Čtyřikrát do temných ulic dobrodružství

Temnou uličkou první novely Jima Butchera Válečník je především lidská duše, svědomí, kterého se nikdy nezbavíme, ten podivný pocit hlodající kdesi uvnitř a s pravidelností sobě vlastní se navracející. Jak už bylo velice příznačně na mnoha místech proneseno, nikdo nezná dne ni hodiny, a pro tuto povídku to platí v každém ohledu, neboť poslové boží jsou nám zde stále v patách (stejně jako ti z té opačné strany) a člověk je jen malým snítkem povlávajícím ve víru božské prozřetelnosti, protože co si budeme nalhávat, něco takového jako svobodná vůle prostě neexistuje. Jistě, někdo může být Válečník, rytíř kříže nesoucí meč světla a svůj osud a trest navěky bojovat ve službách dobra, může dokonce umět vyslovovat slova s velkými písmeny, mít pak Víru, která je stejně reálná jako každá jiná fyzická síla, nikdy ale dobrovolně nepotáhne tuto káru do strmého a bodláky zarostlého kopce, vždy zvolí pěšinku svažující se rozkvetlou loukou, přestože jím ubíhající povoz místy smýkne do strany, kterou zrovna neočekával.
Jednoduše řečeno, každá víra a přesvědčení musí být v čase ověřitelné, musíme k nim přistupovat s vědomím, že může být i jiné vysvětlení, nedogmatické a třeba tolik nevyhovující realitě nejlepšího ze všech možných světů. Konflikt mezi světlem a temnotou zahrnuje tolik úrovní, že to my prosťáčci prostě nemůžeme pochopit, někdy je bojištěm skutečné bojiště, někdy je to místo mnohem tajemnější a metaforičtější.
Musíme čas od času pochybovat, jinak by to přeci byla strašná nuda. Jsme holt jenom lidé a vidíme jen jedno místo v jednom čase, proto se alespoň pokoušíme zvolit si pro svůj život tu relativně přijatelnou variantu. Máme ale větší moc, než si sami uvědomujeme, jen ji chtít a umět použít.
Tento příběh je takovou zkouškou víry, kde dobro je nakonec silnější, pochyby zažehnány, ovšem ona „nemastnost neslanost“ podání značně důvěru v takovou pravdivost znesnadňuje. Stejně jako reálný svět, který tohle prostě nikdy nepřipustí.

Hluboko a daleko od reality je zasazena temná ulička Simona R. Greena v novele Rozdíl, na kterém po čertech záleží. Vystavět tak zajímavý a neuskutečnitelný fantastický svět na několika stranách, přitom nenechat čtenáře pochybovat o správnosti vlastního úsudku, ale i s vědomím toho, jak to všechno dopadne, pobavit a zaujmout, je základním principem tohoto příběhu.
Noční strana je temným tajemstvím ukrytým v samém srdci Londýna, místem, kde čas se zastavil na třetí hodině ranní, hodině mezi psem a vlkem, kde se lidé vydávají pátrat po svých nejneskutečnějších zakázaných touhách a skrytých rozkoších srdce, kde se může vyplnit každý sen i noční můra, a dokonce je zde možné prodat vlastní duši.
Když se ale objeví na obzoru plačící žena, ještě k tomu v nejstarším baru světa, který navštěvují jak živí, tak mrtví (a někdy i mnohem podivnější stvoření), v němž se snadno můžete ráno probudit oloupení a v těle někoho jiného, vždycky to znamená potíže, pro někoho stoprocentně.
Tentokrát tedy pro Johna Taylora, zatraceně dobrého soukromého detektiva, který je pro svou schopnost „vidět a nacházet věci“ ideálním společníkem právě tomu, kdo ztratil vzpomínky a sám sebe. S ním jako nejlepším možným průvodcem se tedy vydáváme napříč tímto městem zábavy bez konce a hvězdných možností, po nichž by lidé neměli ani raději toužit – zakázané znalosti, zapomenutá tajemství a ty nejodpornější varianty sexu.
Spolu s Mrtvým chlapcem rozjíždíme jízdu ulicemi, kterými nikdy nepronikne sluneční světlo, jen úděsně hluboké temné stíny. Bohužel přesně víme, kam máme namířeno, a pokud se chcete i vy s námi vypravit do Prohnilé ulice, v níž noční vzduch je horký a parný, páchne po prolité krvi a statické elektřině, nemůžu než vřele doporučit.
Ne, Noční strana není Peklo. Ačkoli za dobrého počasí je odsud dobře vidět.

