Každý chce slušně bydlet. Slovo slušně je však velice relativní pojem. Někomu je menší rodinný dům málo prostorný, někdo je naopak rád, že má jednopokojový byt v panelovém domě. Panelové domy, běžně a poměrně věrně nazývané jako „králíkárny“ mají jednu velkou nevýhodu, a tou je naprostá absence soukromí. Vy slyšíte každé slovo, které sousedi utrousí jinak než šeptem a to samé platí samozřejmě i naopak. Ale v dnešní době, kdy ekonomika stále soustavně a povážlivě klopýtá, dává mnoho lidí (většinou proto, že jednoduše nemají moc na výběr) přednost malým a levnějším variantám bydlení. Takže zlatá králíkárna. Komu se zdá předešlý výrok neuvěřitelný, ten si může zkusit přečíst právě tento román Josefa Pecinovského. Možná změní názor... V příběhu se dostáváme do světa podobného úlu, jehož struktura musí neustále reagovat na vzrůstající požadavky populace. Vyvolení, kteří úl spravují, bydlí v jeho nejvyšších patrech. Nic jim nechybí a mají se fajn. Většina lidí je však pouhými pracanty – hloupými a silnými trubci, kteří na ty vyvolené pracují. Nemají žádná práva (tedy kromě práva pracovat), ani žádná privilegia. Existují skutečně jen proto, aby pracovali. Jediná odměna pro ně tak je spánek a příležitostné spojení s určenou družkou. Hlavní hrdina příběhu – trubec 536 367 RD 72 Mayo jednoho dne udělá něco naprosto nepředstavitelného, čímž rozjede netradiční a nepříliš optimistické dobrodružství. Díky krádeži identifikační karty – karnetu - zakusí život Vyvolených a jejího bývalého majitele – inspektora Mona Lestera, zvyklého na zcela jiný život odsoudí automaticky k životu trubce. A od té doby se začnou nad společností stahovat mrčna... Od počátečních stran, kdy se seznamujeme s úlem a jeho fungováním, poznáváme společnost, která funguje na trochu jiném principu. Ale funguje. Postupem času zjistíme, že ne vše je ve skutečnosti tak, jak by mělo. Bezohlední lidé, myslící pouze na sebe na úkor ostatních se najdou v každé společnosti. A právě i díky nim se schyluje k potížím, které zřejmě rozhodnou o dalším osudu úlu. Situace v něm se zhoršuje, šíří se nákaza, množí se podivné útoky a požár, který vznikne, není k zastavení. Struktura úlu začíná kolabovat a vše přestává fungovat. Preventivní opatření se nepodaří realizovat, popravdě k nim, hlavně z osobních důvodů některých Vyvolených ani nedojde. Takto poutavé dílo domácího autora jsem již dlouhou dobu nečetl. Možná je to dáno i tím, že většinou dávám přednost světovým autorům. O to více jsem však byl kvalitou tohoto díla překvapen. Z poklidného průběhu příběhu se časem dostaneme do vřících vod změn a katastrof, které se v tomto dobrodružství odvíjejí a směřují k něčemu novému – lepšímu? Osudy několika jedinců i celé společnosti se proplétají jakoby v tanci, při němž již v žádném případě nejde o blaho, bohatství či moc jednotlivce, ale doslova o budoucnost celého úlu. A my sledujeme snahu jedince, který chce dát životu šanci na další existenci. Optimalizace a racionalizace je pěkná věc. Přivede-li se však do extrému, vyjde nám přesně takové prostředí, jaké Josef Pecinovský [*1946] popsal právě v knize Plástev jedu. Tento příběh vyšel poprvé v roce 1990 v nakladatelství Ivo Železný. Dnes si můžeme přečíst jeho druhé vydání z roku 2007, které je tentokrát z nakladatelství Wolf Publishing. Stále se jedná o velice poutavý příběh, ve kterém se v popisované ideálně fungující společnosti začínají objevovat zprvu nenápadné trhliny a nedostatky, které se postupem času a vlivem různých faktorů neustále zhoršují až na kritickou mez (popravdě až za ni). Katastrofické scénáře, které popisují svět, ve kterém lidstvo stvořilo jakousi verzi dokonale fungující společnosti, a později zjistilo, že tak dokonale fungující zase není, mají v sobě něco, co dokáže mnohdy i nenuceně přinutit k zamyšlení. Po jejich přečtení si totiž pokaždé člověk uvědomí, že se nemá zase tak špatně, jak všem tvrdí, a že vždy může být ještě mnohem hůř.