Královna Temnoty, Černé drahokamy 3
 |
Královna Arachny se usadila vedle ramene unavené zlatovlasé ženy, která se opírala o hladký balvan. „Je to zlé?“ zeptala se tichým hlasem. Jaenelle Angelline si odhrnula vlasy z obličeje a vzdychla. Její utrápené oči se trochu přimhouřily proti časně rannímu slunci, když znovu studovala složitě poskládaná vlákna pavučiny, kterou utkala v noci. „Ano, je to zlé. Blíží se válka. Válka mezi říšemi.“ „Můžeš ji zastavit?“ Jaenelle pomalu zavrtěla hlavou. „Ne. Nikdo ji nedokáže zastavit.“ Královna Arachny se nespokojeně pohnula. Vzduch kolem této ženy byl cítit smutkem – a rostoucí chladnou zuřivostí. „Dvounozí už bojovali dříve. Tentokrát je to horší?“ „Můžeš se podívat.“ Královna Arachny přijala formální pozvání a otevřela svou mysl snům a vizím ve velké pavučině, kterou Jaenelle utkala mezi kamenem a blízkým stromem. Tolik mrtvých. Tolik bolesti a lítosti. A plíživá nákaza, která postihne ty, kteří přežijí. Probrala se ze snů a vizí, studovala pavučinu jako takovou a všimla si dvou zvláštních věcí. Jednou z nich byl jemný stříbrný prsten s ebonitově tmavošedým drahokamem, který byl umístěn přímo uprostřed pavučiny. Drahokamy se málokdy vetkávaly do složitých pavučin, protože magie, která vytváří takové pavučiny, je už sama o sobě dost silná – a dost nebezpečná. Tento konkrétní drahokam patřil Jaenelle, která byla Čarodějkou, živoucím mýtem, snem z masa a kostí. Druhou podivnou věcí byl ten trojúhelník. K prstenu vedlo mnoho vláken, ale nad nimi byla tři vlákna, která kolem prstenu vytvořila trojúhelník. Zaujatá královna pavouků dále studovala pavučinu. Ten trojúhelník už kdysi viděla. Síla, vášeň a odvaha. Loajalita, čest, láska. Jako by přímo cítila v těch vláknech mužné rysy. „Jestli Kaeleer přijme výzvu Terreille a půjde do války,“ pravila Jaenelle tiše, „tak ta válka zničí čistou krev v obou říších. Všechnu čistou krev. Dokonce i příbuzné.“ „Někteří budou žít. Tak je to vždycky.“ „Tentokrát ne. Ach, zůstanou někteří, kteří válku fyzicky přežijí, ale…“ Jaenelle se zlomil hlas. Zhluboka se nadechla. „Všechny moje Sestry, všichni mí přátelé budou mrtví. Všechny královny zemřou. Všichni válečníci a princové.“ „Všichni?“ „Nezůstanou tu žádné královny, které by vyléčily zemi, nezbudou žádné královny, které by udržely čistou krev pohromadě. Masakry budou pokračovat tak dlouho, až nebude koho zmasakrovat. Čarodějnice budou vyprahlé stejně jako půda. Dar moci, který nám byl dán tak dávno, bude poslední zbraní, která nás zničí. Jestli Kaeleer půjde do války s Terreille.“ „Musíš bojovat,“ řekla královna pavouků. „Musíš zastavit plíživou nákazu.“ Jaenelle se zatrpkle usmála. „Válka ji nezastaví. Já vím, kdo zasel tato semena, a kdyby likvidace Dorothey a Hekatah dokázala zastavit blížící se válku, okamžitě bych je zničila. Ale nic by to nezarazilo, teď už ne. Jen by se to oddálilo a pak by to bylo mnohem horší. Teď je ta správná chvíle a tady je to správné místo, aby se očistila nákaza z čisté krve.“ „Mluvíš o cestách, které nikam nevedou,“ plísnila ji královna pavouků. „Říkáš, že nemůžeš bojovat, ale musíš bojovat. Jsi zmatená? Možná jsi pavučinu přečetla špatně.“ Jaenelle se obrátila ke královně pavouků a v obličeji měla lehce pobavený výraz. „ A kde jsem se naučila utkat tak složitou pavučinu? Jestli v ní nedokážu správně číst, pak jsem byla špatně poučená.“ Královna pavouků použila magii, aby vydala ostrý sykavý zvuk, který znamenal nesouhlas. „Není to chyba pavouka-učitele, když malý pavouk raději chytá mouchy, než aby se věnoval vyučování.“ Vzduch naplnil Jaenellin stříbřitý sametový smích. „Nikdy jsem se nepokoušela chytat mouchu. A já jsem dávala pozor, čemu mě učil pavouk. Koneckonců, mě tehdy učila královna, která umí tkát pavučiny snů.“ Královna Arachny kousek popolezla a uklidnila se. Jaenellin smysl pro humor zmizel, když se znovu zahleděla do pavučiny. „Terreille půjde do války.