Inkarceron, Catherine Fisher
 |
„Nezměrný, bez konce je Inkarceron, propasti, chodby a průchody. Svůj žalář zmapuje ten člověk, jen on, kdo někdy okusil svobody.“
Říci o Inkarceronu, že jde o vězení, tak docela nevystihuje pravou podstatu věci. Jeho původní účel je totiž docela jiný. Byl vybudován po Letech zuřivosti, aby napravil ty, kteří se protivili znovunastolenému míru a Době. Nemělo jít o bezútěšné žaláře nýbrž o centrum vzdělání, mírumilovného soužití a bezstarostného života. Jeho tvůrci Sapienti v něm viděli ráj a sedmdesát z nich navždy dobrovolně opustilo své blízké, aby udržovali v tomto ideálním světě řád. Ale něco se pokazilo. Inkarceron totiž není jen budova. Není to ani bezduchý počítačový program. Je to vyspělý inteligentní organismus, který dokáže utvářet svoje vlastní myšlenky a názory. Názory na člověka a jeho chování.
„Podle záznamů byl Inkarceron vytvořen a poté zapečetěn. Nikdo nemůže vstoupit dovnitř, nikdo odtamtud nemůže uniknout. Pouze Správce sleduje jeho pokroky. Jenom on ví, kde se nachází. Existuje teorie, velmi stará, že Inkarceron je pod zemí, mnoho mil pod zemským povrchem, a tvoří ho obrovský labyrint. Po Letech zuřivosti tam byla přesunuta polovina obyvatelstva…“
Když teď zpětně hodnotím své dojmy z knihy, patří samotný Inkarceron rozhodně k tomu nejlepšímu. Je svým způsobem fascinující, hrůzunahánějící a trochu i šílený. A přitom se celou dobu vlastně zdržuje v pozadí samotného příběhu. Velké tajemno, které dodává celému vyprávění strašidelný a lehce ponurý nádech.
„Sice tě nevidím,“ podotklo Vězení jízlivě do vřavy, „ale pořád jsi tady a já tě budu držet pevně, Synku.“
Další skvělou vlastností knihy jsou dvě roviny vyprávění. Jedna se odehrává v samotném Inkarceronu, druhá mimo něj v čase zvaném Doba. Toto zvláštní označení si rozhodně zaslouží trochu rozvést. Doba vrátila život na zemi téměř do středověku. Ve zvláštní víře v teorii, že právě změny způsobují neklid a války mezi lidmi, nechali vládci ustrnout svět v době koňských spřežení, korzetů a kamenných sídel. Neexistují žádné moderní vymoženosti: počítače, mikroskopy, dokonce ani vyspělé léky a lékařské postupy. Tedy neměly by existovat…
Právě v Době žije Claudie, dcera správce Inkarceronu. V mládí byla zasnoubena s charismatickým princem Gilesem, ale ten tragicky zemřel a nyní si musí vzít Caspara, v pořadí dalšího následníka trůnu. Není z toho zrovna nadšená, ale přijímá to jako svou povinnost. Jen jedno by ještě chtěla před svatbou dokázat: přijít na kloub otcovu největšímu tajemství. Chce vstoupit do jeho pracovny, do které nesmí nikdo kromě něj ani nahlédnout. Tuší, že tam nalezne víc o tajemném místě zvaném Inkarceron.
Druhým vypravěčem příběhu je Finn, svými druhy a přáteli nazývaný
Hvězdovid. Žije uvnitř Inkarceronu, ale jeho tajemné tetování a útržky
vzpomínek ho přesvědčily, že se zde nenarodil. Že pochází zvenčí,
jakkoli se to může zdát nemožné. Je mu asi patnáct, ale pamatuje si jen
poslední tři roky svého života. Tři roky naplněné hladem, zoufalstvím a
snahou o přežití. Někteří lidé věří, že je Vyvolený, který je
dokáže vyvést z pekla Inkarceronu. Ale vězení se nevzdává snadno.
