Není cesty zpět, Michael Marshall Smith
 |
Nejsem si úplně jistý, jak tuhle knihu zrecenzovat, aniž bych předem připravil čtenáře o všechnu tu srandu, kterou pro něj autor připravil. Tedy, buďme upřímní, on ji zcela jistě připravil sám pro sebe, s vypočítavostí zabijáckého pavouka upletl pavučinu, proti které nemá čtenářská moucha sebemenší šanci. Ale protože u vašeho čtení nakonec osobně přítomen nebude (Ha! Já si říkal, že ten jeho ďábelský plán musí mít skulinu!), můžete dát průchod své sebestřednosti a myslet si, že ta hra, na jejíž pravidla budete muset přistoupit, je tu pro vás.
Jste-li fanoušky čisté akční sci-fi, přesvědčí vás už obálka, že Není cesty zpět je přesně kniha pro vás. Inu, klidně po ní sáhněte, v nejhorším ji v polovině odložíte. Protože pak se začnou dít věci, které do akční sci-fi tak úplně nepatří. Ale to už vás stejně bude mít Smith tak omotané kolem prstu, že budete chtě nechtě pokračovat ve čtení.
Kniha je složená ze tří částí, které se od sebe pocitově, ba téměř žánrově liší natolik, že vypadají jako tři samostatné příběhy. V duchovních konceptech recenze, vznikajících ještě během čtení, jsem si na to chtěl stěžovat, vážně. Jenže pak… No, k tomu později.
První část je, jak už jsem zmínil, klasickou akční sci-fi
s příchutí detektivky. Nesmírně sympatický hlavní hrdina, který celou
dobu komunikuje se čtenářem a hrozně rád si z něj utahuje (což se mnohem
později ukáže být velmi důležitým prvkem komplexního autorského
plánu), je asi cosi jako soukromý detektiv, i když celou dobu usilovně
mlží o tom, čím se vlastně zabývá.
Nicméně zakázka na nalezení ztraceného úředníka se tváří jasně a
nezákeřně a slibuje spoustu příležitostí k akci a cynickým
komentářům, čehož autor také náležitě využívá. Čte se to opravdu
dobře, protože Smith prostě umí, ale posud je to jen jeden z mnoha
šablonovitě stejných příběhů. Zdánlivě…
V druhé části se do toho zapletou sny a vy najednou čtete úplně jinou knihu. Co to má, sakra, ten Stark (hlavní hrdina) vlastně na práci a proč to čím dál tím víc vypadá, že je úplně někým jiným, než nám celou dobu tvrdí? Proč se najednou většina děje odehrává v „Žíši šnů“, kterou by nás mnohem spíš měl provádět Gaiman se svým Sandmanem? Ale to je všechno jen takové šimrání vzadu v mozku, při nádeších mezi kapitolami, protože děj stále pádí zběsilým, skvěle zvládnutým tempem, a moc prostoru pro nespokojené mrmlání neponechává.
No a nakonec to začne být všechno ještě divnější, ke snům se přidají vzpomínky, Starkovy promluvy jsou stále vážnější a hodnější alespoň chvilkového zamyšlení, minulost se pojí s budoucností, se sny i představami a ani vy si nemůžete být jisti, jestli váš svět opravdu existuje, nebo jestli si ho prostě vymýšlíte.
Asi třicet stran před koncem před vámi leží rozprostřená tapiserie, nádherně barevná, ale hrozící se každým okamžikem rozpadnout. Je to neuvěřitelné, ale Smith zvládá na zbývajícím úseku odkrýt své karty, splést naprosto všechny uvolněné nitky, posunout celou tu do té doby zdánlivě nesourodou knihu o několik úrovní výš a ukázat, že každé slovo, které hrdina během děje pronesl, ať už nahlas nebo v duchu, ať už si vymýšlel, nebo rovnou sprostě lhal, mělo své přesné místo a bylo promyšleno ze všech stran. Román Není cesty zpět možná začíná jako akční sci-fi, ale končí jako mnohovrstevnatá hra se čtenářem, kterou je absolutní blaho hrát.
Ano, subjektivně jsou věci, které bych Smithovi mohl vytknout – třeba
to, že Město, ve kterém se odehrává podstatná část knihy, a jeho Čtvrti
snad příliš zavání samoúčelností v tom smyslu, že chtěl prostě
realizovat některé zajímavé nápady bez výraznější dějové funkce (Na
vysvětlenou: Město se v budoucnosti rozprostírá po celé planetě, Čtvrti
jsou v podstatě bývalými státy. Každá Čtvrť se více či méně
uzavřela před okolím a rozhodla se o svém tematickém zaměření –
např. Čtvrť pro lidi, kteří mají rádi barvy, kteří mají rádi ticho,
pro počítačové maniaky, či Čtvrť pro kočky. Jako zvířata, ne modelky.
Člověk si pak vybírá Čtvrť k životu prostě podle toho, co má
rád.).
Nebo bych se mohl vztekat nad tím, jak důležité místo zaujímají v knize
kočky, zatímco pes se tam nevyskytuje ani jeden. To mě jako pejskaře
bytostně uráželo. Ale nebudu, protože objektivně, preciznost, s jakou je
zrealizován Smithův autorský záměr, ta ukázka do posledního detailu
promyšleného vypravěčství, fakt, že celá výstavba románu přesně
odráží jeho základní myšlenku, to všechno hravě přebije.
Už se těším, až si knihu přečtu podruhé, tentokrát se znalostí autorových pravidel hry. A ještě víc se těším, až vyjde jeho další román. Jsem lapen. Není cesty zpět.
- M. M. Smith: Není cesty zpět
- Vydala: Epocha, 2010
- Překlad: Petra Diestlerová
- Obálka: Jiří Grus
- 464 stran / 345 Kč