Zápalné oběti, Laurell K. Hamilton
 |
V minulém díle se konečně rozhodla pro jednoho ze svých dvou nápadníků a svůj sexuální život zahájila ve velkém stylu – koneckonců jejím partnerem se stal upírský pán města Jean-Claude. Ale mnoho radosti jí to nepřineslo. Jak se totiž ukazuje, to, že je všeobecně považována za jeho lidskou služebnici, přináší Jean-Claudovi jen problémy. Vždyť za činy lidských služebníků jsou jejich pánové odpovědni do té míry, jako by je spáchali sami. A Anita přece zabila pana Olivera. Jistě, bylo to v regulérním souboji a zcela podle platného práva, jenže… jenže Oliver byl členem upírské rady a Jean-Claude by měl automaticky nastoupit na jeho místo. Tak proč to, k sakru, neudělal?
Prosté vysvětlení, že o místo v radě prostě nestojí, rada odmítá akceptovat. Záměry upírů přece nemohou být tak jednoduché, jednoznačné a přímočaré. Za tím Jean-Claudovým nenastoupením do rady prostě musí být nějaký jeho rafinovaný záměr, který je nutno prošetřit a pokud možno předem eliminovat. Nejlépe zabitím Jean-Clauda. A při té příležitosti by se mohlo něco udělat se zákony, které legalizují existenci upírů i jiných nelidských ras. Starším členům rady se legalita jejich existence zdá podezřelá (viz výše úvahy o záměrech Jean-Clauda) a chtěli by se vrátit k době, kdy upíři byli skrytí a v podstatě s lidmi vedli nekonečnou válku bez jednoznačných vítězů. Nedokážou si totiž představit více méně pokojné soužití (dá-li se o něčem takovém v této situaci mluvit) nemrtvých s lidmi a na roli pronásledovaných jsou za tisíciletí své existence natolik zvyklí, že se nechtějí přizpůsobovat změně.
Anita musí mimo to řešit i problémy, které si nadrobila svými zásahy do hierarchie kožoměnců. I když se s Richardem rozešla, stále ji Saintlouiští považují za lupu neboli alfa samici své smečky, protože Richard si zatím nenašel jinou partnerku. Navíc Anita zabila dominantního leopardodlačího samce Gabriela a tak na její hlavu padá i starost o tuto skupinu Saintlouiských kožoměnců. Prostě na jednu drobnou oživovatelku a příležitostnou policejní spolupracovnici problémů víc než dost.
Jestliže jsem v komentáři minulého dílu (Smrtící tanec) napsala, že se z Anitiných příběhů stává romance s trochou akce a rostoucím podílem erotiky, a konstatovala, že se mi tento směr příliš nezamlouvá, pak v tomto díle by moje námitka byla zcela nemístná. Anita jde z akce do akce, střelba střídá pěstní zápas a po něm následuje trocha psychického ovlivňování kombinovaná s nátlakem prostřednictvím ubližování přátelům. Prostě pro romantiku moc prostoru není, erotika je jen okrajová a spíše symbolická. Zato kulky, nože, pěsti, řetězy, pouta a jiné prostředky násilí spolu s následky jejich použití se vyskytují téměř permanentně.
Také jsem u předcházejícího dílu projevila nespokojenost s proměnou grafické podoby obálky a mé výtky jakoby šly rovnou k uším výtvarnice, takže obálka Zápalných obětí je jistou obměnou obálky prvních dvou dílů. Tvář na obálce tentokrát jednoznačně patří živé osobě, ale dýchá z ní to trochu tajemné napětí, které plně souzní s atmosférou a přitom je tohoto účinku dosaženo zcela jednoduchým až strohým provedením. Chválím a obdivuji.
Jedná se sice o poněkud krvavou, ale přece jen pohádku, určenou k pobavení a relaxaci čtenářů, takže z logiky žánru vyplývá, že samozřejmě všechny komplikace budou zdárně vyřešeny a žádná z hlavních postav nedojde takové úhony, aby ji to vyloučilo z dění v dalších dílech. Ale právě ta cesta ke zdárnému konci je natolik pestrá, že se kniha čte jedním dechem. Pokud ji použijete jako prostředek ke zpříjemnění cesty do práce, budete stejně jako já litovat, že máte zaměstnání tak blízko a musíte četbu přerušit právě ve chvíli, kdy Anitě hrozí že… Ale to si přečtěte sami.
- Laurell K. Hamilton: Zápalné oběti
- vydal: Triton, Praha 2010
- přeložil: Pavel Toman
- přebal: Alžběta Trojanová
- 384 stran / 308 Kč
