně planou, na rožních se opékají divoká prasata. Orčí samice vyrážejí vábivé výkřiky. Den za dnem. Mnoho dnů. To je říjen, chápete? Proto se mu tak říká. Na podzim podnikají orkové válečné výpravy. Chtějí se vrátit obtíženi dary, aby je mohli předložit svým vyvoleným.“
„Jasně,“ kývl Andres. Cítil, že se začervenal. Vlastně to věděl, vždyť orčí říje byla tématem spousty vtípků. Jenom si to v tuhle chvíli nějak nespojil dohromady.
„Takže vy si myslíte, že orkové odtáhnou? Vy chcete do Timoroku? Ale tam se dostanete jedině po řece.“
„Po řece?“
„Jistě, po řece. Nebo se můžete přeplavit na levý břeh a jít lesem. Ale to je území, které zůstalo elfům.“
Zavrtěla hlavou. „Ne, to nepůjde. Elfové budou připraveni. Jsou zvyklí vždycky koncem léta odrážet orčí nájezdy.“
Zdálo se mu, že cosi pochopil. „Jsou pěkně práskaní, ti elfové,“ vydechl obdivně. „Dali nám řeku až do Timoroku. Orkové dřív útočili na ně, teď napadají nás. Elfové si lebedí schovaní za Vickeou.“
„Přemýšlej trochu,“ zasípěl muž v drátěné košili, který dosud mlčel. Vyslovoval špatně a teprve teď si Andres všiml rudé jizvy na jeho hrdle, zpola zakryté plnovousem.
„Promiňte,“ vyhrkl. „Nemyslel jsem to tak.“
28. dubna 2013, Vladimír Šlechta