Díky záhadnému krystalu se Finn jednoho dne nečekaně spojí s Claudií.
I když si navzájem nemohou zatím nijak pomoci, dozvídají se jeden
o druhém mnoho zvláštních věcí. A v Claudii začíná sílit
podezření, že toho chlapce odněkud zná…
Kdybych měla vybrat tři věci, které se mi na knize Inkarceron líbí, měla bych jasno. Jako první bych určitě jmenovala skvěle propracované charaktery postav. Zvláště Finn rozhodně není černobílým kladným hrdinou. Má své mouchy a není jich zrovna málo. Život v nepřátelském prostředí zkrátka člověka změní a já si často při čtení kladla pořád dokola stejnou otázku: „Jak bych se asi zachovala já?“ Claudie je zase skvělou dcerou svého otce. Ze svého vysoké vyvozuje mnohé a namyšlenost jí rozhodně není cizí. Ale autorka dokázala její postavu vykreslit tak, že se prostě jisté míře sympatií nevyhnete. Ale dobře promyšlené jsou i ostatní postavy. Neexistují vedlejší role. Nic není odflákuté.
Druhou věcí jsou určitě popisy míst a věcí v knize. Nejsou odbyté
několika větami, ale nenajdeme tu ani příliš podrobností. To má hned dvě
výhody. Za prvé: čtenář se nenudí nad několikastránkovými
vysvětlujícími pasážemi a za druhé: čtenář tu může uplatnit svou
představivost. A to hodně. Tenhle aspekt knihy se bude určitě hodit
i lidem od filmu, kteří už pracují na trháku inspirovaném knihou. Mělo
by jim to trvat dva roky a osobně už se moc těším, jak jejich pokus
dopadne.
A třetí věc? Rozhodně Zpěvy Sapphiquovy. Sapphique je podle legendy
jediný člověk, kterému se kdy podařilo z Inkarceronu uniknout. V celé
knize najdeme hodně zmínek o této legendě. Každá kapitola začíná
několika verši. Většinou pokládají více otázek, než kolik jich
osvětlují. Ale když je čtete pozorně, často vám svůj význam odhalí
o několik stránek či kapitol dál. Legenda o Sapphiquovi se mi líbí
ještě z jednoho důvodu. Když Finn a jeho přátelé kráčejí v jejích
stopách, na vlastní oči se přesvědčí, jak legenda vznikala. Zdánlivě
fantaskní pasáže se změní v čirou realitu. Prostor tu dostává známé
přísloví o tom, že každá legenda v sobě skrývá zrnko pravdy.
Přiznám se, že jsem chvíli váhala, jestli si mám Inkarceron koupit nebo ne. Vězení je uzavřený prostor, uzavřený svět. Nemám podobné příběhy příliš v oblibě. Říkala jsem si, že nejspíš půjde o něco podobného jako soubor knih o Podzemí od autorů G. Rodericka a W. Briana, jehož poslední díl dosud nemám, protože mě vždycky do očí praští lepší knížka ke koupi. Téhle investice ale nelituji a už se moc těším na další díl. Mimochodem měl by se jmenovat Sapphique a k dostání bude na podzim.
Inkarceron má spád, živý děj a přes všechno výše napsané nepůsobí zdaleka tak ponurým dojmem jako např. zmíněné Podzemí. Každá druhá kapitola (neberte mě doslova) nabízí čtenáři nečekaný obrat v ději a směr knihy se rozhodně nedá příliš předvídat. Nejsem si jistá, jestli bych ji doporučila čtenáři od desíti let (jak mi tvrdila prodavačka), ale pro dvanáctileté a starší je určitě skvělá. Ale určitě jí nepohrdnou ani čtenáři dospělí. Vyumělkovanost textu tady sice nenajdete, zato originální příběh a promyšlený děj ano. A můj názor je, že právě o to jde.
- Fisher, Catherine: Inkarceron
- Překlad: Petra Diestlerová
- Euromedia Group – Knižní klub, 2011
- Obálka: Jana Šťastná
- 368 stran/ 259 Kč