Tři muži – Meyrink, Joachim a Volkan – putují do nitra Černého hvozdu. Co chce dělat posel paní Smrti se svým doprovodem, skládajícím se z bývalého lovčího a bývalého žoldnéře, uvnitř samotného pekla? To je otázka, na níž může odpovědět pouze Volkan. Nebojte se, nebude to tak strašidelné, jak si myslíte. Bude to ještě horší.

Míla Linc jistojistě prokázal při psaní tohoto díla své kvality. Respektive, jak se to říká – zraje jako víno. A i když je toto volné pokračování Stínu Černého hvozdu asi o sto stran kratší, nic to na kvalitě Mrtvých mužů nemění. Naopak nám v některých situacích nabízí ještě více akce, než předchozí díl.

Čtenář nemusí nutně znát děj Stínu Černého hvozdu, jelikož v jeho pokračování jsou pouze zmínky o vedlejších postavách, které se vyskytovaly prvním díle. Je však dobré ho mít přečtený, alespoň tak díky tomu krásně zapadají souvislosti a čtenář není o nic ochuzen.

NĚKDY PROSTĚ JEN ČUČÍM DO MONITORU A POFŇUKÁVÁM SI, rozhovor s Mílou Lincem

Někoho potěší, že kniha má velký spád a je plná nekonečného dobrodružství, akčnosti a překvapivě také i emocí. Jiné může tento fakt zklamat, pakliže Mrtvé muže přečte – mezi námi knihomoly řečeno – jedním dechem.

A odkud ten název? Smrt bývá zpodobňována jako tanečník a umíraní jako „Tanec smrti“ (německá verze zní „Totentanz“, která se v knize párkrát objeví). Téma konce života jako tanečníka, pohybujícího se do rytmu Tance smrti, se hojně využíval ve výtvarném umění i v literatuře. Umožňoval totiž popsat hrůzu z umírání. Každý si tak může docela dobře z názvu vydedukovat, co tím chtěl básník říci. Meyrink – bývalý nejlepší lovčí, Joachim – bývalý žoldnéř a Volkan – posel paní Smrti jsou zde tedy vykreslení jako mrtví muži, kteří netančí. Není to hezká metafora? Vzepřít se Smrti není jen tak a zde máme hned tři hrdiny, kteří odmítají tančit, jak ona píská.

Kniha není pro slabé povahy, Míla Linc dosti obšírně a zkušeně popisuje souboje a bitvy, které mnohdy způsobují, že dotyčný zadrží napětím dech. Ne proto, aby zjistil, kdo koho zabije, ale jak. Příběh udržuje čtenářovu pozornost právě akčností bojových scén. Temnými mraky, nesoucími neustálou akci, párkrát prosvitnou paprsky v podobě klidných pasáží.

Přečtěte si i recenzi na STÍN ČERNÉHO HVOZDU

S každou kapitolou se mění místo dění, kde se hrdinové nacházejí. Především díky tomu si kniha uchovává svěžest a nenutí čtenáře, aby ji znuděně (s rukou před pusou) zavřel. Míla Linc se snaží zachovat určitou rovnost, co se postav týče. Střídavě a rovnoměrně popisuje současnou situaci i historii jak Meyrinka, tak Joachima i Volkana. Historii, která je – nutno podotknouti – u všech třech dosti podobná. Měli postavení, měli nějakou úlohu, ale pak se vše zvrtlo a za nimi tak zůstal temný stín minulosti.

Meyrink byl lovčím, než jeho pána sežral drak. Joachim se živil jako žoldnéř, jenže přišel o ruku. A Volkan býval vojákem a synem Viléma ze Skřekova, zajali ho však, když chtěli dobývat město Al-Amírun. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než spáchat sebevraždu pro dobro vojska, které by jinak město neobsadilo. I přesto, že je mrtvý, jde spolu se svými druhy vstříc nebezpečí, aby tak konečně našel klid.

A tak se Volkan stal poslem paní Smrti plnícím její příkazy. A jeden jej vede do samého nitra Černého hvozdu. Meyrink, lovčí, který už v Černém hvozdu byl a umí velmi dobře číst stopy lesa, je vázán dohodou, již s poslem uzavřel, a nucen jít s ním. Po cestě se k nim připojuje také Joachim, bezruký stařec, který však není tak úplně slabý.

Míla Linc v pěti bodech:

1. narozený 13. října 1982 v Praze
2. je českým autorem fantasy literatury. V počátcích své tvorby se stal známý díky povídkám, v nichž se objevuje dobrodruh Roggeveev
3. z jeho známějších povídek můžeme jmenovat například Žlutého draka (dobrodružná fantasy), Děti Štěstěny (historická fantasy) nebo třeba také Skřety (inspirace Tolkienem)
4. v současné době pracuje v Ústřední knihovně Jiřího Mahena v Brně.
5. z jeho tvorby je vidět, že se rád nechává inspirovat dějinami, to vysvětluje jeho zájem zejména o 17. století.

Shrnuto a podtrženo – Mrtví muži netančí je kniha plná akce, odvahy, dobrodružství, vulgárních výrazů a v neposlední řadě také emocí. Nejedná se o žádnou jednorázovku napsanou během týdne. Propracovaná psychologie a chování postav svědčí o opaku, navíc také zkušeně popisované souboje. Těm, kteří již četli Stín Černého hvozdu, se nemusí nic doporučovat, doporučení je zejména pro ty, kteří s koupí či četbou váhají. Je pravda, že těch tři sta stránek uteče jako voda, ale co se dá dělat. U kvalitní knihy už to tak prostě je.

• Míla Linc: Mrtví muži netančí
• Straky na vrbě; 2011
• Obálka: Jana Šouflová
• 304 stran, 215 Kč

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).