Existuje jedna stará anekdota vyprávějící o dvou mužích prchajících spolu lesem před hladovým medvědem. Jeden z nich se zastaví a křičí na přítele: „To je marné, medvědovi neutečeš!“ „To ani nemusím,“ odpoví druhý, „stačí, když uteču tobě.“ Není naprosto od věci prohlásit, že William Gibson je tím utíkajícím mužem a všechny ty, kteří se nějakým způsobem pokoušeli jít v jeho kyberpunkových stopách, sežral medvěd.

Neuromancer nastolil éru nového žánru, podobně jako Hugo Gernsback i Gibson vytváří zvláštní literární výtvor, jenž je tlukoucím srdcem nového hnutí. Jeho román by mohl být označen oním pojmenováním „dime novel“, ale rozhodně není šestákový v původním slova smyslu.
Vytváří si osobitou virtuozitu pro všechny smyslové úrovně. Nemá se podbízet nenáročnému čtenáři. Právě naopak, svým přiblížením se brakovému prostředí, lacinému způsobu vyjadřování či nejspodnějším vrstvám společenské chátry maskuje dokonalou propracovanost děje, vyšperkovanost technické hantýrky a precizně promyšlené charaktery.
Především však otevírá dveře počítačovým mágům a matrixu, info-, bio-, nano- a všem ostatním technologiím. Nebojí se sprostoty, tím méně všech psychologizujících mravokárců. Buď jste napojení, nebo mrtví. Otevřeni vstupům ke všem dostupným informacím, komunikující napříč planetou, obdařeni doplňky k lidskému operačnímu systému nešetrně manipulujícími s lidským genomem.

Popkultura hýbe obrovskou masou hacklou na tento program. Hudba, filmy, knihy, komiksy, oblečení a komplementy všeho druhu jsou přetaveny do jasně zářící neonově zelené. Počítače, programování a kyberprostor představují beztělesnou formu rozkoše, jsou kulturní jednotkou evoluce virtuální reality. Dějištěm je temná, zastrčená, špínou zmáčená ulice s výlohami plnými psychedelických drog a neurochirurgických souborů technologií, ocelových šurikenů a křemičitých součástek decků. Osud tělaře je tím nejhorším, co klávesáka může v tomto byzu potkat.

Odkláníme se od všech superhrdinů nabitých pozitivními hodnotami, jakými jsou skromnost, snaha o mravní sebezdokonalení, úcta k přírodě. Jisté termíny naprosto ztrácí význam. Co pro tuto realitu znamenají tradiční hodnoty, univerzální pravidla, etický objektivismus? Naprosto nic.
Odcizení samotáři se protloukají, jak můžou, bojují vlastními silami proti korporativním totalitním společnostem, masovému průniku imitací všeho, co vám skutečnost nedokáže nabídnout. Dokážou proměnit nejen své tělo, ale i duši. Technika a kultura vymazávají konotace ke všemu, co jsme dosud mohli označit za lidské.
Realita kupodivu nemusí být nutně pouze šedá jako mrtvý kanál televize. Pokud zůstává prázdná, je to pouze špatně uchopený zvyk, je nutné ji přepnout na další kanál.

Jazyk se mění. Styl, syntax i slovní zásoba spolu s jiným překladatelským citem nutně musí vytvořit trochu jiný dojem. Nově vydaný Neuromancer je novou knihou pro dnešního čtenáře. Pro tuhle knihu byla vytvořena nová jazyková pravidla. Neologismy vložené do mnohočetných souvětí, často se rozprostírajících přes celé odstavce, rozvinutých postupnými i několikanásobnými vsuvkami a dalšími syntaktickými konstrukcemi, působí zmatečně (zvlášť, když se čárky mezi větami téměř sypou z rukávu a tam, kde být musí, nejsou:

„Sny v japonské noci ale přicházely dál, jako elektronické voodoo a on naříkal, křičel a toužil po něm, plakal ze spaní a probouzel se sám, v temnotě, zavinutý ve své schránce, v nějakém rakvičkovém hotelu, ruce zaťaté do pevné desky lůžka, ztužená pěnovka se mu krčila mezi prsty, jak se pokoušel dosáhnout na konzoli, která tam nebyla.“

s. 19, srovnejte s originálem:

„But the dreams came on in the Japanese night like live wire voodoo and he'd cry for it, cry in his leep, and wake alone in the dark, curled in his capsule in some coffin hotel, his hands clawed into the bedslab, temper foam bunched between his fingers, trying to reach the console that wasn't there.“

Ale tohle je jazyk neobvyklosti a nabourávání realistických kódů, jakým Gibson svou knihu napsal. Nebyl snadný, neměl být lehce čtivý, měl řadit a skládat za sebe informace, předkládat syrový autentický text.

Z vlastní zkušenosti čerpám, když tvrdím, že není dobré brát si k ruce staré vzpomínky a porovnávat jednu odchylku vedle druhé. Nemá smysl hledat vysvětlení, jde pouze o zpřístupnění. A pro území Neuromancera ani dnes neexistují žádné mapy, je artefaktem naší kultury.

• William Gibson: Neuromancer
• vydal: Laser-books, Praha 2010
• překad: Josef Rauvolf
• obálka: Tomasz Maroński
• 336 stran / 269 Kč

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).