VYTASIL BYCH KATANU A VEDL RODINU I PŘÁTELE DO BEZPEČÍ!, rozhovor s Jonathanem Maberrym
 |
VYTASIL BYCH KATANU A VEDL RODINU I PŘÁTELE DO BEZPEČÍ!
Tak jednoznačně odpovídá na otázku, co by dělal, kdyby skutečně nastal útok zombií, americký spisovatel Jonathan Maberry. Ostatně, už mnoho let se zabývá japonskými bojovými uměními, takže zmíněná katana by se v jeho rukou stala zcela jistě smrtonosnou zbraní. Obdobný přístup k problému zombií má i hrdina jeho románu Pacient Nula, Joe Ledger. Jen místo ostré čepele dává přednost velkorážním pistolím. Inu, někdo má rád vdolky, jiný zase holky…
Můžete prozradit, kde jste na Joe Ledgera narazil poprvé?
Bylo to v jídelním voze. Zrovna jsem popíjel kávu a dělal si poznámky pro knihu, kterou jsem měl rozepsanou, když v mé hlavě začalo mluvit pár neznámých postav. Když se tohle stane, obvykle všeho nechám, a začnu si zapisovat jejich konverzaci. V tomto případě to byl vzrušený rozhovor mezi baltimorským policistou a záhadným chlapíkem, jež se ho snažil kamsi naverbovat. Zpočátku jsem vůbec netušil, kdo ti dva jsou, a co jde, ale stačilo je nechat se vypovídat, abych objevil příběh, z něhož se později stal Pacient Nula.
Co vás inspirovalo k vytvoření Joeovy postavy coby člena speciální jednotky?
Joe je amalgámem rysů a vlastností mnoha lidí, které znám, a samozřejmě i mě samotného. Měl jsem tu čest poznat několik členů různých speciálních jednotek, a také pár policistů ze skupin jako SWAT či HRT. Některé z nich jsem dokonce cvičil v bojových uměních či speciálních programech sebeobrany. Nejsou to žádné krvelačné stroje na zabíjení! Jsou neobyčejně houževnatí, vyrovnaní a soustředění lidé, kteří jsou extrémně schopní. Prostě jsou v tomto druhu práce nejlepší.
 |
Joe je stejně jako já politicky umírněný (možná dokonce až liberální), ale dokáže také stisknout spoušť, pokud je to jediný způsob, jak ochránit nevinné. Jeho idealismus se nepřerodil do cynismu, místo toho mu dal jasný pohled na realitu. Je smutné, že Joe sdílí stejné dětské trauma jako já. Oba jsme také oddaní stoupenci japonských bojových umění. Já jsem je začal studovat v šesti letech, Joe se k nim dostal až ve čtrnácti.
V Pacientovi Nula hraji výraznou roli zombie. Bude se s nimi Ledger potýkat i v dalších příbězích?
Zombie jsou sice hodně zábavné, ale objevují se jen v prvním Joeově příběhu. V dalších knihách už čelí Joe Ledger jiným hrozbám. V té první jsem použil zombie jako symbol všech dalších věcí, kterých se bojíme.
ZOMBIE NEMLUVÍ, NEMAJÍ ŽÁDNOU OSOBNOST A JSOU STÁLOU HROZBOU
Co vlastně na zombiích tak přitahuje spisovatelé či filmaře? Proč je využívají?
George Romero zombie použil jako alegorii reprezentující rasismus, nekontrolovaný konzum či odosobnění společnosti v éře médií. Max Brooks je zase využil jako metaforu pro hrozbu globální pandemie. U mě reprezentují ten nejhorší scénář neetického zneužití vědy, což je v současném světě něco velmi reálného. A pokud se týká obecného pohledu spisovatele – zombie nemluví ani nemají žádnou osobnost, a když už se jednou objeví, zůstávají neustálou hrozbou. To dovoluje vypravěčům soustředit pozornost na způsob, jak tato hrozba ovlivňuje životy lidí, jejich jednání i vztahy.
Spojení zombií a arabských teroristů v Pacientu Nula je originální a zajímavé.
Teroristé jsou v knize ve skutečnosti druhořadými záporáky. Hlavní zloduch je onen farmaceutický milionář, který si najal muslimské vědce, aby mu pomohli s jeho plánem. Samozřejmě, že mezi ním a extrémisty dojde k rozkolu, takže se z teroristů stává hlavní hrozba. Knihu jsem napsal v roce 2007, kdy válka v Iráku byla v tom nejžhavějším stádiu a Afghánistánu začínalo být horko. Nebyl to útok proti islámu, ale zombie zde byly metaforou nepřítele, s nímž nemůžeme mluvit a ani mu vlastně nerozumíme.
 |
Cyklus o Joe Ledgerovi se zatím skládá z knih:
- Patient Zero (2009, č. Pacient Nula, BB art 2010)
- The Dragon Factory (2010)
- The King of Plagues (2011)
- Assassin's Code (vyjde v roce 2012)
Pacient Nula působí velmi realisticky a autenticky. Kde jste čerpal inspiraci ohledně tajné vládní organizace, která bojuje s zombickou hrozbou?
