Jak jsem (ne)překládal Star Trek,
 |
Asi u nás nebude fanoušek, který by byl naprosto spokojen s úrovní českého překladu Treku, ať už knižního nebo seriálového. Dá se říct, že platí jistá skoro fyzikální zásada – odpor roste s hloubkou. Neboli, čím víc Star Trek znáte, tím lépe rozpoznáte každou překladatelskou chybu nebo nedodělek a tím víc vás také štve. Časem se může z takového nevinného hledání chyb vyvinout dokonce jakýsi koníček hraničící až s posedlostí. Namísto vychutnávání brilantních taktických manévrů kapitána Kirka nebo obdivování lepých tvarů poradkyně Troi stojíte u obrazovky s otevřenými ústy (v pokročilejším stádiu pak s tužkou v ruce) a jen natěšeně čekáte, kdy zas v překladu něco zvořou, abyste mohli začít správně klingonsky běsnit… a někdy je to čekání dokonce napínavější než epizoda samotná.
Tomuhle koníčku jsem se jednu dobu věnoval i já, a jak. Pokud měli někteří fanoušci občas chuť máčet pány Bursu nebo Málka z ČT v dehtu a peří, já jsem po každé druhé epizodě přivolával romulanskou popravčí četu a některé „takypřekladatele“ od Netopejra bych s radostí hodil vykuchat Vidiianům. Co mne například dokázalo spolehlivě dovést k nepříčetnosti, bylo ve Voyageru české skloňování jména Borg – Borgové, Borgům, borgský atd. Kdykoliv jsem tohle slyšel, viděl jsem rudě. Nejraději bych překladatele chytil za krk a mávaje s ním v povětří vysvětlil tomu pekledskému jelitu, že Borgové jsou kolektivní inteligence, myslí jako jeden, a tedy se o nich i tak mluví, takže My jsme Borg, bojujeme s Borgem, atakdále, atakdále. Přál jsem si, aby ho někdy v noci navštívila Královna a vysvětlila mu ten problém osobně, nejlíp asimilační trubicí zapíchnutou do jeho… hmm, nezabíhejme do detailů.
Ale vesmír má smysl pro humor, a tak jsem byl zhruba v té době požádán, zda bych nechtěl přeložit jednu Star Trek povídku z prostředí Voyageru. Skvělé! Konečně těm packalům ukážu, jak se to dělá pořádně. Měl jsem už sice za sebou překlad několika teoretických Star Trek článků z amerického magazínu Communicator, takže jsem věděl, že ta „angličtina“, kterou se učíme (nebo alespoň já se učil) ve škole, má se skutečností společného asi jako Josef Švejk s členem jednotky URNA, ale tohle byla přece jen povídka, tak co se mohlo stát…
Úsměv mi zmrzl na rtech poprvé, když jsem uviděl rozsah té „povídky“: sedmdesát stránek. Ale budiž, víc práce, víc legrace. Navíc to byl příběh spíše „konverzačního“ typu, aspoň žádný proslulý „technoslang“, takže s chutí do toho, Borg hezky v jednotném čísle, Kolektiv místo Společenstva (Frodo, trhni si!) – ale na stránce tři přišla katastrofa. Katastrofa jménem Sedmá z Devíti, bývalá… co? Bývalá Borg? To znělo jak z vietnamského tržiště. Čert vem kolektivní inteligenci i s Královnou, tohle se prostě skloňovat musí… no jo, ale jak je, sakra, ženský rod od Borga?! Borgyně? Borgovka? Borgka?! Hrome.
Dobrá, tak na to půjdu jinak – Sedmá z Devíti, bývalá… voják? Vojákyně? Vojanda? (Až později jsem se škodolibým zadostiučiněním sledoval, jaké měly s tímhle problémy i mnohem vzdělanější autority, když začaly noviny plnit články o americkém zábavním parku v irácké věznici Abu Ghraib – většina se po čase přidala k otrocké formulaci „příslušnice americké armády“.) Ta povídka měla být zábavná, ale takhle zrovna ne, a to nemluvím o „drobnosti“, že i nad tímto překladem jsem dřív v televizi soptil vztekem, protože původní „drone“ znamená vlastně trubec. Takže Sedmá z Devíti, bývalá trubec? Trubkyně? Trubka? Není čeština kouzelná?
Po třech bezesných nocích, kdy jsem znovu přivolával Královnu, aby navštívila tentokrát mě a nalila mi do hlavy trochu té kolektivní inteligence, nakonec zbývalo jediné řešení: Každá věta, kde se podobné spojení v souvislosti se Sedmou objevilo, se musela nejen přeložit, ale zároveň přepsat tak, aby vznikl obsahově shodný a pravopisně i stylově správný ekvivalent. Jenže Sedmá z Devíti byla právě hlavní postavou té povídky, takže podobných vět tam bylo docela hodně – přesněji šedesát sedm. A zkuste vymyslet šedesát sedm různých opisů pro „former Borg“, „former beautiful Borg“, „former Borg drone“ atd. Měl jsem toho plné zuby už po patnácti stranách, a navíc čím víc jsem se snažil, aby výsledek vypadal slohově slušně, tím hlouběji jsem musel vrtat do samotného děje povídky… je tohle vůbec ještě překlad, nebo už provozuji něco na způsob plagiátorství?!
Abych to zkrátil, tu povídku jsem nakonec vzdal asi ve třetině, zadavateli se pokorně omluvil a bylo hotovo. Vzpamatovával jsem se z toho asi týden – a od té doby jsem definitivně přestal se svým koníčkem ohledně překladů. Ne že bych toleroval úplně všechno. Stále trvám na tom, že jedinec schopný „přeložit“ subspace jako subvesmír nebo Defiant jako Tvrdohlavec nezaslouží slitování a k některým ST knihám zejména z minulosti bych k honoráři za překlad přiložil dotyčnému poukaz na bezplatnou lobotomii, ale přesto jsem se stal v této oblasti o dost tolerantnějším. Protože překládat Star Trek opravdu není legrace, a kdo myslí, že ano, dřív než začne nazývat překladatele pekledským jelitem, nechť si to jen sám zkusí – kvalitních anglických povídek najde na Internetu dost a dost.
Ale už se moc těším, jak si s tématem „Sedmá z Devíti“ poradí v Laseru, pokud (jak doufám) jejich románová série dospěje až tak daleko…
Žijte dlouho a blaze!
8. prosince 2006, Jan Hlávka