Les, Arkadij a Boris Strugačtí
 |
Bratři Strugačtí. Stačí zmínit jejich jména a starší generaci českých čtenářů sci-fi začnou zářit oči – podobně jako když se řekne třeba Stanislaw Lem. Svými příběhy se podepsali na podobě současné ruské duše, o literatuře (zvláště pak žánrové) netřeba mluvit. Stali se legendou. Takovou, o níž se ví, jíž se vzdávají holdy, a která se příliš nečte. Postupně se tak vytrácí z paměti a stává se mýtem. Nezbývá, než se pokusit poodhalit jeho oponu a zjistit, co se to vlastně skrývá za třemi písmeny názvu – Les…
Anotace slibuje konfrontaci světa lidí, plného nesmyslné, dogmatické byrokracie, a přirozené volnosti představované Lesem. Svobody, která je víc než nepředstavitelná – vždyť půda chutnající po sýru a předměty denní potřeby vyrůstající ze země znamenají dokonalé osvobození ducha od nároků hmoty. Jedná se však doopravdy o ideální společnost, nebo se v ráji skrývá záludná léčka?
Dva světy znamenají dvě linie, navzájem téměř nesouvisející, propojené jen drobnými náznaky a detaily, jež snadno proklouznou čtenářově pozornosti. Spíš než o souvislé vyprávění příběhu se jedná o sled rozmanitých scén, které spojuje jediné. Jak Perec, tak Candide – Mlčoch touží po oprostění se od svého přirozeného prostředí. Po cestě jinam, do lepšího světa… a především po změně. Neuvažují příliš o ceně či o tom, jestli je skutečně možné se vymanit se z hranic nastavených systémem. V zásadě je tedy jedno, zda člověka drží na místě tradice či nesmyslné předpisy. Stereotypy a zaběhané postupy tvoří takřka kafkovskou realitu a drží společnost pohromadě.
A jak se „vymknout kontrole“, když vás stejně postaví zpátky do
latě? Ani osobní zkušenost s vyšší pravdou nepomůže. Není možné ji
předat dál; ostatní navzdory přímým svědectvím zůstávají uzavřeni
v prostorech omezených výchovou a starými známými pravdami.
Optimální strategií se stává přežití a adaptace. Člověk se
přizpůsobí. Ať už získáváním či ztrácením vztahů, setkáním
s věcmi vymykajícím se jeho představám o realitě, nebo postupem po
žebříčku nahoru.
Následné odcizení se, sobě i okolí, pak neznamená víc než nutnou daň.
Daň z rezignace, bez ohledu na snahu si namluvit, že se nic podobného
nekoná…
Nemá cenu si cokoli nalhávat.
Les se svým optimismem příliš neliší od Bulgakovova Mistra a Markétky či
Kafkova Zámku. A mlhavost kulis, množství až snových nedovysvětlení,
dominantní témata i psychologické profily postav knihu řadí spíš do
společnosti děl z Velké Literatury než mezi konvenční fantastiku.
Stejně jako Orwellův román 1984 nepřestává část popsaných scén
oslovovat až znepokojivou aktuálností. Vztahy mezi Lesem a Správou se
příliš neliší od dnešní reality – na jedné straně hledání návratu
k přírodě, „zelenost“ a z ní vyplývající hodnoty, na druhé
postmoderní, vysoce industrializovaná společnost sešněrovaná nesčetným
množství norem, jejímž cílem je divočinu ovládnout, zužitkovat a
proměnit v park.
Dílo bratří Strugackých je nerozlučně spjato se Sovětským svazem.
S jeho silou, se sny, které dokázal vzbuzovat, i s deziluzemi, jež
následovaly po probuzení se do reality.
Arkadij a Boris Strugačtí zažili obležení Leningradu za druhé světové
války, jehož následky je na dlouhou dobu oddělily. Byli lidmi své doby,
doby, kdy Rusko expandovalo jako světová velmoc mající za cíl ustanovit
lepší, pokrokovější světový řád, kdy se lidstvo naučilo využívat
síly z jader atomů, objevovalo počátky kybernetiky a postupně se
nesmělými krůčky vydalo prozkoumávat vesmír. Jejich první příběhy –
dobrodružná vyprávění prodchnutá budovatelským étosem a myšlenkou
o obecném prospěchu lidstva – spojovaly krom jednotné vize budoucnosti
i postavy hlavních hrdinů. Čtenáři tak mohli sledovat vývoj a formování
charakterů od mladického nadšení až po vyzrálé uvědomnění.
Postupně se však pozornost autorů začala obracet k etickým otázkám,
možnostem porozumění mezi civilizacemi až nakonec skončila
u filozofických problémů. Představa lepšího světa začínala narážet
na realitu okolní šedi. Realitu, která ani zdaleka nefungovala tak, jak podle
teorií a snů měla…
Když se kácí les, létají třísky. A kdysi uznávaní autoři se svou
kritičností dostávají do postavení disidentů.
Podle vlastních slov nepsali bratři Strugačtí vědeckou fantastiku, ale sociální romány odehrávající se ve sci-fi kulisách. Platí to zejména o jejich dílech z přelomu 60. a 70. let minulého století – a Les je toho typickým příkladem. V zásadě totiž nezáleží na tom, jak vypadá jeviště a co se odehrává v pozadí. Důležitá je drobnokresba. Ať už jednotlivých postav, či pečlivě vedená vivisekce scén a situací. Právě jejich kontrast se všudypřítomnou absurditou dokáže rezonovat v duši až s nečekaně nepříjemnou intenzitou.
 |
– Arkadij a Boris Strugačtí: Les
- překlad: Libor Dvořák
- Triton, Praha 2011
- obal: Marek Hlavatý
- 280 stran/ 298 Kč