Světlo hořících stínů, Železní elfové 2, Chris Evans
 |
První černé šípy vystřelené temnými elfy přisvištěly odněkud zpoza stromů. Železní elfové byli připravení. Zvedli silná dubová prkna, další věc, kterou si vypůjčili z Černého hrotu, a použili je jako štít na ochranu vojáků i posádky. Dřevo i šípy se tříštily a kolem létaly smrtící šrapnely. Muži ječeli. Dva spadli do vody a jejich křik rázem umlčely vlny.
Konowu popadl ještě větší vztek. Její elfové se naučili nové triky. No, to i jeho muži.
„Děla… druhá salva… pal!“
Dělo znovu zaburácelo, ale tentokrát ho Arkhorn nabil koulemi spojenými řetězem. Bylo to prosté a smrtící. Koule vylétly z hlavně, roztočily se a kosily všechno, co se jim postavilo do cesty. Původně byly určené k lámání stěžňů na nepřátelských lodích, ale stejně dobře se daly použít i na les a na netvory v něm.
„Pamatujte, že chceme zajmout jednoho z elfů živého!“ křikl Konowa, i když věděl, že je to patrně zbytečné. I kdyby se jim podařilo jednoho zajmout, Konowa si nebyl jistý, k čemu by jim to bylo. Ti elfové byli stejně temní a zvrácení jako stromy Stínové vládkyně.
Kýl člunu se zastavil o písek a vysoko k nebi se nesl řev rakků plný vzteku a bolesti. Konowa využil setrvačnosti a vyskočil na břeh, přesto byli vojín Renwar a Jir několik kroků před ním. Konowa věděl, že jeho místo je u mužů, že je má vést metodickým pochodem, ale jako na všech předchozích ostrovech i nyní z něj vytryskla nahromaděná zuřivost. Hluboko v srdci věděl, že tady jde o pomstu. Stínová vládkyně využila jeho otce, aby se dostala k němu, a spoutala Konowu i nové Železné elfy věčnou přísahou. A teď je všechny pronásledovala ve snech a volala je. Konowa vnímal její vábení, ale něco jiného cítil ještě naléhavěji; zuřivost.
Na čepeli Konowovy šavle zahořel mrazivý oheň. Konowa se zakřenil, vrhl se do útoku a zapátral po něčem, co by mohl zabít.
Seržant Arkhorn řval, že mají uhnout z palebné linie děl, ale Konowa už proběhl mezi hromadami mrtvých a umírajících rakků a dostal se mezi sarka har, krvavé stromy Stínové vládkyně. Veškerá úzkost, kterou Konowa cítil, odplývala s údery jeho čepele. Utínal stromům větve takovou silou, že ho po prvních seknutích začaly pálit šlachy v rameni. Veškeré dřevo, kterého se čepel dotkla, vzplálo studeným plamenem a nemilosrdně ho pohltil černý oheň.
Konowa se usmál, což byl nervózní tik, který ho provázel v bitvě, a znovu sekl. Černé, ledové plameny tvořily ve vzduchu velké oblouky, jak jeho čepel roztínala a pálila sarka har. Ty stromy neměly vůbec existovat. Zvrácená mysl Stínové vládkyně vytvářela lesy jako z nočních můr, které ohrožovaly vše živé. Její pošpiněná magie ho provázela celý život. Tady a teď se mohl za svůj osud pomstít.
„Tvoje moc je má, elfská čarodějko!“ řval a rozsekl strom v půli. „A já tě s ní zničím!“
Šíp ho minul tak těsně, že se mu opeřením otřel o tvář. Konowa se otočil, aby zjistil, kdo po něm vystřelil, ale Jir byl rychlejší. Bengar skočil, masivními čelistmi chňapl temnému elfovi po krku a strhl ho na zem. Konowa se neobtěžoval Jira odvolat. Elf byl mrtvý, ještě než dopadl.
Z podrostu vyrazili tři rakci a řítili se rovnou na Konowu. Poulili mléčně bílé oči a z dlouhých, žlutých špičáků jim odlétávaly sliny. Konowa se otočil a postavil se jim. Zleva se ale přihnala další postava, vrazila do toho nejbližšího a povalila ho na zem a rovnou do cesty dalším dvěma.
„Renware!“ zvolal Konowa, protože vojáka ihned poznal. Vojín Renwar zůstal stát nad rakkem a bajonet mu vrazil do hrudníku tak hluboko, že ho teď nemohl vytáhnout.
Zbývající dva rakci stáli ihned znovu na nohou a nyní se plně soustředili na vojína. Šest palců dlouhými drápy mu sekli po hlavě. Konowa k nim přiskočil, sevřel jílec šavle oběma rukama a uťal jednomu rakkovi paži v lokti. Z rány vyšlehl mrazivý oheň, rozlil se rakkovi po těle a ten se dal na útěk.
