Les, Arkadij a Boris Strugačtí
 |
„Gavariš paruski, tovaryšče?“
„Co to kecáš?“
„Ty něpanimaješ? Ty buděť panimať !!!“
Pro většinu čtenářů už je ruský jazyk, kultura a literatura především
exotikou, přestože tomu tak v nedávné minulosti (světe div se) nebylo.
Arkadij a Boris Strugačtí jsou klasikou pro nejednoho šedovlasého kmeta
z dob jeho mládí. Možná se stanou klasikou i pro další generaci,
zejména díky jejich oprášenému novému vydání.
Candide a Perec. Les a biostanice. To jsou dvě části jedné knížky. Dvě
alegorie téhož. Perec je mladý filolog, který se dostal na biostanici
zkoumající Les a zároveň se do mýty opředeného Lesa touží podívat a
proniknout do jeho tajemství. V cestě mu stojí byrokratické předpisy a
absurdita okolního světa. Znechucen chce opustit stanici, jenže ze stejných
důvodů nelze ani uniknout před koly úřednického šimla.
Candide se jednoho dne ocitl ve vesnici uprostřed Lesa. I když zde dostal
mladou ženu a svým způsobem ho zde mají rádi, nějak si se zdejšími
nerozumí. Možná i proto mu nikdo neřekne jinak než „Mlčoch“.
Každopádně ví, že musí z Lesa odejít. Ačkoli neví kam, neví kudy, jen
ví že musí. I Candidovi pod nohy klacky hází osud. Na rozdíl od Perece se
mu alespoň podaří vyrazit na cestu, ale tu stejně nedokončí, jen pochopí
princip fungování života v Lese, který končí úplně stejně jako na
biostanici.
Jak každému asi došlo, knihu tvoří dva zdánlivě nespojené příběhy. Alespoň co se dějové linky týče, tak se opravdu nesetkají. Původně taky obě části vyšly odděleně. Jeden se odehrává za hranicí Lesa, druhý v jeho nitru. Na první pohled se zdají obě prostředí v kontrastu. Candide žije v přírodním společenství, kde se lidé živí tím co jim přijde do cesty. Perec je zase na „moderní“ stanici, obklopen technikou a svázán předpisy. Jejich úděl se ale příliš neliší. Oba jsou obklopeni světem, kterému nerozumí, v kterém nemůžou najít místo pro svůj život a jehož smysl nechápou.
Román les má silný filosofický podtext. S trochou nadsázky by se dalo říct, že filosofické úvahy bratrů Strugackých mají románový podtext. Příběh v knize je nezřetelný a vzbuzuje u mě dojem jako by vystupoval z mlhy. Chvilku je vidět poměrně zřetelně, jindy zase jenom rozmazaný obrys. Už jsem si ale zvykl. Cáry mlhy před očima se objevily u každé knihy ruských bratrů, kterou jsem četl. Nicméně v jejich Lese mlha houstne dávkou absurdity, kterou do knihy zakomponovali.
Nesmyslnost, které jsou hrdinové vystavování, zdůrazňuje jejich pocit cizího hosta ve světě. Čtenáře zase bije do očí nesmyslnost společnosti v níž se hrdinové nachází. Ruku na srdce, nejen oni, ale i tak trochu sám čtenář. Les je především alegorií na demagogii. Je odrazem místa a doby, kdy kniha vznikala. Svět sovětského komunismu, plánovaného hospodářství… (atd., atd., koho to zajímá nechť nahlédne do nedávné historie). Bohužel, ani když si knihu otevřeme dnes, o několik desítek let později a několik tisíc kilometrů na západ, nemůžeme říct, že je Les alegorií na něco neznámého. Byrokracie nám rozpaluje žáhu ze všech sil stále. Rovněž lidského rozumu zbavené řeči demagogů není nutno pracně hledat. Najdou si (ne)zájemce samy.
Tato kniha není z ranku science-fiction, kde autor prezentuje své vize budoucnosti daleké či téměř současné. Svět Lesa Strugackých je jen lehce odlišný od toho našeho, za účelem vytvoření satirického textu, který by jinak v dávných dobách neměl šanci projít skrze pozorná oka sovětské cenzury. Dneska už sci-fi tento úkol neplní, i když platformou pro satiru a kritiku je stále naprosto ideální. Ale je dobře, že se starší kusy z jiných dob občas vynoří a dají šanci i těm později narozeným vychutnat si klasiku a pohlédnout na ni s odstupem času. Takže holobrádci, vypněte Facebook a hurá do Lesa.
 |
– Arkadij a Boris Strugačtí: Les
- překlad: Libor Dvořák
- Triton, Praha 2011
- obal: Marek Hlavatý
- 280 stran/ 298 Kč