Doménou patrně nejslavnější tuzemské spisovatelky současnosti Aleny Mornštajnové jsou romány z československých dějin 20. století, v němž se osobní rodinná dramata střetávají s bezohledným postupem historie. V novince Listopád učinila ještě krok navíc – dvě veskrze lidské hrdinky se musí protlouct alternativní současností, v níž socialistický sen v roce 1989 neskočil a trvá dodnes.

„Co by se stalo, kdyby události listopadu 1989 nedopadly tak, jak dopadly? […] Tato kniha podává jen jednu z milionu možných verzí. Přesto se všechno, co je zde napsáno, kdysi kdesi dělo a někde ve světě stále děje,“ začíná svůj výlet do dystopické fikce Alena Mornštajnová a už od té chvíle je čtenáři, který má s jejím psaním zkušenost, jasné, že tentokrát půjde autorka vážně na dřeň. Zatímco v předchozích knihách se vydávala do historie, která se řadě dnešních čtenářů může zdát vzdálená, nyní upozorňuje na alternativní současnost, jež je nám bližší, než bychom si možná rádi přáli.

Hlavní hrdinky Marii (zvanou Maja) a Magdalenu (zvanou Magda) semelou události listopadu 1989, kdy demonstrace nepřerostly ve změnu režimu, ale jen v nové utažení šroubů nejen v Československu, ale i v ostatních zemích Východního bloku i v SSSR. Zatímco Maja, mladá matka dvou dětí, putuje kvůli účasti na protestních akcích ve Valašském Meziříčí a jeho okolí na 15 let do vězení, malou Magdu dostane do spárů speciální výchovný ústav, který z ní hodlá ve jménu socialistické vlasti vychovat prvotřídní soudružku. Obě postavy v průběhu vyprávění klopýtají svým nešťastným životem, tu se vzepřou, tu podvolí a snaží se především přežít v režimu, který nikdo nechce, ale všichni tolerují, protože musí. Tak jak to bylo i ve skutečnosti.

„Kostel zbořili.“ […] Kostel Nanebevzetí Panny Marie se ten chrám jmenoval. Marie, Majiny patronky. Té, která měla nad Majou bdít a ochraňovat ji. Maja se zastavila uprostřed mostu a bezděky vzhlédla k zatažené obloze. To jsme dopadly, pomyslela si. Máme společné víc než jen jméno. Obě jsme přišly o svůj příbytek a ani jedné z nás se nepodařilo ochránit své děti. (str. 192)

Dystopická Mornštajnová je také dobrá Mornštajnová

Mornštajnová je prvotřídní vypravěčkou lidských osudů na pozadí velkých dějin a své mistrovství dokazuje i v nové knize. Na pozadí se tu odehrávají fiktivní události a tu a tam proběhne zkratkovité vysvětlení probíhajících politických vývojů či toho, jaký vliv na socialistickou společnost mají momenty jako útok na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001, rozšíření internetu nebo ekonomická krize v letech 2009–2011.

Jako obvykle však prim hrají především osudy dvou hlavních hrdinek. Jedna ich-formou, druhá er-formou, obě vypravují své dennodenní strasti i to minimum slastí, které jim krutý socialismus přináší. Díky tomu si je čtenáři vzápětí oblíbí a u jejich osudů nebudou ani dutat.

Alena Mornštajnová v pěti bodech

1. Narodila se v roce 1963.
2. Vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, a než začala psát na plný úvazek, živila se jako lektorka a překladatelka.
3. Debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa o třech generacích žen jedné rodiny, kterou stíhaly události československých dě­jin.
4. Největšího úspěchu dosáhla s románem Hana (2017) o příběhu rodiny valašskomeziříč­ských židů. Mezi další knihy patří Hotýlek (2015) a Tiché roky (2019).
5. Žije ve Valašském Meziříčí, kam často zasazuje i své knihy.

Listopád se navíc odehrává v období třiceti let po roce 1989, místy skáče v čase tam a zpět stejně jako lidská paměť, a dává tak tragickým životním obloukům obou titulních postav náležitě vyniknout. Nechybí ani zvraty, ve kterých je autorka jako doma – v brutalitě doby i náhodnosti osudu působí všechny přirozeně a na čtenáře často dopadnou stejně jako na samotné hrdinky.

V rámci dystopického subžánru zůstává Alena Mornštajnová svá. Není z ní monumentálně varující Orwell, Huxley či Bradbury, navzdory věku jedné z hrdinek nejde o žádné Hunger Games a nepodobá se ani tuzemským pokusům o dystopie jako Tma Ondřeje Neffa či z posledních Šedá Dalibora Váchy. Spíše bere svůj zajetý jedinečný styl a transponuje ho z polohy „takhle se to mohlo stát v minulosti“ do polohy „takhle mohla vypadat naše současnost“. Její dystopický experiment to nijak nesráží – ba naopak. V jejím podání jde o na jednu stranu čtivé lidské příběhy, na stranu druhou nepříjemně přesné pojmenování toho, kde mohl jeden každý z nás být, kdyby… Toto poselství je o to důležitější v době, kdy ve společnosti začínají převažovat ročníky, které socialismus samy nezažily nebo si ho sotva pamatují. Dusivou atmosféru nepřejícího režimu dokáže přiblížit právě umění, včetně literatury.

Dodnes

Novinka Listopád není autorčinou nejsilnější knihou – ve srovnání s hity jako Hana jí přece jen chybí jakýsi punc reálných událostí, což souvisí i s poněkud uspěchaným a napůl otevřeným koncem. Přesto dílo nabízí řadu kvalit, na něž jsme od Aleny Mornštajnové zvyklí, především poutavé postavy, jejichž životní zápasy budou čtenáři prožívat jako své vlastní. A právě v tom tkví i největší deviza toho, že se populární autorka odvážila vykročit z vod mainstreamu do hájemství dystopií – jde o tragický příběh jen s malou špetkou naděje, který se takřka mohl stát nám všem a v němž bychom bořili hlavu do dlaní stejně jako Maja a Magda. A nezapomeňte, někde ve světě se to děje dodnes.

• Alena Mornštajnová: Listopád
• Host, 2021
• obálka: Veronika Kopečková
• 303 stran, 369 Kč