Válka cti , David Weber
 |
Kdo je Honor?
Její milost admirál lady dame Honor Harringtonová, vévodkyně z Harringtonu a harringtonská místodržící. Velitelka osobní flotily greysonského protektora.
Ty tituly mi vrtaly hlavou, až jsem kvůli nim nahlédnul do Wikipedie: Lady je ženský ekvivalent slova lord a označuje paní (paní něčeho, někoho až odvozeně). Dame je ženský ekvivalent slova sir a označuje rytíře. Místodržící je překladem slova „steadholder“. Z možných překladů poněkud sporná volba.
Jak Honor vypadá? Na ženu mimořádně vysoká (ale ne vyšší než vysocí muži), hnědé oči, vysoko umístěné lícní kosti. Tmavohnědé dlouhé vlasy. Dlouhé nohy. Prsa údajně má („na prsou jí zlatě zářily…“), ale nic bližšího se o nich nedovíme, ani o dalších detailech její postavy. Weber nevyužil žádnou příležitost – ani když Honor trénuje boj muže proti muži, ani když svléká část admirálské uniformy, aby demonstrovala, že nemá zbraň. To ostatní je ponecháno čtenářově fantazii.
Jak se hraje Honor?
Divadelní moudrost praví, že krále nehraje ten herec – krále musí
hrát všichni kolem něj. Stejně tak Honor jako neporazitelnou válečnici tu
„hrají“ postavy kolem ní. Pochvalné zmínky přátel („To, co jsi
dokázala, je jediný světlý bod…“) jsou jedna věc, mezi ostatními
téměř zanedbatelná. Zmínky nepřátel jsou lepší: „Když vrátí úder
ona, lidé se ocitají po kolena v mrtvolách.“ A strach nepřátel je
ještě lepší: „Hodně se jí boj, protože v životě nepoznáš
nebezpečnější osobu!“
Ale úplně nejlépe Honor „zahráli“ ve scéně, kde se spřátelený
superšpión utká s nepřátelskou superintrikánkou ve verbálním souboji
výhrůžek. Jedno odhalení za druhým, hrozba střídá hrozbu, objeví se
i doznání spolupachatele. Že by neobstálo před soudem? Nevadí, špión
vytahuje trumf: „Stačí, když je pošlu vévodkyni Harringtonové.“
Autorova past
Snad si tu Weber uvědomil, jakou superbytost bez jediné slabiny vytváří,
a proto na ni nalíčil citovou past.
Stromové kočky nemluví, a proto nic neříkají, ale znakovou řečí pilně
naznačují: „Nikdo nikoho nezrazuje, když dává najevo lásku.“
Nejméně jedna osoba – a v dané věci dost důležitá – také cosi
naznačuje: „Víte, kočky mají pravdu.“
Jiní lidé to vidí hůř a varují Honor: „Kdybyste se stali milenci, byla
by to politická sebevražda.“
„Vím to. Musím udržovat odstup. Nedovolit si ho milovat,“ říká
Honor.
Jenže přidává jobovici: „Vím to, a přece to nedokážu.“
To považuji za nevěrohodný prvek. Čtenáři se tu předkládá
k uvěření, že Honor bude vyšilovat jako nějaký pubertální studentík
bez příležitosti, bez kloudné práce a bez rozumné zábavy. Že osoba,
která dokáže v jednom okamžiku přednášet na vojenské akademii,
v následujícím střílet z pistole jen do středu terče, pak velet
operační skupině válečných lodí, masakrovat nepřátele hromadně
i jednotlivě, libovolnou zbraní i holýma rukama, to vše úspěšněji než
kdokoli jiný – tedy že takováto vysoce disciplinovaná a prostě
všestranně super osoba by nezvládla takto jednoduché duševní
cvičení.
Když už tedy navíc pominu těžko uvěřitelnou představu, že
v superbojovnici Honor by kdokoli soudný mohl nalézt erotické
zalíbení.
Celkem chápu pozitivní city, které vůči Honor projevují její
podřízení. Jako šéfová je totiž skvělá. Uznalá, vlídná, vždy
úspěšná.
I pocity jejích nepřátel lze pochopit. Zajmout, zmlátit, ochromit nebo
spoutat, bezmocnou znásilnit… (Podotýkám, že tyto fantazie nepřátel se
na stránkách Weberových knih nikdy nepodaří dotáhnout do zdárného konce.
To aby se – mnou navnaděný – čtenář marně netěšil…)
Ale zatáhnout si něco takového do postele dobrovolně? Brr! Dost děsivá
představa.
Ale budiž, v choutkách excentrických lordů se nevyznám.
Vojna a/nebo mír?
Díla military SF lze dělit do dvou kategorií podle toho, zda se
soustřeďují výhradně nebo převážně na válčení, nebo zda vedle
bojových výjevů sdělují čtenáři ještě cosi o společnosti, za niž se
bojuje. Osobně dávám přednost druhé z nich – nazvu tuto kategorii
„společenskou“ (SF/S) – čímž nechci tvrdit, že je a priori lepší
nežli kategorie protivná – tu nazvu „ryze bojová“ (SF/B).
