Knihu, která získala ceny Hugo, Nebula a Locus, by se mohlo zdát naprosto zbytečné komentovat. S všemožnými cenami je to však různé. Záleží na tom, kdo hodnotí. Co se líbí mnoha (či několika) lidem se nemusí automaticky líbit každému. Proto snad i tento komentář dokáže člověka, který o knize Věčná válka nikdy neslyšel blíže seznámit o tom, o čem pojednává a na co se může těšit... Ve většině válečných příběhů bývá konflikt a jeho řešení popisován očima jednotlivců, snažících se dělat vše nutné pro společnou (a nevyhnutelnou) věc. Spíše než prosté důvody autor popisuje osudy vojáků v poli, kteří mají svých problémů dost na to, aby se starali ještě o něco jako je důvod, pro který válka vypukla. A právě sebeobětování, odhodlání a hrdinství tváří v tvář beznadějným situacím a očekávání všudypřítomné smrti bývá tím, co stojí za to vypovědět... Již v úvodu je třeba zdůraznit, že Joe Haldeman pojal svůj příběh trochu jinak, než většina ostatních autorů military sci-fi. Svým kritickým zrakem vypočítává na popisované armádě a pozemské vládě negativa. A vypočítává dlouho. Tato kniha totiž téměř nic jiného než popis a náslené odsouzení veškerých negativ neobsahuje. Služba Williama Mandelly je prezentována jako nekonečký řetěz neúspěchů a křivd, marných pokusů o zapojení se do běžného života a následné setrvání v armádě. Od samého začátku se jedná o úžasně čtivou knihu, která však leckajého fanouška military sci-fi překvapí a možná trochu zarazí. Ne že by ho zklamala, to rozhodně ne, jen se nejedná o hrdinské příběhy loajálních vojáků. Těmi „hrdiny“ jsou zde běžní lidé, kteří si na hrůzy války ne a ne zvyknout; normální vojáci, kteří se musejí mnohdy velmi těžce vypořádávat se všemi hrůzami války. Žádné dlouhé „civilní“ úvody se nekonají, autor nás vrhne rovnou do výcviku nováčků. V první části knihy se seznamujeme s postavami, jejich výcvikem, s pozadím konfliktu a ve zkratce se samotnými Tauřany, proti kterým je tentokrát hněv lidstva namířen. Další část vypráví o návratu na Zemi, na které se za dlouhou dobu jejich nepřítomnosti hodně věcí změnilo. Další část se zabývá návratem k obvyklému životu... Joe Haldeman běžně popisuje pochyby, strach, nevolnost a další věci, kterých si autoři klasicky podávaných válečných příběhů většinou moc nevšímají, a o kterých se příliš nerozepisují. Zatímco většina autorů podobných věcí armádu idealizuje a jakoby vyzdvihuje – opěvuje její funkčnost a hrdinskost -, Joe Haldeman popisuje armádu zcela jinak. Neuvádí vojáky jako někoho, kdo chce bojovat. Vojáci ve Věčné válce jsou lidé, kteří nikdy nepociťovali touhu podílet se na válčení či jakémkoliv zabíjení. Patří k intelektuální a fyzické elitě Země. Armáda v podání tohoto autora na každé stránce knihy vyznívá jako naprosto nic obdivuhodného; je popisována ze zcela jiného – vyloženě negativního – úhlu pohledu. V armádě skutečně nejde o blaho jednotlivce. Vojáci jsou tu pouze od toho aby drželi huby a odvedli svou práci (to znamená zemřeli pro blaho ostatních). Nic nepotřebují vědět, jen kam mají jít. Občas se jim trochu pomůže - krvelačnost vojáků je před prvním bojem jakoby mimochodem „posílena“ odblokováním posthypnotického příkazu, vloženého každému jednotlivci do mozku, což jim má „práci trochu ulehčit“. Ne každý pak pocity viny z nevyhnutelného masakru psychicky rozchodí. Autor skutečně válčení neopěvuje, ukazuje jej v pravém světle a jeho pravé podstatě, stejně jako doslova všelijaké praktiky těch, kteří jsou momentálně u moci. Bojová akce je vlastně jen jedna na začátku knihy, ačkoli nazývat ji bojem není zcela přesné. Nebudu prozrazovat více než je nezbytně nutné, ale jedná se o více či méně jednostrannou záležitost. Poté se příběh věnuje všemu ostatnímu a vyloženě k boji se již nedostane. Hlavní hrdina - William Mandella - je službou v armádě smýkán sem a tam, mnohé akce končí fiaskem a vše co se může pokazit se obvykle jako naschvál také pokazí. Většina zranění a smrtelných případů se nepřihodí během bojové akce, ale během výcviku či příprav k boji. V kostce se jedná o poněkud těžší čtení, které se nedá klasifikovat jako odpočinkové; dalo by se označit jako něco pro trochu náročnějšího čtenáře či jakéhokoli odpůrce válčení. Zarytí fanoušci válečné sci-fi asi budou na pochybách. Sám jsem byl, avšak kvalita tohoto díla, jehož vyznění je naprosto protiválečné, se nedá (nesmí) přehlédnout. Má svou hloubku a uvádí věci z jiného úhlu pohledu, což občas není na škodu. Mnohá válka je totiž hodně vzdálena myšlenkám a ideálům, kterými se veřejně zaštiťuje. Věčná válka [The Forever War, 1975], u nás podruhé vydaná nakladatelstvím Polaris v roce 2009 (1.vydání v roce 1996, tamtéž) si mě jednoznačně získala. Její ponuřejší vyznění, rozladění a jakoby zamyšlenost není na škodu, má tu správnou šťávu a je jednoznačně zcela návyková...