Černá šťáva, Margo Lanaganová
 |
Z anotace: Černá šťáva – sbírka deseti neobvyklých, šokujících povídek o nejrůznějších rituálech v různých (fantaskních, ale téměř reálných) společnostech. Všechno je tak neskutečné, tak bizarní a nečekané, že kniha si plným právem zaslouží zařazení do žánru poetického, fantazijního fantasy. Nedočtete se tu o dracích ani o mimozemšťanech či skřetech, zato hodně o své vlastní duši a horečnatých snech, které mohou těšit i děsit.
Australská autorka knih pro mládež Margo Lanaganová prorazila se svou sbírkou povídek na světový trh a získala za ni řadu ocenění včetně World Fantasy Award. Ukazuje čtenářům svět z pohledu dítěte, krutý svět, který se malý hrdina pokouší chápat, ale v němž se hlavně snaží přežít. Nebudete se smát, není to vtipné a veselé, všechny ty povídky jsou totiž o bolesti, smrti či umírání.
Autorčin styl mi trochu připomínal Bylo nás pět od Karla Poláčka. Takový naivní způsob vyjadřování, kdy dítě – vypravěč moc nerozumí dění kolem sebe, ale zkouší ho alespoň svými slovy popsat. Často proto tápete, o čem to vlastně mluví a kdo to vůbec vypráví (jednu povídku i slon!). Autorka nadměrně používá několikanásobné větné členy, zvláštně skládá věty do dlouhých souvětí. Stává se tak, že na konci věty nevíte, co bylo na začátku. (Odkráčeli jsme z náměstí, zatímco lidé běsnili a křičeli a rozestupovali se, abychom mohli projít, a zůstali za námi, když jsme vyšli z vydlážděných ulic centra, když jsme za sebou nechali obydlené části, až z nich u cesty zbyla jen hrstka nepatrných smítek s vytřeštěnýma očima, a my si na hlavě odnášeli svůj poklad, našeho živého líbezného Pippita, který brebentil a smál se a znovu a znovu nás oslovoval jmény ptáků.)
Když jsem sbírku četla, cítila jsem se, jako bych stála před abstraktním obrazem, dívala se na směsici tmavých barev, neviděla nic než zmatené šmouhy a přitom věděla, že okolo stojící obdivovatelé vidí něco víc a šeptají si: „Je to nádhera, jak zachytila ty bouřlivé emoce, tu bolest a zmatek, to napětí a očekávání, strach i zlobu, krásné barvy, nemyslíte?“ A já na to koukám pořád dál a dál a pomalinku začínám vidět a chápat. Ale chápu to správně? Kdo určuje, co je správně? Nebo to každý čtenář vnímá jinak, po svém?
Mám-li některou povídku vyzdvihnout, určitě by první na řadě byl Zpěv na sestřinu cestu dolů, kde si uvědomujete neodvratnost smrti, či morbidní Den červených nosů o nedomýšlení vlastních skutků. Věčné světlo je jednou z těch „nejnormálnějších“ – smrt blízkých nás může potkat kterýkoliv den a nemusí nám pasovat do „plánovacího kalendáře“.
Čtenářům se dostává do rukou ten typ povídek, na které mohou narazit v čítankách, či bývá mezi literaturou doporučenou školákům. Dá se o nich diskutovat, přemýšlet o jejich smyslu, záměru či cíli autorky, nebo o vlastních trápeních a bolestech na duši.
Zpěv na sestřinu cestu dolů
Mladší bratři sledují pomalé vykonávání trestu smrti na své sestře a
přemýšlejí, jestli je to čest či hanba, že se přišlo na popravu
podívat tolik lidí, zatímco matka diskutuje s dcerou, zda ji nemá radši
zastřelit, aby ji ušetřila trápení.
Sloužím svému pánu
Pán si vzal krásnou cikánku, která mu občas utíká. Sluha Berry nechápe,
proč za ty útěky není potrestaná, a co na ní vůbec Pán vidí krom té
krásy. Ale když to „něco“ vidí Pán, tak tam přece něco být
musí, ne?
Den červených nosů
Dva ostřelovači klábosí, zatímco střílejí na klauny před klubem. Jeden
si tím kompenzuje své trauma z dětství, druhý vlastní neúspěch. Jak
málo stačí, aby se obrátili proti sobě?
Sladký Pippit
Sloni utíkají ze zajetí, protože jim sebrali jediného človíčka, kterého
milovali. Pro jeho záchranu se vydávají do ulic města, i když jsou celý
život zvyklí chodit jen do kruhu a vůbec neznají divočinu.
Dům Mnoha
Život v sektě z pohledu malého chlapce, jehož matka se ke všemi
uctívanému Bardovi uchýlila po násilné smrti svého muže. Bard lidem
zakazuje bavit se, zpívat či nosit něco barevného, takže malý Dot
považuje hru na akordeon za zázrak.
Dřevěná nevěsta
Matty je nervózní před obřadem Nevěst, snaží se vyhnout se davům a
zabloudí v uličkách města. Bojí se, že přijde pozdě, že čas
strávený ve škole pro nevěsty přijde vniveč.
Pozemská pouť
Chlapec hledá anděla pro nemocnou babičku, protože nechce zůstat sám
s tím „parchantem“ dědou. Ani smradlavý anděl nedokáže zahnat smrt,
ale může pomoci malému chlapci v jeho bídném životě.
Věčné světlo
Studentka cestou na pohřeb své babičky vzpomíná na společně strávené
chvíle.
Skučoun
Skučouni připravili dívku o rodiče a každý se jí vyhýbá, protože
nosí smůlu. Svého odloučení se nezbaví, ani když zachrání život
chlapci, který se jí líbí.
Volání jara
Chlapec jde na Vousatou horu odehnat zimu a přivolat jaro. Je to náročný
úkol, který provádějí jen Mudrcové, ale on to přes silný mrazivý vítr
zvládne, aby potěšil svou nemocnou maminku.
- Margo Lanaganová : Černá šťáva
- vydal: Triton, Praha 2010
- přeložila: Petra Klůfová
- obálka: Lubomír Kupčík
- 216 stran / 209 Kč
Autorka recenze je redaktorkou webu Děti noci.