Kraken, China Miéville
 |
Jmenoval se Billy Harrow a svůj život zasvětil měkkýšům. To, že si užíval roli průvodce po tichých místnostech Darwinova centra plných uzavřených sklenic a nádrží s nejrůzněji zkroucenými tvory, byl bonus navíc. Stěny sálů tvořily další a další regály… výzdoba v linnéovském duchu; a přímo ve středu ta obrovská nádoba, kvůli které zde všichni návštěvníci zavítali. Krakatice obrovská. Mohutný válec masa s natahujícími se chapadly.
Mrtvé tělo hlavonožce se v této místnosti stalo singularitou, přestože by každý měl pochopit, že pravým zázrakem je několik malých sklenic se vzorky, které před více než sto padesáti lety přivezla loď Beagle, důkaz evoluční teorie. Kvůli těmto exemplářům tu však nikdo nestojí s očima široce rozevřenýma a pusou dokořán. I kdyby se náhodou někam zatoulaly, koho by to dnes zvedlo ze židle? Naopak mrtvou krakatici naloženou v solném roztoku, to je něco jiného.
Ale tohle není žádná pohádka, tohle je konec všech legend. Právě tady se mořská příšera setkává se soudobým světem… přechod z říše báchorek k vědě. Jen na oko, samozřejmě. Krakatice není ani „ohromná“, ani „obrovská“, ale Ar-chi-teu-this. Vládnoucí. Tak ji její objevitel pojmenoval a zařadil do řádu živočichů. Učinil z ní demiurga. Možná proto se kolem krakatice v poslední době vynořilo tolik fanatiků a magorů. Kulty, uctívači, tajné spolky, symboly a magická znamení. Víru můžete mít prakticky v cokoli a uctívat se dá všechno. Boží potěr je všude, pokud víte, kam se máte dívat. Až doposud krakeni spali, ale nyní, kdy poslední oheň prohřeje hlubiny, na samém konci světa, teprve tehdy budou spatřeni.
A vlastně proč ne. Proč by bohy tohoto světa nemohly být krakatice
obrovské? Existuje nějaký lepší živočich? Není přeci nijak těžké si
představit, jak chapadly obepíná svět.
S knihou se na každé stránce skutečně vpíjíme do londýnského
panoramatu a zastaví-li autor svůj „zrak“ před nějakým specifickým
místem tonoucím v černi, podíváme se tam poslušně také.
Doslova se kocháme v té hutné mluvě, v těch odtažitých, cizotou
nasáklých výrazech a termínech, které jsou zhusta překříženy těmi
nejsprostšími výlevy srdce. Postavy právě proto ožívají přímo na
vedlejší sedačce v našem obýváku, jsou to ty nejuvěřitelnější a
nejskutečnější bytosti. Klidně se s nimi můžete setkat a kloudně si
s nimi popovídat a zanadávat.
S Billym se vznášíme ve středu pozornosti tohoto světa jako titěrná kořist. Miéville popisuje Londýn coby město paradoxů, vybírá to nejlepší z něj a mohutně to prošpikovává protiklady. To oficiální jaksi ustupuje do pozadí a na scénu se dostávají alternativní trasy. A že je Kraken alternativní knihou, o tom není sporu. To, co se zpočátku jeví jako skutečnost, postupem nabývá tváře fantastické… mentalisté, familiáři, skládači origami a další mnohem větší podivnosti, existence transportérů či mnemofylaxe, anděla paměti, jsou úplně normální… jednoduše neuvěřitelná polévka jedinečných figur zahuštěná maximální různorodostí představující nepřeberné množství okultních vymyšleností.
V této knize je síla každé věci odvozena od její metaforické síly. Neplatí zde žádné omezení. Kniha je tak zajímavá, jak pečlivě dokážeme pracovat s vlastní fantazií, jak rychle jsme schopni utvářet obrazy, které se nutně nemusí skládat pouze z barev a tvar tvořících linií. Opět se zde jakoby navracíme k obrazu dvou měst: většinou neviditelné město plné herezí a kouzelníků, bohů a monster stojí vedle všednějšího, viditelně titěrnějšího města. A řítíme se k apokalypse.
Miéville drží neuvěřitelnou rychlost, na jejímž konci se nerozbíjí pouze jeden svět, ale hned tolik, kolik jsme schopni v hlavě udržet. Musíte vnímat tetelící se vzduch, i v něm se skrývají proroci a spasitelé. Ano, je to hodně deprimující. Situace se zcela jistě nepohybuje vytouženým směrem. Od začátku víme, že tenhle plán na vykreslení totálního chaosu je tak trochu sázkou do lotynky. Za pokus to rozhodně stálo.
Kdybychom mohli řídit ruku osudu, která míří na celý svět glockem, byli bychom třeba nechali původní, řekněme „prostější“ detektivní zápletku držet ostřejší hrany reality, která se v závěru odbarvila do takové míry, že už ani nebylo možné v ní hledat původní pointu. Všechny vedlejší nadreálné příběhy se propletly a zamotaly. Žádná záchrana, žádné zmírnění, žádný zvrat. Takhle funguje teror. Ale kde se vlastně poděla krakatice? Je zřejmé, že kniha přináší něco velkého. Pokud to chcete odhalit, musíte si na to taky sami přijít, protože tady nikdo nic neví.
 |
- China Miéville: Kraken
- Laser-books, 2010
- překlad: Milan Žáček
- obálka: Edward Miller
- 520 stran / 329 Kč