Zatímco military SF/B se zaměřuje na taktické, popř. strategické evoluce
bojujících sil (které Lev Tolstoj ve svém geniálním díle „Vojna a
mír“ s chutí bagatelizoval obratem „erste Kolonne marschiert…“),
military SF/S se snaží čtenáři vysvětlit, co že je to za společnost,
že bojovníkům stojí za to za ni bojovat a v krajním případě za ni
položit život.
Do kategorie military SF/S patří i Weberova řada s hrdinkou Honor. Tou
společností, za kterou Honor a její přátelé, spolupracovníci a
podřízení bojují, je Hvězdné království Mantichora. Společnost
blížící se ideální, ale ne docela: i v království jsou padouši, a
dokonce mu zrovna vládnou. Představitelé současné vládní garnitury jsou
dílem lumpové evidentní, profláknutí, dílem dosud neprofláknutí, a
z malé části nevinní hejlové, donucení ke spoluúčasti vydíráním.
Království má ústavu, která výslovně zapovídá zdanění příjmů
obyvatel sazbou nad 8 procent a stejně tak zapovídá zdanění jiné než
rovné, a padouchy necharakterizuje žádná jejich podlost výstižněji,
nežli právě úporná snaha odírat daňové poplatníky nad tyto ústavní
meze. (Aby nedošlo k omylu: stále popisuji situaci ve Weberově fiktivním
Království.)
Ale přes tyto – doufejme pomíjivé – nedostatky je Království stále
tím nejlepším z myslitelných světů ve Weberově vesmíru. Dcery (a
samozřejmě i synové) z nejlepších rodin usilují o svoje důstojnické
frčky v potu tváře na vojenské akademii a nelitují si nakládat extra
hodiny výuky (pasivní i aktivní). Váleční veteráni, dávno
v důchodovém věku, nasazují svůj (nemalý, chválabohu!) majetek i svůj
život ve službě svému království, do níž je nemusel nikdo povolávat.
Jak říká jedna z vedlejších postav, na společnosti, kde zásluhy
převažují nad rodokmenem, je hodně dobrého.
Scifárna jak se patří!
Znovu se vzmáhající RHN, neboli námořnictvo (ach jo!) republiky Haven,
chce být Mantichorským důstojným soupeřem. A raději ještě víc. Má
v čele schopné a odhodlané velitele, má k dispozici (téměř) neomezené
zdroje materiální a nevyčerpatelné zdroje personální. Je tu jenom jeden
zádrhel – technologické zaostávání Republiky za Královstvím.
Výchozí situace je jasná, cíl v hrubých rysech rovněž, a otevírá se
prostor pro technickou představivost a vynalézavost. Způsob, jakým se tým
admirálky Forakerové do řešení tohoto problému pustí a jak se s ním
vypořádá (a jak čtivě Weber jejich postup dokáže popsat), činí
z Války cti špičkovou scifárnu. Lze se jen těšit, jaká protiopatření
vymyslí zase Mantichorští v některém z příštích dílů.
Pamětníci si mohou připomenout slavné vesmírné ženisty („Railroads up
on Canis“) transponované do věku superdreadnaughtů.
Proč je Honořina válka o čest tak skvělá?
Nejen díky Honor. Zběžný průzkum ukazuje, že z náhodně vybrané stovky stránek je jich 44 věnováno Honor, 21 padoušské vládě Mantichory, 15 stránek nepřátelským vojákům, 12 Honořiným spojencům a 8 vojákům Mantichory. A samozřejmě na těch 44 stránkách Honor není sama – probíhá tam většinou nějaký zajímavý a poučný dialog tu s Královnou, tu s vládcem Greysonu, tu s přáteli, spolupracovníky či podřízenými. Nebo jednání na ostří nože s nepřáteli. Případně bojová akce. Vše ve špičkové kvalitě. Pokud bych něco z toho chtěl oželet, bylo by to verbální (i neverbální, znakové) „kočkování“ Honor s jejími stromovými kočkami, ale kdo ví, třeba právě to naopak potěší příznivce xenobiologie a kontaktů mezi vesmírnými rasami.
Překlad
Jiří Engliš je podle mého soudu nejlepší překladatel žánru military SF a Honor si může blahopřát, že se dostala právě do jeho povolaných rukou. Párkrát jsem s ním „zkřížil pera“ již v minulosti a tehdy moje recenzentské výpady vždy vykryl solidním štítem svých argumentů. Nepochybuji, že by to dokázal i tentokrát.
Moje výtky… Ony to vlastně ani nejsou výtky. Berte to jako můj příspěvek do diskuze o úskalích scifistických překladů, jako ilustraci toho, jak těžký je život překladatele a do čeho všeho se rošťák recenzent může trefovat:
Námořnictvo jako překlad anglického „navy“ je jasně neobratný – proč ne loďstvo?
