Hustej nářez, Bratrstvo krve 1
 |
František Kotleta: Bratrstvo krve – Hustej nářez
Dávné legendy, které o nich kolovaly v různých civilizacích,
nelhaly. Možná, že kdysi byli lidmi, ale změnili se. Změnili se natolik,
že jako lidé už jenom vypadají. Říkají si Bratrstvo krve. Vyvolení,
kteří se živí lidskou krví. Nikdy se však k sobě nechovali jako bratři.
Desítky klanů spolu po tisíciletí bojovaly o moc a vládu nad lidmi, jejich
územím a říšemi, jež vznikaly a zanikaly podle toho, jak ve své skryté
válce vítězily jednotlivé klany. Dlouho se považovali za nejmocnější
bytosti na světě.
Jenže svět, který znali, byl jen malou součástí vesmíru. Z jeho
nekonečných dálek se vynořili Kartani, jimž se jejich vlastní svět zdál
malý, a kteří se rozhodli ovládnout planetu Zemi a její obyvatele
zotročit. Invaze se cizincům podařila. Měli vyspělou techniku a zbraně,
které ty lidské stonásobně předčily.
Jenže svět, který ovládli, už své vládce měl. A ti se, narozdíl od
lidí, tak lehce podrobit nenechali…
„Chrocht, chrocht, chrocht,“ ozvalo se ze tmy. Nešlo o zvuky vydávané
zvířetem, z něhož se po přidání několika potkanů a různých odpadků
stávají konzervy s nápisem: Vepřové ve vlastní šťávě, ale
o dýchavičně klokotající rachot kulometu. Ten kulomet mířil na naši
nesourodou česko-německou trojku a mířil dobře.
Dvě kulky mi proletěly břichem. Padl jsem na zem a začal zběsile válet
sudy co nejdál od střelce i svých dvou souputníků.
Ke chrochtání kulometu se přidala sonáta dalších zbraní v dé mol
s cílem zbavit svět tří upírů, kteří zřejmě jako jediní přežili
římský masakr.
„Ódííín,“ zaslechl jsem Gerhardův hlas.
Pokřik znamenal jediné: Germán se vrhl vstříc nepřátelům.
Odkutálel jsem se z parkoviště a tvrdě dopadl do příkopu zarostlého
kopřivami, PET láhvemi, konzervami a prezervativy. Nikdo po mně nestřílel.
Vystrčil jsem hlavu nad úroveň terénu. Podle pohybujících se stínů a
rachotících automatických zbraní stálo proti nám deset lidí. Zahlédl
jsem Veroniku, jako rychlý stín mířící také pryč z místa, kde nás
načapali na jahodách. Gerhard ukořistil od některého z nepřátel zbraň,
kryl se za autem a opětoval palbu. Díky tomu se střelci soustředili na
něj.
Za svůj život jsem se naučil spoustu bojových popěvků, od Kdož sú boží
bojovníci po Vzhůru psanci této země. Nakonec jsem si na dodání kuráže
oblíbil prostou hlášku, kterou mě naučil hlučný a věčně opilý major
Procházka, bývalý velitel CK marškumpačky do Ruska a můj pozdější
velitel v legiích u Zborova.
„Přece nechceš žít věčně, kurva,“ zamumlal jsem, narovnal se a
sprintem vyrazil k nejbližšímu střelci.
Dva metry před ním jsem zjistil, že se jedná o policistu stejně
vybaveného jako ti, kteří nás masakrovali v paláci. Akorát helma
s neprůstřelným hledím se mu místo na hlavě klimbala ležérně za
pasem.
„Chyba, špagetožroute,“ pomyslel jsem si v duchu a v běhu mu vrazil
pěst do nechráněné hlavy.
Ránu jsem trochu přehnal. Pravačka totiž rozdrtila lebku a uvízla v mozku.
Mezi prsty mi protékalo cosi slizce čvachtavého. Levačkou jsem stabilizoval
zbytek lebky a pravačku vytáhl. Co na ní zůstalo, jsem olízl. Krev na
jazyku ve mně vyvolávala touhu po svačině.
