Zemi napadla agresivní mimozemská rasa Brouků, válka ve vesmíru se nevyvíjí ani trochu dobře, úlovou myslí obdařený nepřítel je v podstatě nezničitelný – produkuje stále nové a nové vojáky a královny jsou ukryté hluboko v podzemních chodbách planet. Jedinou nadějí pro lidstvo je mravenčí práce těch, kteří stojí v první linii, bezejmenných hrdinů, pro něž je smrt kamarádů každodenní rutinou. Vojáků hvězdné pěchoty.

Málokdy se najde kniha, která by tak jasně definovala žánr, jako se to stalo Hvězdné pěchotě v military sci-fi (snad jen Neuromancer se stal podobnou ikonou kyberpunku). Dodnes většina děl subžánru zcela nepokrytě vychází právě z tohoto románu – a klade přitom důraz jen na jeho nejpovrchnější složku, tu bojovou, akční. Jenže román Roberta A. Heinleina, jednoho z největších klasiků sci-fi vůbec, je myšlenkově výrazně pestřejší. A to, co knihu činí nesmrtelnou, je právě její svérázná filozofie založená na oslavě elitářství, vojenské disciplíny, zodpovědnosti, fyzické zdatnosti – a principu „oko za oko, zub za zub“. Troufnu si tvrdit, že v dnešní, humanismem prošpikované době by Hvězdná pěchota neměla šanci stát se takovým kultem – naopak, byla by zhusta označována za šovinistickou, násilnickou, dokonce možná i rasistickou. Ne, že by náznaky všech těchto nectností v ní nebyly – jen si myslím, že nic není tak jednoduché a černobílé, aby se dalo šmahem odmítnout. Tato kniha je toho zářným důkazem.

Johnnie si vzal pušku

Nemohu nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot. Winston Churchill

Juan (Johnnie) Rico má budoucnost jasnou – po maturitě půjde na Harvard studovat management a posléze převezme otcovu firmu. Jenže pod vlivem spolužáka Carla a také učitele dějepisu a morální filozofie, válečného veterána Duboise, se rozhodne jinak – upíše se na dva roky na dobrovolnou vojenskou službu. Původně romantické představy musí stále více korigovat, protože je přiřazen k jednotce, která provádí tu nejšpinavější a zároveň nejnebezpečnější práci v první linii – k pěchotě. A pak už začíná nekonečná fáze vojenského výcviku, při níž se z Johnnieho, trochu rozmazleného a změkčilého chlapce, stává pod vedením tvrdých, ale spravedlivých důstojníků a poddůstojníků (klišé, ano, ale tady by nic jiného nedávalo smysl) opravdový voják, pro něhož jsou disciplína a čest nejvyššími životními hodnotami.

Navíc se blíží doba, kdy teorie ze cvičiště přejde v praxi na bojišti, protože Země je napadena Brouky a lidstvo se musí bránit. Rica a jeho spolubojovníky čeká nekonečná válka, nebezpečné výsadky a vědomí, že kdokoli z nich může v nejbližší minutě zemřít…

Heinleinův svět budoucnosti je založený na zidealizované polovojenské formě omezené demokracie. Lidstvo už mezi sebou neválčí, Země (a všechny lidmi ovládané planety) je rozdělena na několik málo států podle teritorií. Volební právo mají pouze ti, kdo prošli vojenským výcvikem – a ti také mají status plnoprávných občanů. Což však ostatním nebrání žít život podle vlastních představ (většinu obchodu řídí občané bez volebního práva). Vojna je ryze dobrovolná a záleží na „morálu“ každého rekruta (a na jeho schopnostech), zda dokáže výcvik dokončit. Což se podaří málokomu.

Noční můra humanistů

Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat. Voltaire

Už z tohoto je patrné, že Heinleinovy názory by se dnes, po půlstoletí, daly chápat jako značně kontroverzní. V souhrnu pak tvoří tu nejhorší možnou noční můru všech humanistů (zvlášť pasáž, v níž Heinlein velice přesvědčivě obhajuje tělesné tresty by asi nebyla v některých kruzích populární; o tvrzení, že na násilí je nutné reagovat také pouze násilím a snaha dosáhnout domluvy mírovou cestou nic nezmůže, protože je to projev slabosti, ani nemluvě).

Za velmi zajímavé a poučné pak považuji přečíst si zároveň s Hvězdnou pěchotou i Haldemanovu Věčnou válku – už proto, že Haldemanův pohled na tutéž věc je pod vlivem vietnamského konfliktu zcela opačný – a přitom stejně přesvědčivě podaný.

Znalce současné military sci-fi (případně ty, co viděli stejnojmenný Verhoevenův film natočený podle Heinleinova románu) pak asi překvapí, o jak málo akční čtení jde. Ano, expozice v podobě flashforwardu z bojové akce je ten správný nářez – ale po něm následuje mnoho stran, v nichž Heinlein čtenáři předkládá své politologické teze, a následně je vyargumentovává, k čemuž mu dopomáhá i postupná proměna charakteru hlavního hrdiny. Střední pasáž románu tak – velmi překvapivě – formálně připomíná spíš jiný Heinleinův román, Měsíc je drsná milenka, než plnokrevnou military současnosti.

Z literárního hlediska Hvězdná pěchota na čistou stovku asi není, na to Heinlein příliš pomíjí své hrdiny jako individuality a popisuje je dosti ploše, jako principy, které mají podpořit jeho teze. Také s názory zde předkládanými, zejména s důrazem na vojenskou disciplínu, jež je považována za nejvyšší ctnost, lze více či méně polemizovat. Na druhou stranu je jen málo knih, které by způsobily v žánru podobnou revoluci. Proto si Hvězdná pěchota absolutní hodnocení plně zaslouží.

• Robert A. Heinlein: Hvězdná pěchota
• překlad: Dana Krejčová
• obálka: Jim Burns
• vydala: Banshies s. r. o., Praha 2008
• 252 stran, 239 Kč

Převzato z časopisu Pevnost 01/2010.