Hurá, sláva, Kultura je zpátky! I se svými nejoblíbenějšími hrdiny – AI Mozky zakutými v ukrutně hypermoderních vesmírných lodích. A k tomu zase jedna (dvě, tři) civilizace, která součástí Kultury není. Těchto kulturních (sic) třenic nemůžeme mít nikdy dost!

Jedna, dvě, tři… devět! Tuhle matematiku děti neučte. Nakladatelství Planeta9 ji na nás ale zkusilo, a my mu to rádi odpustíme, protože Banks je Banks a my svoji dávku bereme v jakékoli podobě. Po vydání prvních tří dílů série Kultura jsme tedy dostali do rukou ten závěrečný, devátý. Naštěstí to až tak nevadí, protože každý díl je zcela samostatný a celou sérii tak můžete číst libovolně na přeskáčku. Autor dokonce v každé knize přidává ke sci-fi základu naprosto jiný žánr a vypravěčský styl. Jen čtenářům s OCD budou obálky v knihovně nějakou dobu způsobovat trabl.

Ponořme se ale do svazku, kterým se autor se svým univerzem rozloučil. Po zkušenostech s extrémně povedenými začátky (Pomysli na Fléba, Hráč a další) je třeba otevřeně přiznat, že Vodíková sonáta hraje nižší ligu. Na druhou stranu zápasy v Banksově nižší lize jsou pro většinu ostatních autorů stále naprosto nedostižné mety. Roli humanoidních postav v této kapitole ságy zastává civilizace Gziltů, která naplnila veškeré své ambice, dorazila do období příjemné dekadence a nezbývá jí než učinit poslední krok – kompletně se vyzářit mimo fyzickou realitu, tak jak to již učinilo nespočetně civilizací před ní. Jakkoli je to krásný a posvátný čas, který jí v existenci zbývá, jsou tu samozřejmě elementy, pro které tak růžový není. Ať už jsou to tzv. mrchožroutské civilizace, třesoucí se na zbytky, jež po sobě Gziltové zanechají, nebo některé frakce samotného odcházejícího národa, které ke všemu potřebují pořádný rozruch.

A tak na scénu přichází malá skupina Mozků / lodí Kultury, která se ve své dokonalosti zřejmě tak trochu nudí, a když už zaregistruje, že se ve vesmíru děje něco zajímavého, rozhodne se do toho trochu šťouchat. S veškerou elegancí a jemnocitem, jakého jsou superiorní Mozky Kultury schopné. A samozřejmě zcela a naprosto bez ironie. Ne, vážně – třeskutě vtipné, sarkasmem prosáklé rozhovory Mozků, jež se při vší své hypergenialitě s oblibou vyjadřují jako pouliční dealeři, jsou asi největší devizou této knihy. Kolem nich se odehrává poměrně standardní akční příběh ve stylu „zabij, nebo budeš zabit“. A pod tím vším, relativně dobře ukryto, melancholické rozjímání o koncích a jejich významech. V tom smyslu je přeci jen škoda, že jsme se závěrečného dílu dočkali již v půlce série a možná tak byli připraveni o bonusovou vrstvu sentimentu, kterou jsme si u téhle knihy mohli jinak zažít. (Za tento skvělý postřeh děkuji Jirkovi Pavlovskému.)

Je to každopádně – tak jako všechny zatím česky vydané a věřím že i všechny dosud nevydané díly Kultury – výrazně nadprůměrná kniha a samozřejmě pokud jste předchozí tři svazky četli, již víte, že je musíte mít všechny. A pokud ne, začněte od začátku – a možná si zkuste tuhle knihu odložit na konec a dejte nám pak vědět. My se již nesmírně těšíme na díl pátý, dle vnitřní chronologie čtvrtý, který nás čeká snad velice brzy!

• Ian M. Banks: Vodíková sonáta (Kultura 09)
• Planeta9, 2024
• překlad: Jakub Němeček
• 572 stran, 699 Kč (v e-shopu Fantasye již za 629 Kč)