Polkl jsem, nechal si zajít chuť a vytrhl z tuhnoucích prstů samopal.
Nějaký špagetožrout s hlavou ještě celou si všiml mého počínání a
zaměřil na mě svou palbu, čímž spáchal poslední chybu svého
života.
„Ratatatatata,“ rozeřval se můj samopal. Běžel jsem vstříc střelci, a
jakmile jsem se přiblížil na tři metry, zjistil jsem, že italské
neprůstřelné vesty jsou stejný šunt jako italská auta a prostitutky.
Vypadá to lákavě, ale stačí to pořádně otestovat a zjistíš, že je to
jen nablýskaný nefunkční šmejd.
Dva metry ode mě vybuchl granát. Tlaková vlna mě násilně vykopla do
vzduchu a odhodila do dáli. Takové kousky umí jenom kartanští
robokopové.
Na ně ta rachotinka, co jsem ukradl odmozkovanému fízlovi, nestačí. Na
hnusáky z vesmíru bude ale určitě platit pan Orel Pouštní a ten se
skrývá v zadním kufru Veroničina Hummeru.
Tentokrát jsem do vzduchu vyskočil o své vlastní vůli. Běžel jsem jak
legendární Jesse Owens a přitom vystřílel zbytek zásobníku do křoví,
v němž se ukrývali dva carabinieri.
Cestou jsem přeskočil Gerharda. Ležel na zemi, těžce dýchal, ale stále
byl při smyslech. Samopal, který ukořistil, se válel podél něho. Asi mu
už došly náboje.
Pomocí pažby a upíří síly jsem poněkud nešetrně otevřel zámek kufru.
Skrýval se v něm můj a Veroničin příruční arzenál.
Nejdřív jsem popadl kufřík s granáty a hodil ho Gerhardovi. Hned potom
jsem jeho směrem mrštil i kulomet M240G.
Do zad se mi zavrtalo několik kulí ze samopalu. Ohnul jsem se jako anglický
luk a padl na lopatky. Ještě pár dalších kulek v těle a můžu to na
tomhle světě zabalit. Palba naštěstí brzy ustala. Mohl za to americký
kulomet v německých prackách.
Děkoval jsem bohu za ten šílený nápad zachránit umírajícího upíra
transfuzí vlastní krve. Zatnul jsem zuby a znovu se postavil.
V černém odrbaném kufříku z počátku dvacátého století leželi moji
dva oblíbení studení smrtonoši. Narval jsem si do kapes několik
zásobníků a do každé ruky vzal po jednom exempláři poslední verze Desert
Eagle.
Je už na čase, abychom taky začali kousat.
Zabíjení v běhu je můj nejoblíbenější způsob boje. Jen co jsem se
ozbrojil, vyrazil jsem co nejdál od auta. Cestou jsem i přes helmu
prostřelil hlavu jednomu ze špagetožroutů.
Kartani se, narozdíl od policajtů, nemaskovali ani nekryli. Nepovažovali to
za nutné. Bylo jich sedm. Sedm jako kulí v Sarajevu, jako statečných
kovbojů z amerického westernu nebo jako smrtelných hříchů. Blížili se
pomalým krokem k nám.
Sedm smrtících bzučících mašinek.
Zastavil jsem za stromem a dal si sedm sekund na vydýchání a uklidnění. Po
všech těch zásazích a ždímání své krve do Gerharda jsem se necítil
zrovna nejlépe. Mé tělo jelo na záložní baterie.
Sedm nádechů a sedm výdechů.
Po sedmém vydechnutí jsem zamířil doprostřed prvního kartana a poslal za
ním dvě rány. Mířil jsem přesně na místo, kde dopadly smrtící kulky
topícího se kartana do jeho druha. Robokop se zastavil a zhroutil se
k zemi.
Málem jsem vykřikl nadšením. Moji broučkové nezklamali.
Kartani se jako jeden stroj zastavili a poskytli mi tak vynikající
příležitost k další palbě.
Druhá mašinka po mých třech zásazích nadskočila a dopadla na lopatky.
Záhy poté nastalo peklo.