Třetí rakk skočil na Renwara a strhl ho k zemi. Konowa zvedl šavli, aby znovu sekl, tu se ale rakkovi v zádech objevila díra o velikosti pěsti a vyšlehl z ní mrazivý oheň. Konowa odkopl tělo stranou a natáhl se dolů, aby pomohl Renwarovi na nohy, překvapeně ale ucukl. V rukou mladého vojáka plápolaly černé plameny, tmavší a prudší, než jaké kdy vyvolal on sám. Konowa pohlédl Renwarovi do tváře, ale oheň se odrážel ve vojákových brýlích, takže to vypadalo, jako by mu hořely i oči.
„Za vámi, majore.“
Černý žalud mu vyslal do srdce studený střípek varování, proto se Konowa otočil a postavil se skupině rakků, která se ozbrojila rozlámanými kusy dřeva.
„Prdel na písek, hned!“ zaduněl hlas od vody. Konowa se vrhl dopředu a na zem, i když rakci už byli jenom několik yardů od něj. Jeden zvedl provizorní kyj a chystal se udeřit.
Zaburácelo dělo a svět zmizel. Do Konowy se opřel kouř a písek a nadzvedly ho ze země. Na rukou a na krku ho pálily jiskry a nad hlavou se mu nesl nezaměnitelný zvuk těžkého kovu prořezávajícího vzduch. Nos a uši mu ucpaly písek a něco mokrého. Pod víčky viděl černé, bílé a oranžové záblesky.
Konowa několikrát zamrkal a zvedl se na loktech. Řetězem spojené koule odvedly dobrou práci. Z rakků zbyly jen lepkavé, krvavé chuchvalce tkáně. Vypadalo to, že trpaslík je tentokrát odhodlaný si frčky ponechat.
„Renware, jste…“ začal Konowa, ale voják už vyskočil na nohy a vrhl se mezi stromy. Jeho ruce a mušketu obalily plameny mrazivého ohně. Konowa neměl čas o tom dlouze přemýšlet, proto vstal a oprášil se. Zahýbal pravou rukou, ve které držel šavli, a zjistil, že v ní má pořád sílu.
„Neviděl jste, kterým směrem běžel vojín Renwar, pane?“ zeptal se seržant Arkhorn a bez zájmu překračoval mrtvoly. Tříštivou kuš měl připravenou a dvěma hlavněmi při chůzi šmejdil po okolí.
„Jsem v pořádku, seržante,“ opáčil Konowa a důrazně si z uniformy odloupl kousek lebky.
Arkhorn kývl. „Jasně že jste, pane. Křikl jsem varování, ne? Viděl jste Allyho?“
Než mohl Konowa odpovědět, někde před nimi se ozval vřískot a palba z muškety. Konowa ucítil mrazivý oheň a byl zaskočen jeho silou.
„Nevadí, pane, už vím, kde je,“ řekl Arkhorn. „No dobrá, slečinky, neděláme to poprvé.“ Pokynul Železným elfům a ti se kolem něj srotili. „Utvořte klín a nezapomeňte se dobře rozhlížet, jinak to nebudou její mazlíčci, kdo vám nakope zadek.“ Někdo zasténal.
„Proč se o to nemůžou postarat tézáci? Už jsou mrtví, a my ne. Proč musíme riskovat krky?“
Konowa nevěděl, kdo otázku položil, ale nebylo to poprvé, co se na to někdo zeptal. Začalo to krátce po tom, co se tézáci, neboli „temně zesnulí“ – stíny mrtvých – poprvé objevili, aby pluku pomohli.
Seržant Arkhorn si vložil dva prsty do úst a hvízdl přes kovové zuby. Znělo to jako dvacet vřících konvic. „Ještě jednu takovou poznámku a budeš plavat odsud až k Hashugebské pláni. Zatraceně dobře víš, že ‚temně zesnulí‘ nemají rádi slunce. Jsou mrtví. Vládnou noci a podobně. Copak ti máma nikdy nečetla pohádky? Je to na nás. Buďte chytří, no, tak chytří, jak, vy sebranko jedna, jenom můžete být, a dostaneme se z toho se zdravou kůží. Rozestupte se a žádné pitomosti. Nechci, abyste šli pohromadě a dělali ze sebe snadný cíl,“ nabádal seržant Arkhorn a hleděl na vojáky, dokud všichni nepřitakali.
„Ach, a deset zlaťáků od samotného prince tomu, komu se podaří zajmout nějakého elfa, tedy s výjimkou přítomných,“ dodal a dotkl se okraje čáky.
Konowa mu pozdrav oplatil a nedokázal zcela skrýt úsměv.
„Levou vpřed… a hněte prdelí!“ Vojáci vyrazili za Arkhornem a některým přitom bajonety na mušketách hořely černým plamenem.
- překlad: Kateřina Niklová
