Skleník se prezentuje jako jeden ze základních sci-fi románů, ověnčený cenou Hugo. To, že to vlastně román není a tuto cenu získal jako soubor povídek, je jen prvním z mnoha „ale“, k jejichž vyřčení tato kniha vybízí.

Začíná to výborně. Svět v daleké budoucnosti se peče ve výhni umírajícího Slunce. Fauna dávno ustoupila a uvolnila místo dravé flóře. Půlku světa pokrývá prales složený z jediného kmene nesmrtelného stromu, ve kterém žijí a navzájem se loví roztodivní rostlinní tvorové. Ti se postupně dobrali základní inteligence a převzali vlastnosti dávných zvířecích vzorů. V tomto světě jako jeden z posledních živočišných druhů přežívá i člověk. Adaptovaný a zdivočelý, zhlouplý proti dnešním standardům, ale stále dostatečně důvtipný.

Brian W. Aldiss se čtenáři nesnaží svůj svět nijak zpřístupňovat, od počátku nešetří smyšlenými výrazy a okrasnými popisy, nicméně v tuto chvíli to ještě není na škodu, spíše to podtrhuje cizost a zároveň nesmírnou barvitost prostředí.

První část – původně povídka Skleník – se věnuje lidské tlupě, přežívající ve středních patrech pralesa, její sociální hierarchii i mýtům, jakož i nástrahám každodenního života. Krátce ale intenzivně sleduje vývoj jejích členů a cestu některých do zásvětí, které je něčím úplně jiným, než se zdá být… Ovšem ve chvíli, kdy přichází první velká zápletka, vyloženě naznačující, jak se bude odvíjet další děj, autor vše, co napsal, opouští a vrhá se na jiné postavy, jiné prostředí, jiný děj…

Cena Hugo se pro tuto povídku, i přes její useknutý konec – v podstatě cliffhanger – zdá být zcela na místě. Bohužel je v celé knize jediná, která se obtěžuje takovými podružnostmi, jako je třeba děj. Aldiss vysílá své postavy na cestu, která jako by z větší části uvízla u něj v hlavě a na papír se z ní dostaly jen zmatené obrazy, příliš zamotané popisy a do sebe zahleděná souvětí.

Čtenáře na jednu stranu musí dříve či později trknout, že o lidi půjde na této pouti umírajícím světem až na posledním místě, že hlavní je prostředí, kterým procházejí, ale v tom případě se jim autor drží až příliš v patách. Jak postupně přecházejí ze zelené džungle až do pustých krajin věčné tmy, mění se i autorův přístup k vyprávění – od barvité fascinace po encyklopedicky nudné výčty vlastností a stravovacích návyků různých rostlinných a proti původnímu tvrzení stále více i živočišných dru­hů.

Největší škodou ale je, že vše co by jen trochu zavánělo zápletkou a dějotvorným hybatelem je buď co nejrychleji opouštěno, nebo potahováno odnikud nikam. Přesto to nakonec celé doklopýtá k překvapivě zajímavé pointě, ale vzhledem k tomu, že jí autor věnuje sotva poslední půlstranu, zůstává otázkou, zda ji plánoval od počátku, nebo se s její pomocí jen pokoušel na poslední chvíli vše zachránit. Protože bychom rádi věřili první variantě, doporučujeme si i přes varování u ní připojené („Pro znalé děje“) přečíst nejdříve předmluvu od Neila Gaimana. Sice vyzrazuje jak tuto pointu, tak všechna zajímavá místa příběhu, ale vzhledem k tomu, že se v knize stejně nic moc neděje, je asi lepší ji číst se znalostí toho, co se vlastně autor snažil říct. Možná tak získá pár bodíků navíc.

Jste-li fanoušci dobrodružné, inovátorské sci-fi, přečtěte si první část Skleníku a nezoufejte příliš nad otevřeným koncem – autor sice v závěru knihy prozrazuje, co bylo dál, ale opravdu, ani zdaleka, to není to, co byste očekávali. Zbytek knihy je podobný tomu, když zůstanete po škole a ten nejsuchopárnější učitel, kterého mají k dispozici, vám předčítá učebnici biologie.

• Brian W. Aldiss: Skleník
• Laser, 2018
• Překlad: Jan Vaněk
• Obálka: Lubomír Kupčík
• 252 stran, 278 Kč (v e-shopu Fantasye již za 250 Kč)