Když byla zformována Homeland Security, předpokládalo se, že bude první linií boje proti globálnímu terorismu. Měla to být agentura, která by soustřeďovala informace ostatních agentur, a mohla tedy jednat rychle a bez byrokracie. Bohužel byrokracie je věčná, a HS se stala typickým byrokratickým monstrem. Mám přátele, kteří pro Homeland Security pracují, a všichni vyprávějí hororové příběhy o sebedestruktivní politice této organizace. Když jsem koncipoval Pacienta Nula, potřeboval jsem Joe Ledgera zařadit do organizace fungující bez byrokracie. Oddělení vojenských věd je skutečně organizace s velmi rychlou odezvou, kterou řídí pan Church, který bytostně nenávidí vše, co zpomaluje proces odvracení nebezpečí hrozících národu a světu.
Přečtěte si také článek o tom jak Zombie atakují Česko!
Myslíte si, že kdyby skutečně došlo k útoku zombií, lidstvo by ho zastavilo?
Na konci šedesátých let, když se poprvé v kinech objevila Noc oživlých mrtvol? NE. V současnosti? ANO. Nyní máme mobilní telefony, média, sociální sítě a další formy komunikace, takže kdyby se objevily zombie roznášející nákazu, lidé by se o tom dozvěděli téměř okamžitě, a informace, jak reagovat, by se šířily obrovskou rychlostí. Obzvláště po sociálních sítích.
A teď pár otázek z trochu jiného soudku… Bylo pro vás složité stát se profesionálním autorem?
Spisovatelem na zkrácený úvazek jsem byl už od vysoké školy, prvních pětadvacet let mého dospělého života jsem psal různé novinové články, učebnice, příručky či podobné materiály. Pak jsem se v roce 2004 rozhodl zkusit psát fikci. Moje žena souhlasila, že bude pracovat pět let, zatímco já budu budovat svou spisovatelskou kariéru. Pokud se mi během této doby nepodaří získat slušný příjem z psaní, vrátím se zpět do práce. Svůj první román jsem dokončil v roce 2005, a poslal ho své agentce někdy na konci toho roku. No a ona někdy na počátku roku 2006 prodala jak můj rukopis, tak i jeho dvě pokračování, takže jsem se mohl uvolnit a psát dál. Jsem šťastný, že můžu říci, že moje žena už pracovat nemusí.
 |
Psaní mi dává možnost hrát si celý den se svou představivostí a ještě za to dostat zaplaceno. Mohu se oddávat snění za bílého dne a přemýšlet o to, co by bylo, kdyby…a to vše v rámci svého povolání. Nicméně, jako disciplinovaný spisovatel jsem se naučil i být dobrým obchodníkem. Přestože mě psaní baví, dobře si uvědomuji, že je to moje práce, a řídím se podle toho. Výsledkem je, že mohu žít svůj sen a moje rodina je slušně zajištěná. Zároveň ale miluji psaní jako takové. Okouzluje mě magie slov, zručnost v jejich kombinaci a uspořádávání do myšlenek a emocí. Vždy jsem byl vášnivým čtenářem, a nyní dokonce také psaní učím, což mi umožňuje zpřístupňovat tento tvůrčí proces dalším lidem tak, aby mohli udělat další kroky směrem k publikování svých vlastních prací.
MOJE ŽENA SOUHLASILA, ŽE BUDE PĚT LET PRACOVAT, ABYCH MOHL PSÁT FIKCI A BUDOVAT SVOU KARIÉRU
Kde hledáte inspiraci pro své příběhy?
Jsem závislý na informacích. Ustavičně čtu nějaké knihy či časopisy zabývající se různými aspekty politiky, vědy či historie. Ale hodně inspirace získávám také tím, že věnuji pozornost světu kolem sebe. Pokud se umíte dívat, můžete kdekoli najít nějaké zajímavé postavy či příběhy, které jen čekají na to, aby byly vyprávěny.
Jak vypadá váš pracovní den?
Obvykle píši osm až deset hodin denně, s pár přestávkami na jídlo a protáhnutí těla. Snažím se napsat dva až tři tisíce slov denně, nepočítaje v to rozhovory, můj blog a další média. Také věnuji deset minut za každou pracovní hodinu sociálním sítím (Twitter, Facebook, LinkedIn, ajn.). Média jsou pro spisovatele rozhodující, zvláště v této ekonomice.
Co vám dává kontakt se čtenáři?
Sám jsem nadšený čtenář, takže ostatní čtenáři jsou vlastně moji lidé. Moji přátelé. Miluji, když můžu mluvit o knihách, takže na autogramiádách jsem schopen tlachat s kýmkoliv. Není přitom nezbytné, aby to byly právě moje knihy. Je přitom zajímavé, že když se čtenáři seznámí s mými postavami a začnou je mít rádi, často na ně pohlížejí jako na skutečné lidi…což je něco, co vlastně dělám i já sám. Takže můžeme v poklidu mluvit o něčem, co by mohl udělat Joe Ledger, či říci Rudy Sanches, stejně jako mluvíme o lidech, které skutečně známe. To je naprosto skvělé…
Tento rozhovor je rozšířenou verzí rozhovoru, který vyšel v časopisu Pevnost č. 04/2011.
Jonathan Maberry v pěti bodech
- (*1958)
- Americký spisovatel, který píše zejména akční thrillery s hororovými a paranormálními motivy.
- Psaním se živí od roku 1978, kdy ho také začal vyučovat.
- Zpočátku psal o bojových uměních a sebeobraně, posléze přešel k okultismu, nadpřirozeným jevům a s nimi spojeným folklórem.
- Do fantastiky vstoupil románem Ghost Road Blues (2006), za který získal cenu Brama Stokera. Joe Ledger se poprvé objevil v románu Pacient Nula (Patient Zero 2009, č. BB/art 2010).