S Kat Richardsonovou prožijeme velice podivnou Třetí smrt hliněného psíčka, vlastně budeme moci být účastníky zásmrtného světa po celou dobu naší četby, jelikož hlavní hrdinka má dar mrtvé vidět a komunikovat s nimi. Do rukou se jí náhodně dostává malá hliněná figurka pejska a spolu s ní podivný úkol umístit jej na hrobu kohosi zemřelého v přesně určený den. Šerochodci by si měli ale dávat veliký pozor na každé datum, o kterém se říká, že v něm mrtví přicházejí mezi živé, a první listopad v Mexiku je rozhodně jedním z nich, tehdy se žít mezi mrtvými nevyplácí, tento den se mění v karneval netělesna, bublající tůně magického potenciálu. Takže doručit sošku ve svátek mrtvých na hřbitov se přes veškerou finanční atraktivnost nezdá jako ten nejlepší nápad. To by pak ale nebylo o čem psát, že.
Proto se coby potulní cizinci neznalí jazyka ani zvyků vydáváme hledat konkrétní hrob neznámého zesnulého, na požadavek neznámé zesnulé, kdesi do neznámých končin zapadlých a zarostlých náhrobních kamenů a slabě poblikávajících věčných světýlek.
Tohle vše zní ovšem značně zajímavěji, než tomu ve skutečnosti je, neboť celé toto se mění v pouhé kumulování informací od náhodných kolemjdoucích živých či mrtvých a jejich následné slepování a nasazování jedné na druhou téměř bez ladu a skladu.

Poslední výpravou, abych se držela výše několikrát zmiňované metafory cesty, je příběh s názvem Noemovi sirotci od Thomase E. Sniegoského.
Inspirování biblickým podobenstvím je velice jemně zapracováno do problematiky čistě smrtelné – každodenního lidského utrpení a ztrácení a znovu nacházení víry a naděje pro další stejně osamělé pozemské dny. Tomuto se bohužel nevyhnou ani poslové boží, jakkoli by měli hlásat lásku a naději, často jsou ztracenější než všichni bezvěrci. Když se k tomu přidá krutý zimní vítr, s jehož ledovým závanem je cítit příchuť změny, vězme, že se stalo něco strašného. Stavitel archy byl zavražděn.
Bible vypráví o Noemovi jako o poznamenaném Bohem k záchraně vybraných druhů pozemských organismů před Potopou světa. Bible ale už neříká nic o tvorech, kteří zachráněni být neměli, jež Bůh neuznal hodnými; tvorech, jejichž osudem bylo zahynout ve vodách Potopy. Ano, existovaly dva návrhy, ze kterých se eventuálně mohla vyvinout lidská rasa.
Uvědomil si snad Bůh, že učinil při Stvoření chybu, a rozhodl se tento svůj omyl napravit, než si toho někdo všimne? Ať už tomu bylo jakkoli, Všemohoucí považoval za vhodné zničit planetu a použít zvířata vybraná k přežití jako sémě druhé generace života na zemi.
Jenomže Chiméřanům, těmto Noemovým sirotkům, se podařilo přežít.
Jedná se zde o výjimečně chytře zpracovaný náboženský mýtus, tento božský zázrak dává vzniknout jinému, téměř evolučnímu pohledu na původ a stvoření člověka, přitom do sebe nemusí zapracovávat hypotézy různících se názorů a teorií, obejde se bez znalostí vědních. Pouze síla slova, intuice a spřahování metafor v mýty a pověry dává život a růst tomuto podobenství, kterému je třeba uvěřit.

Kniha Temné uličky je velice vybraně sestavená z temně zásvětních příběhů s prvky mystickými, fantastickými, hororovými… jednoduše velice příjemnými, pokud jsou namíchány přesně v daném poměru, lehce protřepány a nezapomene se na několik mrazících střípků ledové tříště a samozřejmě na um zařazených autorů, který přikrášluje vzniknuvší směs oním nasládlým alkoholovým aroma, bez kterého by se to prostě neobešlo.

• antologie: Temné uličky
• vydal: Polaris, Frenštát pod Radhoštěm 2010
• přeložil: Josef Hořejší
• obálka: Chris McGrath
• 304 stran / 239 Kč

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).