“ „Pak bude válčit i Kaeleer.“ „Tahle pavučina ukazuje dvě cesty,“ pravila Jaenelle velice tiše. „Ne,“ odpověděla královna pavouků rozhodně. „Jedna pavučina, jedna vize. To je jediná cesta.“ „Dvě cesty,“ trvala na svém Jaenelle. „Když sleduji druhou cestu, Kaeleer nejde do války s Terreille a královny a princové a válečníci přežijí, aby léčili a chránili říši Stínů.“ „Kdo pak bude válčit s Terreille?“ Jaenelle zaváhala. „Královna Temnoty.“ „Ale ty jsi královna Temnoty!“ Jaenelle ostře vydechla. „Válka, která očistí říše, chce vyrovnat dluhy a chce si vzít zpátky moc, která nám byla darována. Existuje cesta. Musí být nějaká cesta, ale pavučina mi ji neukazuje kvůli tomuhle.“ Její prst ukázal na trojúhelník. „To není trojúhelník Královny.“ Její prst ukázal na levou stranu trojúhelníku. „Tohle vlákno patří Nejvyššímu pánovi.“ Ukázala na spodní vlákno. „Tohle vlákno patří Lucivarovi.“ Prst zaváhal nad pravou stranou trojúhelníku. „Ale tohle vlákno nepatří Andulvarovi, veliteli gard, ale někomu jinému. Někomu, kdo tady ještě není, někomu, kdo mi dá odpovědi na otázky, které potřebuji znát, abych mohla jít tou druhou cestou.“ „To vlákno neříká jméno?“ „Říká, že přichází zrcadlo. Jaký druh odpovědi to jen…“ Jaenelle se napjala a pak klesla na kolena. „Daemon,“ zašeptala.
(…)
Malé pavučiny. Velké pavučiny. Někdy se týkaly jen jedné rasy, někdy se vázaly jen na jednoho snílka, kterému do snu přivedly Čarodějku. Jindy pocházeli snílkové z různých míst a měli různé potřeby, které bylo zapotřebí sjednotit dohromady, aby se z nich stal jeden sen. Když tělo, které vzešlo ze snů, skonalo a už se více neprocházelo v říších, královna Arachnů s úctou odsekla vlákna ukotvená ke stěnám jeskyně, složila pavučinu do kuličky, schovala ji do prohlubně v jeskyni a pak prostřednictvím magie vytvořila krystaly, jež zapečetily příslušné otvory. V jeskyni bylo mnoho takto zapečetěných prohlubní, víc než si lidé čisté krve uvědomovali. Ale celkově vzato, tito příbuzní byli vždycky velikými snílky. V té jeskyni se nacházela jedna pavučina, která zde už existovala velice dlouho, začala vznikat kdysi dávno. Jedna generace za druhou, všechny královny Arachnů se dotkly jednoho z vláken, která ukotvovala tuto pavučinu, vyslechly si sny a připojily další vlákna. V této pavučině byly sny tolika jedinců, bylo v ní tolik snů, že když se daly dohromady, vytvořily jediné stvoření. Před pětadvaceti lety, podle lidských propočtů, se tento sen stal konečně skutečností. Uprostřed této zvláštní pavučiny byl trojúhelník. Tři lidé, jejichž sen byl velice silný. Tři vlákna, která byla posilněna tolikrát, že teď byla velice objemná a měla velkou moc. A každá královna získala od své předchůdkyně stejné poselství: Pamatuj si tuto pavučinu. Poznej dobře tuto pavučinu. Poznej dobře každé vlákno. Královna pavouků přesunula svou mysl k této nové pavučině. Sny, které se stanou skutečností. Duch vyživovaný v Temnotě a vytvořený díky snům. A upředená pavučina, stejně tak vyživovaná a ukrytá v jeskyni plné starobylé síly, která dovedla ducha ke správnému druhu skutečné bytosti. Byly časy, kdy královna pavouků viděla ve své pavučině snů a vizí strašlivé věci a pak dumala, zda ten konkrétní duch našel tu správnou realitu; dumala, zda některá vlákna nebyla až příliš stará. Ne, tady byl důvod, proč zrovna tahle pavučina se má stát skutečností. Bolest a zranění nejsou chybou snění nebo bytostí, které sní. Královna pavouků vysoukala vlákno ze svého těla a opatrně je připevnila k Ladvarianovu vláknu. Tak. Čarodějka si vybere druhou cestu a neuvědomí si tu skutečnost, že zatímco zachrání Kaeleer a všechny, které miluje, současně zničí srdce Kaeleeru. Musel existovat způsob, jak zachránit srdce Kaeleeru. Královna pavouků ukotvila jedno vlákno mezi kmenem stromu a jednou silnou větví a začala spřádat svou vlastní složitou pavučinu…
19. prosince 2010, Anne Bishopová