Každý člověk si své bohy, ve které bezmezně věří, nese s sebou, kamkoli jde. Amerika je země přistěhovalců z různých končin světa. Proto je také plná polozapomenutých a zapomenutých bohů, kteří dnes už jen živoří a protloukají se, jak se jenom dá. A Amerika zároveň začíná vzývat bohy nové. Bohy televize, moderních technologií a dalších výdobytků současnosti. Okamžik rozhodující bitvy, která má všechno staré definitivně smést, se blíží a staří bohové, aby přežili, musejí vrátit úder…

Neil Gaiman je bezpochyby jednou z nejzářivějších hvězd současné fantastiky. Komiksový Sandman nebo romány Nikdykde, Američtí bohové a nejnověji pak Anansiho chlapci jsou toho jasným důkazem. Sami Američtí bohové posbírali většinu ocenění, která se v tomto žánru dají získat, kromě Huga ještě Nebulu a cenu časopisu Locus. A zcela právem. (Stín byl na okamžik opět dítětem a ke štěstí mu stačilo vozit se na kolotoči. On tu seděl dokonale nehybný, jel na orlotygrovi v centru všeho a svět obíhal kolem něj. Nad zvukem hudby slyšel, jak se směje. Byl šťastný… Pak zhasla světla a uviděl bohy.)

Těžký život propuštěného vězně
Stín má být po třech letech propuštěn z vězení. Čeká ho milující manželka Laura a práce u kamaráda Robbieho v autoopravně. Ti se ale několik dní před jeho návratem zabijí v autě. Stín přijíždí domů na pohřeb a zjišťuje, že myšlenky na idylický život, které mu pomáhaly celou tu dobu ve vězení přežít, jsou jenom plané iluze.
Přijme zaměstnání u podivného jednookého chlápka, který si říká Středa, a nastartuje tím kolotoč bizarních událostí, jež jsou jasným důkazem toho, že realita není ani zdaleka taková, jaká se zdála být.
A to ještě netuší, že ho čeká setkání s mrtvou manželkou, ztroskotanci, kteří o sobě tvrdí, že jsou bohové, s mluvící televizí nebo s podivnými majiteli pohřebního ústavu, z nichž jeden připomíná ptáka ibise a druhý šakala. (Jacquel dál promlouval do mikrofonu, popisoval, co dělá, co vidí, a vyndával přitom dívčina játra, žaludek, slezinu, slinivku, obě ledviny a vaječníky. Každý orgán zvážil, zařadil je jako normální a nepoškozené. Z každého odřízl malý plátek a vložil jej do nádobky s formaldehydem. Ze srdce, jater a z jedné z ledvin odřízl ještě další plátek. Ty při práci pomalu žvýkal. Stínovi se to zdálo nějak správné a uctivé, nepřišlo mu to ani trochu odporné…)
Navíc Stín netuší ani to, že se ho pořád někdo bude pokoušet zmlátit nebo zabít, aniž pochopí proč, a bude muset zjistit, kam se už léta v jinak poklidném městečku Lakeside ztrácejí děti. Každý rok jedno. A nakonec i to, že malé švindly se dají provádět ve značně rozsáhlejším měřítku a komukoli věřit se rozhodně nevyplácí. Přichází totiž bouře, chvíle rozhodujícího střetu, která změní celý svět, a bohové jsou značně neklidní…

Báječná jízda na kolotoči, z níž občas zamrazí
(Ježíš je tady hodně populární. Ale potkal jsem chlápka, který říkal, že ho viděl stopovat u silnice v Afghánistánu a nikdo mu nezastavil. Chápete? Všechno závisí na tom, kde jste.)
Neil Gaiman se psaním skvěle baví. A protože to umí, baví tím i čtenáře. Jeho knihy jsou mnohovrstevnaté, plné fantazie, a přitom zcela uvěřitelné, protože hrdinové jsou živí lidé, ne papírem šustící figury, nasměrované autorem do nevěrohodných situací. A reálný svět, v němž se vše odehrává, je optikou žánru posunut z normálního běhu tak neznatelně, že to ani nepoznáte. Pohybujete se ve známém prostředí, projíždíte existujícími městy, ulicemi a potkáváte obyčejné lidi. Jenže – jsou ti lidé opravdu tak bezvýznamní a obyčejní, jak se zdá? Po přečtení Nikdykde uvěříte, že pod Londýnem existuje ještě jedno skryté město. Po přečtení tohoto románu zase, že všude kolem vás je plno bohů. Stačí se jen pozorně zadívat a v žebrácích, bezdomovcích, taxikářích, opilcích nebo prostitutkách je objevíte.
Samotný děj je vyprávěn ve více rovinách. Kromě základní linie, která sleduje Stínova dobrodružství, je román protkán spoustou působivých historických reminiscencí, samostatných příběhů sepisovaných panem Ibisem z už zmiňovaného pohřebního ústavu, v nichž se objasňuje, jak se který bůh do Ameriky vlastně dostal. Gaiman se nebojí pracovat s celou škálou emocí. Soucit, strach, znechucení, smích i mnohé další se střídají a slévají v jedno jako na rychle se točícím kolotoči. Všechno je úhledně poskládáno a přesně nadávkováno jako přísady do koktejlu, sladkého a kořeněného zároveň. Odvěký boj nového a starého přitom není zjednodušen na obvyklý konflikt dobra se zlem, tak typický pro běžnou fantasy produkci, ale vše je relativizováno. Přes veškeré po hrstech rozházené indicie je závěrečná pointa překvapivá, a nijak násilná. Gaiman na ni čtenáře připravuje od začátku a pak ji předestře jako na podnosu dávno před koncem. Jenomže ji skryje tak zručně, že je téměř neodhalitelná. Gaiman by psal i dobré detektivky.
Američtí bohové jsou tak složitou, pestrou, ale přitom čtivou knihou, že je ani náhodou nelze postihnout v celé šíři. Lze je přečíst několikrát, a přitom mít pořád pocit, že samotné dno hlubiny toho, co chtějí sdělit, je – stejně jako Stínova cesta za pochopením sebe samého a toho, jaký život chce vést – pořád ještě daleko.
Právě tudy se ubírá současná moderní fantastika. A je víc než jisté, že takto skvělých knih bylo v posledních letech napsáno jen málo.

• Neil Gaiman: Američtí bohové
• vydal: Polaris, Frenštát p. R. 2001
• přeložila: Ladislava Vojtková
• přebal: 2D Studio
• 440 stran, 239 Kč

Recenze je převzata z magazínu Pevnost 9/2006.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).