Zbylých pět kartanů začalo mým směrem pálit ze všech svých
střílejících končetin. Dohromady to dalo dvacet hlavní, z nichž ke mně
přilétaly granáty a kulometné dávky.
Strom, za kterým jsem se ještě před chvílí schovával, se proměnil
v hromadu hořících třísek. Já už se tou dobou ale hnal obloukem do zad
kartanům.
Někde uprostřed vybuchujícího a svištícího pekla se však nacházelo
poslední Gerhardovo stanoviště. Přistihl jsem se, jak si přeji, aby stačil
včas uniknout. A to bych ještě před třemi hodinami toho chlapa nejraději
vlastnoručně nakrájel nožem na pěticentimetrové plátky a za zpěvu svých
oblíbených operních árií ty kousíčky házel do kamen, popíjel přitom
šampaňské a nahatý tancoval radostí kankán.
Jako bychom se domluvili, zaútočil Germán na střílející kartany z druhé
strany. Bezesporu věděl, kdy má hejbnout tou svojí skopčáckou prdelí
z parkoviště. Pomocí českých útočných granátů se mu podařilo
zlikvidovat dva protivníky. Velice rychle jsem zastřelil také duo
robokopů.
Poslední kartan měl mnohem víc rozumu než jeho mrtví kumpáni. Skrčil se
tak, že svou nejzranitelnější část, v níž se sám mimozemšťan ve
skutečnosti nacházel, schoval za zvlněný terén a své paže. I přes
svištící kulky, kterými se mě snažil odrovnat, jsem do něj vystřílel
dvacet nábojů. Pokaždé jsem trefil, ale ani jedna kulka nepoškodila
klíčovou část kartanského bojového skafandru nebo jeho obsluhu.
Obloha velice rychle světlala, jenže na svítání bylo ještě příliš
brzo.
Vrtulníky.
Ze severu a západu se k nám blížilo pět vrtulníků. Jejich světlomety
prohledávaly terén pod sebou a hluk motorů nabýval na síle.
Sedmý kartan přišel o život. Gerhard ho odrovnal sérií granátů.
Zatímco se robokop věnoval přestřelce s mou maličkostí, připlížil se
k němu z boku a zasypal ho tím vybuchujícím svinstvem z brněnské
Zbrojovky.
Vrtulníky mají několik nevýhod. Například tu, že mají kulomety se
sakramentsky nepříjemnou ráží. Mají však pro osamělého střelce na zemi
i několik výhod. Oproti upírovi mají velmi pomalé manévrování, a pokud
se jedná o obyčejné policejní vrtulníky a ne plně pancéřované
vojenské speciály, jsou pro Desert Eagly stejně zranitelní jako
robokopové.
Do nejbližšího vrtulníku jsem vystřílel dva zásobníky. Bohužel bez
účinku.
Gerhard do nich vypálil tři rány z M240G. Vrtulník ve vzduchu vybuchl a
jeho trosky se rozletěly desítky metrů všemi směry.
Ten německý parchant měl vždycky kliku, ale zrovna teď mi to vůbec
nevadilo.
Zbývající vrtulníky se otočily a zmizely. Neodpustil jsem si široký
úsměv. Typičtí Italové. Za druhé světové války se mezi ruskými vojáky
vyprávěl vtip o tom, že italský tank má čtyři rychlosti, z čehož tři
jsou dozadu.
Italové byli vážně skvělí nepřátelé a strašliví spojenci.
V dálce bylo ještě slyšet bzučení odlétajících helikoptér, když se
ke mně dobelhal Gerhard. Vypadal vyčerpaně, ale šťastně. Tohle malé
vítězství nám oběma vlilo do žil mnohem víc energie než krev dospělé
panny.
V odlesku hořícího vrtulníkového trupu jsem náhle spatřil postavu. Oba
jsme jejím směrem namířili své zbraně stejně rychle, jako jsme je zase
sklonili k zemi.
Postava v puse žmoulala hořící cigaretu a na rukou nesla nějakou
ženu.
Vyrazil jsem Veronice naproti. To, co nesla, byla spící polomrtvá
Kateřina.
