Plástev jedu, Josef Pecinovský
 |
Román Plástev jedu Josefa Pecinovského, který vyšel v únorové Pevnosti jako devatenáctý svazek její knižní edice, je rozšířenou verzí povídky Její Veličenstvo – ta tvoří první zhruba třetinu románu – ze sbírky Abbey Road. Plástev jedu vychází knižně poprvé, premiéru si odbyla v podobě sešitového vydání v obnovené edici Rodokaps na počátku devadesátých let.
Svět budoucnosti je zde proměněn v obrovitý mnohapatrový úl, v němž je většina lidí degradována na úroveň obyčejných trubců a dělnic, vykonávajících jediný, předem zadaný úkol. Jejich inteligence je uměle snížena na minimum, veškeré touhy potlačeny na občasné regulované „připuštění“ samce k samici. Všemu v nejvyšších patrech vládne relativně malá skupina Vyvolených, žijících v blahobytu, vedená triumvirátem nejvyšších členů Rady plástve, podporovaným umělou inteligencí, Mocným Durhamem.
Spouštěcím mechanismem katastrofy, která vede až ke konečné destrukci celé plástve, je neuvěřitelná náhoda, při níž se trubci kategorie Mayo podaří ukrást jednomu z Vyvolených, inspektoru Monu Lesterovi, identifikační kartu, takzvaný karnet. A protože se otisky prstů obou mužů shodují, podaří se trubci proniknout až do pater, kam mají přístup právě jenom Vyvolení. Než je odeslán zpátky, oplodní Mayo, jemuž byla uměle navýšena inteligence, Lesterovu neteř Ellu a informuje o nelidských podmínkách a celkovém chaosu, jaký v plástvi panuje, i Mocného Durhama.
Mon Lester se mezitím z pozice obyčejného trubce, potrestaného za to, že ztratil karnet, vší silou a mocí pokouší dostat zpět do sekce Vyvolených a ke svému předchozímu životu. Jenže v cestě mu kromě mnoha pater, kterými se musí prokousat, stojí i člen bývalého triumvirátu, nyní v podstatě samovládce, Ctihodný Zwada, kterému je poté, co zotročil i Mocného Durhama, jasné, že Lester ví příliš mnoho a nejlepší by bylo definitivně se ho zbavit.
Plástev jedu je ideální čtení do vlaku. Nic víc, nic míň. Pokud Josef Pecinovský plánoval napsat oddechový, čtivý „béčkový“ román, pak se mu to dokonale podařilo. Logika sice skřípe, postavy se chovají místy nesmyslně – ale vždycky tak, jak je potřeba, aby se tempo vyprávění nezastavilo a hnalo se dál mílovými kroky vpřed, s jedním dějovým zvratem, či dokonce veletočem, sekaným za druhým. A tak není důvod ani čas nad ničím, co se v knize děje, přemýšlet a po přečtení posledního odstavce stačí jen pokrčit rameny, zavřít knihu a zapomenout.
Pokud ale vyjdeme z předpokladu, že ambice Josefa Pecinovského byly přeci jen trochu vyšší (ano, román je vcelku průhlednou metaforou o rozdílném životě za železnou oponou – v úle – a na svobodě – mezi vyhnanci v „mořských lázních“, kteří se o sebe musejí starat zcela sami), nelze si nepovšimnout, jaký problém měl autor s kompozicí románu. A že se mu v podstatě stalo to, co mnoha úspěšným a schopným povídkářům před ním i po něm (Sapkowski by mohl vyprávět) – s textem takovéto délky si najednou nevěděl rady.
S postupujícím časem se tak při čtení takřka pořád dokola na mysl vkrádají otázky typu – jak to, že si za ta léta nikdo nevšiml, jak je snadné z plástve utéct; proč jsou nepohodlné osoby ze Zwadova okruhu posílány do „mořských lázní“, když by bylo daleko jednodušší a efektivnější poslat je do hlubin plástve; proč jsou tak minimálně využité a totálně nedotažené motivy s epidemií v plástvi a požárem; proč lékař Blass trubci, z něhož se vyklube Mon Lester, vůbec pomáhá zachránit Ellinu a Mayovu dceru Dianu, když ví, že Lester je v nemilosti a spíš než vstupenku zpět do světa Vyvolených by pro něj znamenal cestu do pekelných hlubin úlu – že by jenom proto, aby pak Lester mohl podniknout závěrečnou apokalyptickou cestu hořící a bortící se pláství ke svobodě – a s nemluvnětem v náručí?… A takovýchto otázek by mohly být desítky.
Plástev jedu prostě zůstala po všech stránkách v půli cesty. Pokud jsem u Abbey Road psal o národním obrození moderní české sci-fi, tady to trochu otočím. Konec komunistického režimu znamenal svobodu především v přísunu informací. Informace o podobě světové fantastiky z toho nevyjímaje. A pokud to byl pro všechny především začátek cesty z uzavřeného ghetta komunistického úlu, byl to zároveň literární soumrak „bohů“ české fantastiky té doby, ze kterého se vzpamatoval jen málokdo (naprosto pochopitelný, protože to, co stačilo předtím, bylo najednou proklatě málo).
Ondřeji Neffovi nebo Jaroslavu Velinskému se to překonat podařilo. Josefu Pecinovskému a mnoha dalším ne – o čemž mimo jiné svědčí i to, na jak dlouho se Pecinovský po sbírce Házím ti laso, kamaráde a románu Juta z první poloviny devadesátých let literárně odmlčel.
Nicméně, třeba se pletu a přijde ještě nějaký ten úspěšný a kvalitní comeback. V takovémto případě bych se pletl opravdu moc rád.
- Josef Pecinovský: Plástev jedu
- vydal: Wolf Publishing, Praha 2007
- obálka: Grigory Vyatkin
- 220 stran / 99 Kč
