Warning: Variable passed to each() is not an array or object in /home/html/fantasya.cz/public_html/functions/functions_forum.php on line 36
Poslední teorém ~ Fantasya.cz ~ Články


       
Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Poslední teorém, zamyšlení o tvorbě A. C. Clarka a F. Pohla

Clarke, Pohl: Poslední teorém

Hned zpočátku musím napsat – tento text není recenze, ani se o to nesnaží, je to spíš krátké zamyšlení nad knihou. Poslední teorém Arthura C. Clarka (narozen 1917) a Frederika Pohla (narozen 1919), dvou velikánů uplynulé éry science fiction a vlastně i éry dvacátého století, je současně i poslední knihou, pod kterou je A. C. Clarke podepsán, zemřel loňského roku v březnu na své milované Srí Lance.

Oba autoři začali tvořit již před druhou světovou válkou, oba mají na svém kontě dlouhou řadu knih, z nichž některé se zapsaly do historie žánru a také do mého srdce. A právě o nich se zde zmíním, protože jen citovat všechny jejich práce by bylo příliš obsažné na tuto krátkou stať, navíc internet je pohotově k dispozici.

Začnu Frederikem Pohlem a Obchodníky s vesmírem (ve spolupráci s C. M. Kornbluthem). V této knize nemilosrdně nastavují zrcadlo spotřebnímu světu a geniálně předvídají, kam nás může zavést. Když někdy pozoruji praktiky reklamního průmyslu (a čtu o těch, které byly zakázány), mám pocit, jako by marketingoví manažeři z románu opisovali. I po letech od vzniku této knihy jde o velmi čtivý, rychlý a napínavý román. Velmi známým je Pohlův cyklus o setkávání lidstva s pozůstatky cizí civilizace a posléze i s civilizací samotnou – Heechee. Tady bych rád zmínil novelu Obchodníci z Venuše (vyšla v roce 1972, u nás jsem ji četl v ještě napůl undergroundovém vydání někdy těsně po roce 1989), kde se poprvé se poprvé objevuje zmínka o Heechee. K zlatému fondu F. Pohla řadím i román Man Plus o člověku přizpůsobovaném pro kolonizaci Marsu.

A. C. Clarke je můj oblíbenec a považuji ho za „nejscifistič­tějšího“ autora dvacátého století. Knih, které mám v knihovně, na nočním stolku nebo se mi jen tak povalují na horních poličkách paměti, je opravdu mnoho. Trilogie Vesmírná odyssea. Nemá cenu nosit dříví do lesa, všichni ji známe, Rajské fontány, dle mého názoru jeho nejlepší práce, která překonává hranice science fiction, Měsíční prach, klasický a nádherný dobrodružný příběh o ztroskotání v moři měsíčního prachu, Ráma… technicky precizní zkoumání mimozemského artefaktu letícího Sluneční soustavou, nebo sbírky povídek, jako jsou Zpráva o třetí planetě či Devět miliard božích jmen, kde Clarke hýří nápady, hravostí, přehledem a znalostí věcí, prostě tím, co geniálního spisovatele science fiction dělá geniálním (je například vynálezcem principu telekomunikační družice pohybující se po geostacionární dráze a zpopularizoval, pokud na ni přímo sám nepřišel, ideu kosmického výtahu – lana visícího nahoru do kosmického prostoru a udržovaného ve výšce odstředivou silou).

Mohl bych pokračovat dál, ale výše uvedené knihy jsou tím, co se mi bez dlouhého přemýšlení vybaví, když slyším jména A.C. Clarke a F. Pohl.

Poslední teorém vyšel v originále v roce 2008, oba autoři už v té době byli staří pánové a na knize je to znát. Je to laskavá, pomalu plynoucí kniha o dětství, dospívání a posléze životě Randžíta Subramanjana. Stejně jako oba autoři je to člověk velmi inteligentní, s matematickým talentem, který ho díky tomu, že dokáže platnost slavné Fermatovy věty (neexistují přirozená čísla x, y, z a n, pro která xn + yn = zn, kde n>2 a x, y, z ≠ 0), se celosvětově proslaví. Mimochodem, tato věta byla dokázána až v roce 1994, ale tak komplikovaným způsobem, že ho někteří matematikové za důkaz nepovažují…

Poslední teorém ale není o Fermatově větě, je o víře v pokrok, v to, že lidé bez ohledu na vyznání, barvu pleti a státní příslušnost spolu mohou žít v klidu a míru na planetě Zemi, která se možná na první pohled jeví jako velká, až ohromná, ale ve skutečnosti má průměr něco málo přes dvanáct tisíc kilometrů, omezené množství vzduchu, který dýcháme, vody, již pijeme…

Způsob, jakým se autoři vyrovnají s lidskou agresivitou či s mocenskými politickými hrami, se někomu může zdát naivní; ne, on je naivní – jenomže milý, příjemný.
Z každého řádku a věty Posledního teorému je patrné, jak si Frederik Pohl s Arthurem C. Clarkem přejí, aby to takhle nějak s námi lidmi dopadlo.

Možná ještě zajímavější než samotný příběh je doslov Frederika Pohla o tom, jaké bylo sci-fi a život dřív a tom, jaké bylo psát tuto knihu s přítelem, stárnoucím a stále více nemocným Arthurem C. Clarkem.

Není to nejlepší dílo ani jednoho z těchto dvou spisovatelů, ale je to moc příjemný román a já jej doporučuji všem, kteří mají v knihovně pár svazků podepsaných jmény těchto pánů.

5. října 2009, Miroslav Žamboch

Diskuze k článku

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení captcha Text, který vidíte na obrázku nalevo.

Tučné Kurzíva Podčiarknuté

Jiné HTML značky nejsou povoleny.
Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).