Meče a temná magie, Jonathan Straham, Lou Anders (eds.)
 |
Antalogie snů. Tato dvě slova byla s Meči a temnou magií spojována od chvíle, co se začalo připravovat její vydání. Přece jen, Erikson, Abercrombie, Cook, Lynch a další v jedné sbírce – to už je pěkné souhvězdí! Vedlo to k předem danému výsledku. Enormnímu očekávání, jemuž by nedokázalo dostát ani skutečné veledílo.
Přesto nejsou Meče a magie žádný propadák. Editoři dokázali sestavit natolik silnou sestavu povídek, že čtenáře nerozladí ani předmluva bezelstně konstatující, že J.R.R.Tolkien při psaní vycházel ze svých zážitků z druhé světové války.
Lou Anders a Jonathan Strahan se totiž rozhodli vytvořit antalogii, která by dokázala představit subžánry sword and sorcery a dark fantasy v celé jejich šířce a variabilitě. Počin je to bezesporu záslužný, ovšem jestliže se čtenář těší na pořádnou porci pečínky a místo toho se mu dostane rafinovaného degustačního menu, nadšen nebude. Zejména když mu všechny předpokládané lahůdky nezachutnají, což se u podobně ambiciózního projektu dá spíše očekávat.
A co vlastně čekat od sbírky s takto poetickým názvem? – Především meče. Magii. A temný smysl pro humor (tedy to, co zůstane z ironie, sarkasmu, klasického černého humoru a situační komiky, jestliže je na dostatečně dlouhou dobu zavřete do jednoho hrnce, přidáte chilli papričky, dračí krev a všechno to dusíte na pomalém plameni). Ostatně na humornou strunu se hraje často a nejen v rámci tradičního špičkování mezi hrdiny.
James Enge se inspiruje hned jedním z nejznámnějších klišé fantasy
literatury a jeho Zpívající oštěp ho staví na hlavu –
jak jinak nazvat stokrát provařenou konfrontaci čaroděje s proklatým
artefaktem, jestliže mág je především násoska zajímající se pouze
o dostatek lihoviny pro vlastní spotřebu?
Rovněž Barvmistr Grošák Tes Michaela Shea začíná jako
bláznivá komedie. Mocný nekromant si najme barbarského bojovníka, aby mu
přivedl… natěrače. V konečném důsledku sice nejde o nic menšího než
nějakou tu záchranu světa, ale příběh posléze končí v kupení slov a
slézové barvě.
Ačkoli Dva lvi, čarodějnice a plášť slibují svým
provokativním názvem prvoplánovou parodii na Letopisy Narnie, Tanith Lee
parafrázuje především autory staršího data narození než je to
C.S.Lewisovo. Dvojice charakterů vpravdě gaskoňských exceluje
v nefalšovaném rytířském románu, takovém, za který by se nestyděla ani
knihovna Dona Quijota. Pravda, těžko říct, jak by se některé prvky
chrabrému bojovníku proti větrným mlýnům zamlouvaly… Abercrombieho
Podělaná práce je především poučným příběhem pro
všechny zadavatele úkolů, jichž v hájemství fantastiky pobíhá patnáct
do tuctu. Ano, takhle, nebo alespoň velice podobně, by totiž plnění jejich
úkolů dopadalo v reálu. Jiného efektu se však nedočkáte, text je
přiměřeně zábavný a předvídatelný.
Jiný případ je K. J. Parker a její povídka. Když potulný
čaroděj/inkvizitor potkává při výkonu povolání svého skorokolegu jako
příliš živého umrlce, odstartuje to tak Perný týden,
jaký si dotyčný nepřál zažít ani ve své nejhorší noční můře –
s koncem, kterým by však leckdo nepohrdl.
Pokud by však podobná situace potkala vás a potřebovali byste zdržovat
neklidného mrtvého až do úsvitu hádankářskou hrou, Krvavé
klání páně Wolfa by vám bezpochyby přišlo vhod. Obžerství
slov, množství sofistikovaných obrazů a hlubokomyslných metafor z něj
dělá vlhký sen fanatického literárního kritika, ovšem normální
čtenáři ji kvůli obtížné (a krajně nepříčetné) srozumitelnosti sotva
ocení. Scott Lynch ve svém vyprávění sleduje studenty magie na klasickou,
vysokoškolskou zkoušku, aby následně Mezi policemi změnil
čtenářovo vnímání knihoven a zejména jejich databází. Jeho text je
bezpochyby zlatým hřebem celé sbírky, ať už zásluhou autorovy imaginace,
tahu na branku nebo čtivého stylu.
Zlé jazyky tvrdí, že Elrik z Melniboné je EMO variace Conana – byť nemá patřičnou patku a svůj albínský vzhled nešlechtí patřičným způsobem. Další ho dávají do souvislosti s tragickými hrdiny tak oblíbenými v časech romantismu… a ti jsou pravdě podstatně blíž. Ostatně, celý Moorcockův koncept věčného bojovníka – strážce rovnováhy mezi řádem a chaosem má zatraceně blízko k nadlidsky rozervaným hrdinům. Rudé perly jsou však typická sword and sorcery záležitost, možná jako jediná ze sbírky. Pokud jste měli tu čest s knížetem Corumem, nepřekvapí vás, jak moc protagonistu (ne)omezuje jeho prokletí a magická hračka. A s jakou lehkostí překonává překážky všeho druhu. Elrik je totiž klasika. Živé vyprávění, v kterém se autor snaží oslňovat a okouzlovat.
Rovněž Glen Cook a Steven Erikson se drželi u svých oblíbených světů. Zatím, co Tides Elba prvního zmíněného představuje Černou legii tak, jak ji znají její fanoušci, Erikson sepsal příběh, v kterém se dokáže zorientovat i ten, komu unikla byť pouhá existence Malazské knihy padlých. Kozy a sláva si půjčují klasický motiv hrdinů přespávajících na prokletém místě. Svižné vyprávění, jehož největším kladem je profesionalita autora, nepostrádá zábavnost, sugestivně popsaný zapadákov kdesi v horách a závěr, závěr, nad nímž si každý musí vytvořit svůj názor sám, podle své čtenářské zkušenosti a preferencí.
To vše – a ještě další příběhy – se skrývají za působivou
rudou obálkou se siluetou temné postavy. Oproti původní hraje více na
ponurou strunu. Těžko říct, zda vystihuje ducha zvolených povídek,
v knihovničce každopádně vypadá báječně.
Podobný rozpor provází i obsah. Meče a temná magie v mnoha ohledech
připomínají dort, který si upekli pejsek s kočičkou. Jenže na rozdíl od
Čapkovy pohádky se však velký zlý pes cítí být příjemně zasycen.
Avizovaná sbírka desetiletí se nekoná, antalogie dokonale zapadá mezi
ostatní kvalitní výběry mapující jednotlivé subžánry fantastiky.
Jestliže se však odprostíte od přehnaných očekávání, naleznete knihu,
kterou stojí za to si užít. Zejména pokud máte zájem… o meče a
temnou magii.
- Jonathan Straham, Lou Anders: Meče a temná magie
- Laser-books: 2011
- kolektiv překladatelů
- obal: Ken Kelly
- 424 stran/ 349 Kč
