Sám vydavatel, Fantom Print, si zadělal na srovnávání této knihy se slavnou Heinleinovou Hvězdnou pěchotou, když na zadní stranu obálku použil slogan: "Od vydání slavné Heinleinovy Hvězdné Pěchoty se čekalo na knihu, která by se jí alespoň blížila. Román, jenž držíte v rukou, to dokázal…". No, a měl pravdu, předsedo. Sirotčinec je totiž výbornou military SF. Hlavní hrdina se sice nepřihlásí do armády kvůli hlavě pomatené láskou, ale prostě proto že musí. Ten, kdo zmlátí učitelku, musí totiž počítat s tím nejpřísnějším trestem. Pak už můžeme sledovat jeho klasickou cestu přes úvodní výcvik, první úkoly i skutečné bojové nasazení. Díky autorově znalosti vojenského prostředí působí vše velmi věrohodně a díky tomu je celá kniha nesmírně čtivá. Doporučuji všem obdivovatelům nejen Hvězdné pěchoty ale třeba i knih Joe Haldemana nebo Jerry Pournella.

Oči mi zajiskřily, když jsem si na zadní straně této knihy přečetl slova, kterými ji kdosi přirovnával k Heinleinově Hvězdné pěchotě. Hvězdná pěchota mne dokázala skutečně zaujmout a tudíž bych po přečtení oněch řádků něco obdobného očekával i v tomto případě. Na druhou stranu jsou všechny knihy (vlastně nejen knihy) vychvalovány a chytlavými citacemi označovány jako skvělé, úchvatné a úžasné. Je to logický reklamní tah. Obdobným způsobem jsou zpracovávány filmy, kdy jsou polepeny pozitivními citacemi od známých osobností. Tři minuty nejlepších efektů, nejzběsilejší akce a prostě NEJ okamžiků jsou slepeny do upoutávky, která vás má přesvědčit, že tento snímek byste v žádném případě neměli propásnout. A poměrně často po tom, jakmile jej shlédnete, zjistíte, že ty tři vyextrahované minuty byly vlastně jediné, ve kterých se skutečně něco dělo a zbytek stál za (přinejlepším) málo. Proto je lepší brát takovéto reklamní vychvalování s rezervou. Avšak v tomto konkrétním případě sdělovalo pravdu, čistou pravdu a nic než pravdu. Hlavní hrdina příběhu - Jason Wander - se k armádě připojí z jistého důvodu a nepříliš dobrovolně. Není od přírody vyvrhel, jen trochu neunesl krutý výsledek útoku Slimáků, kteří expandují a hledají pro sebe nové planety, na kterých by se mohli množit, a při kterém přišel o jediného žijícího rodiče. Pak již stačila jen jiskřička, aby zlost, nenávist a beznaděj v něm nahromaděnou vrhl do bezprostředního okolí. A pak ještě jednou... Lidstvo je v hajzlu. Slimáci se nyní zaměřili na Zemi, kterou „citlivě“ bombardují. Žádné atomové zbraně ani chemie, které by planetu na velmi dlouhou dobu zamořily. Lidstvo však nedisponuje příliš moderními zbraněmi, a tak armáda vytahuje ze svých skladů co se dá (a to doslova), renovuje a dává do oběhu cokoli, co zbylo z předešlých válek (a co je bez větší úhony přežilo) – ať se jedná o výzbroj, výstroj či potravinové dávky... Ke konci základního výcviku Jason začíná zjišťovat, že jej k armádě cosi táhne a že vstup do ní možná nebyla největší chyba jeho dosavadního života... Humor, vtipná přirovnání a obhroublé vojenské vtipkování se starají o odlehčení příběhu. Již od pouhého nástupu k základnímu výcviku se Jasonovi zdá, že nic nesměřuje tím správným směrem, všechno je na levačku a mnohem horší, než si kdy dokázal představit (samozřejmě pouze pro něj - čtenář si to bude užívat a usmívat se nad komickými situacemi a postřehy, které jsou na rozdíl od Hvězdné pěchoty kupodivu dosti časté). Pohodovost příběhu (samozřejmě pouze pro čtenáře), zkalí snad jen nepříjemný incident, ke kterému dojde v poslední den výcviku, při házení ostrým granátem. Občas se stane něco, s čím člověk nepočítá a co jej na zbytek života poznamená. Každý udělá někdy chybu. A trestem je mu už jen to, že s ní musí žít do konce svých dnů. Ale i přes tento kritický okamžik se lze dostat a Jason si díky němu uvědomí spoustu věcí. Od začátku vás kniha naprosto pohltí. Její pomalejší, ačkoli po celou dobu poutavý rozjezd seznamuje čtenáře se situací na planetě a s lidskou snahou zjistit o svém nepříteli něco, co by pomohlo v boji proti němu. Hlavní rozdíl oproti často zmiňované Hvězdné pěchotě (dále již jen HP) tkví v tom, že v Heinleinově „ideální“ armádě slouží pouze dobrovolně lidé, kteří chtějí ve svém budoucím životě něčeho dosáhnout a tudíž musí projít armádou, aby svou službou společnosti dokázali, že jsou hodni plného občanství, které zahrnuje privilegia, jichž se jim jako bývalým vojákům dostane. V Buettnerově případě se armáda skládá i z nepřizpůsobivých a agresivních jedinců, kteří si službu v ní nakonec vybrali. Asi každý by to udělal, kdyby druhá (a jediná) alternativa bylo vězení (ačkoli mukl je v dnešní době absolutně vykrytý – postel, teplo a pravidelná strava, na které mu přispíváme). Naopak podobnost je v nepříteli. Zde jsou jimi, na rozdíl od Brouků v HP, Slimáci, kteří taktéž bombardují naši krásnou planetu projektily, které ničí pozemský život ve velkém. Jedná se o úžasně zábavné čtení, psané příjemným, srozumitelným stylem, které všechny bojechtivé čtenáře uchvátí. Opět jedna z nemnoha knih, která vám nedovolí od čtení mnohokrát vstát. Snad třikrát. Za prvé na jídlo, za druhé na toaletu a za třetí k od dlouhého sezení rozhýbání ztuhlého těla a rozkapání unavených očí. A přitom ne kvůli zběsilé akci, ale relativně příjemnému příběhu, kde se stále něco děje. Sirotčinec [Orphanage, 2004], u nás vydaný nakladatelstvím Fantom Print v roce 2007, je jednoznačně skvělá kniha. Jak popis bojových scén, tak emoce, které čtenář prožívá při jejím čtení stojí opravdu za to. Jako u všech skvělých knih ji, bohužel, přečtete na jeden zátah. Zdá se, že na nebi military sci-fi začíná zářit hvězda nového autora, který snad zaplní (dle mého názoru) prázdný prostor na poli tohoto odvětví sci-fi literatury. Tohle je vskutku válečná sci-fi, jak má být a já se na pokračování příhod Jasona Wandera jednoznačně těším...