Život je boj, říká se všeobecně v každé situaci, kdy jsme k dosažení námi vytyčeného cíle nuceni použít i jiné zbraně než jen obvyklý šarm a pracovitost. V tu chvíli přicházejí na řadu i jiné vlastnosti, jako je agresivita, vychytralost či chladnokrevnost. Ani díky nim však obvykle nepřijde nikdo k vážnější úhoně... Jason Wander se jako velitel čtvrtého poradenského týmu účastní operací v Tibetu. Tamější partyzány učí bojovat proti čínským vojskům. Jelikož se nesmí bo bojů aktivně zapojit, snaží se alespoň ve chvíli nouze od partyzánů odlákat nepřátelskou palbu. To se mu daří, dokud nedojde k nehodě, díky které stráví následný dlouhý čas v péči chirurgů, lékařů a terapeutů. Během rehabilitace jej navštíví plukovník zásobování a sdělí mu, že dluží velkou sumu za zničený pozemní útočný transportér. Chce-li se vyhnout vymáhání této ohromné částky, musí udržet poradenský tým v akci po dobu osmnácti měsíců, během nichž bude tento typ transportérů označen jako zastaralý a díky čemuž jeho cena rapidně poklesne... Jelikož v Jasonových stopách (těsně za ním) chodí problémy a komplikace, chtějí se jej někteří lidé zbavit - poslat ho do penze. Jeho velící však zařídí, že Jason může v armádě zůstat, musí pouze nastoupit alternativní službu, během níž bude mít čas patřičně vyrůst a vyspět. A to na orbitální stanici Nový měsíc. Tam se nachází slimácká loď, ukořistěná za války a samozřejmě i jeho staří známí - plukovník Howard Hibble a Minimyš s již šestnáctiletým synem. A Jason dostane za úkol něco, co by jeho samotného nikdy nenapadlo... Ať se na cokoli sebelépe připravíte, vždycky se objeví něco, s čím jste naprosto nepočítali; něco, co jste nezahrnuli do svých domněle dokonalých propočtů a plánů. To pak většinou znamená, že jste v průšvihu. Jason byl na stanici poslán proto, aby se jakýmkoliv potenciálním problémům vyhnul. Ale jak se zanedlouho ukáže, na to, aby problémům utekl, zřejmě není žádná vzdálenost dostatečná. Událost ve slimácké lodi s označením firewitch mi připomněla knihu Gateway Frederika Pohla. V ní se taktéž lidé snažili používat mimozemské lodě, o jejichž ovládání věděli jen velmi málo. A mnoho z nich svou troufalost zaplatilo vlastním životem. Oproti minulé knize humoru očividně přibylo. To není špatné zjištění. Horší je to s akcí. Té naopak ubylo. Bezmála polovina příběhu pryč a stále téměř nic. Takto jsem si to skutečně nepředstavoval. Tentokrát namísto válečné sci-fi nastupuje příběh typu Mark Stone či Planeta smrti, kde se hlavní hrdinové dostávají na zaostalé, přesto nebezpečné planety. Jméno Roberta Buettnera pro mě bylo synonymem moderní sci-fi a válčení s emzáky. Již minulá kniha se od tohoto vytyčeného směru trochu vychýlila svým politickým pozadím. Tentokrát je to od minulých Jasonových dobrodružství ještě mnohem odlišnější, čímž jsem byl skutečně poněkud nemile překvapen. Po několika dalších stranách však již situace vypadá zcela odlišně. Tohle je Buettner, jak jsem očekával. Akce a napětí, které příběhu rázem dodají tolik postrádanou energii, vás skutečně nakopnou. Není to sice moderní válka, jako v předcházejících knihách, ale bojuje se s maximálním nasazením, byť mnohem primitivnějším způsobem. Minulý odstavec mohl v někom vzbudit dojem, že tato kniha již není to, na co jsme byli u Roberta Buettnera zvyklí. Je to pravda a zárověň není. S předešlými dvěma knihami má stejný - osvědčený a čtenáři oblíbený - styl vyprávění, ale jinak je v něm (pro někoho možná až příliš) mnoho nového. Zdali se to bude čtenářům líbit stejně jako předchozí dvě knihy, to se uvidí, ale každopádně se kniha skvěle čte. Postrádá jakákoli hluchá místa a snad jen znatelně menší míra vojenské akce může některé čtenáře trochu mrzet. Není to tentokráte vyloženě ona adrenalinová záležitost a nekonečná davová řež, ale několik silnějších okamžiků se i tentokrát v knize najde. Jinak se ale jedná o skutečně zábavné čtení, které však (v této sérii) svým poněkud nezvyklým obsahem udělalo prostor pro další pokračování Jasonových příběhů, v nichž slimácká hrozba, která (opět) nebyla zcela zažehnána, trvá i do budoucna. V dětství jsem miloval film Cesta do pravěku (1955, r.Karel Zeman). A právě touto knihou se mi svým způsobem připomněl. Obálka Sirotkovy cesty se mi zdá ještě o chlup horší než tomu bylo v případě Sirotkova osudu. Zdá se mi, že k tomuto cyklu se ilustrace Juraje Maxona prostě nehodí. Jeho snaha zpodobnit vojáka ve zbroji Eternad se ani tentokráte, dle mého názoru, nesetkala s úspěchem. Upřímně řečeno působí trochu dětsky a jakoby "slepeně". Při pohledu na obal tohoto dílu Sirotčince si říkám, že možná ten Charlie Sheen na obálce minulé knihy nakonec nebyl tak špatný. Možná by nebylo zcela od věci zapřemýšlet o jiném výtvarníkovi. Ačkoli se tentokrát dobrodružství Jasona Wandera od předešlých v mnohém odlišuje, dokázalo si i přes tyto změny zachovat poutavost a opět jistou dávku návykovosti, která vás nenechá od rozečtené knihy odejít. Čte se jedním dechem a to je jistá známka kvality. Nejsem si zcela jist, zdali fanoušci Roberta Buettnera budou s tímto dílem Sirotčince nadmíru spokojeni, ale zase na druhou stranu se tak autor neopakuje. Všechno se vyvíjí a bylo by naivní domnívat se, že někdo se tomu vyhne. Romány jiného autora military sci-fi - Roberta Sheckleyho si dokázaly udržet stejnou kvalitu a vyznění příběhů. Všechny jsou napínavé a obsahují vzrušující bojovou akci. Jsou takové, že jakmile si na ně čtenář zvykne, ví, co od nich může i do budoucna očekávat. A právě to zase někdo kritizuje. Nelíbí se mu, že si jsou navzájem velmi podobné a nepřinášejí mnoho nového. Robertovi Buettnerovi se podařilo vnést mnoho nového do svého cyklu, otázkou je, zdali je to pozitivum či negativum. To však ukáže až budoucnost a další pokračování příběhů Jasona Wandera a jeho spolubojovníků...