Komandér-poručík (což je hodnost o stupeň pod komandérem, jako by byl plukovník-poručík o stupeň pod plukovníkem) – dejme tomu, že české ozbrojené síly v rámci svého začlenění do NATO opravdu používají tento oficiální překlad. Stává se tím jazykovým zvěrstvem jen o trochu menším.
Že mi nevoní místodržící jako překlad slova „steadholder“
jsem se již zmínil. V knize je podáno vysvětlení rozdílu mezi pravomocemi
vévodkyně a „steadholdera“, z něhož je zřejmé, že „steadholder“
je z obou větším suverénem a více nezávislý v rozhodování. To činí
překlad místodržící poněkud matoucím.
Z jazykového hlediska jde o to, zda základ „stead“ má význam jako ve
slově „instead“, tedy zastupování někoho, nebo jako ve slově
„homestead“, tedy zabrané území. První volba vede k překladu
místodržící, druhá k něčemu jako regent nebo
vladař. (Spojitost s Jakubem Krčínem tu navozuji vědomě.)
Jak už je mezi mnou a panem překladatelem zvykem, on zastává stanovisko
první a já druhé.
Stacionární omyl
V knize se vyskytuje „station Sidemore“ přeložena jako „stanice
Sidemore“. To je omyl! Banální anglické slůvko „station“, kterému
každý slovník ihned přisoudí český význam „stanice“. Každý
slovník, ale ouha, nikoli námořní praxe!
Loďstva, například britská Royal Navy, mívají takovéto „station“ –
např. během WWII byla důležitá „North Atlantic station“. Že by stanice
Severní Atlantik? Jistěže ne! Personál by to nejspíš nazval
severoatlantická štace. A oficiální stanovisko? Hubáček tento termín
sice používá, ale částečně se od něj distancuje: „takzvaná
Severoatlantská stanice (s velitelstvím v Gibraltaru)“.
Tento terminologický omyl proniknul i do českého názvu jedné
z předchozích knih řady Honor: Stanice Bazilišek je, samozřejmě, stejný
omyl jako stanice Sidemore. Já bych volil název „Velitelství
Bazilišek“.
Dovedu si představit, jak ten omyl vzniknul. Kosmická stanice je cosi,
s čímž běžně zachází jak žánr SF, tak
i astro-kosmo-espace-tchajko-nautická praxe. V prastarých scifárnách
zvolna rotující talíř nebo prstenec, v reálu dnes spíše soustava
válců, krabic, nosníků a všelijak poskládaných či rozložených
solárních panelů. A proč se pozastavovat nad odkazem na něco, co by
u Bazilišku nebo u Sidemore klidně mohlo být, že?
Jenže není. Ani Sidemore, ani andermanské Sasko nejsou stanice, ale názvy
oblastí, případně oblastních velitelství. Lze to zjistit porovnáním
s jedinou opravdovou stanicí, která se v knize vyskytuje – s kosmickou
stanicí Tamale. A tu autor důsledně označuje právě tak – space
station (neboli kosmická stanice) Tamale.
Což nás přivádí obecně k názvům knih celé řady. Často, jako
i tentokrát, se v nich objevuje jméno hrdinky – které znamená
„čest“ – a v originále jde o dvojsmysly. Zatímco rošťák recenzent
se v nich může s gustem popitvat, nešťastník překladatel musí ze dvou
či více významů vybrat jediný. „War of Honor“, nebýt toho velkého
písmena, by šlo přeložit též jako „Válka o čest“ (podle vzoru
Battle of England) nebo „Válka o Honor“. A když to hodně nafouknu,
proč ne „Honořina válka o čest“, což, mimochodem, přibližně
třetinu knihy dost dobře vystihuje.
Perličky
„Toto dílo je smyšlené,“ píše se na jedné z úvodních stránek. A o kousek níž: „Hodnostní označení […] byla převzata z oficiální příručky ministerstva obrany.“ Opravdu? Byl z příručky MO převzat i ten velkoadmirál na str.710 ? Obávám se, že existují jisté meze překladu fikce podle příručky.
Na str.227 se několikrát vyskytuje odkaz na někoho, koho si přivlastnila empatická stromová kočka, resp. kočičák. Jednou je to její nový člověk a podruhé zas jeho osoba. První se mi líbilo více a druhé méně – proč, probůh, zvolil překladatel tak matoucí výraz? A ejhle, on ten druhý je bližší originálu („person“) a ten jednoznačný člověk je překladatelův tvůrčí vklad. Co naplat, v Česku od dob Deníku kocourka Modroočka dobře víme, kdo je to ten dvojnožec v majetku kočkovité šelmy: je to její člověk.
Na str. 247 je cosi, čemu jsem neporozuměl: „katedra taktiky, jež byla domovem D'Orvillovy haly“. V originále stojí „Tactical Department's D'Orville Hall home“ a ani to jsem na první přečtení nepochopil. Ani na desáté. A po dvacátém přečtení bych to přeložil spíš obráceně: „D'Orvillova budova, jež byla domovem „katedry taktiky“. Jediné, co je tu jasné, je ta budova (a nikoli hala). Budovy na „campusu“ (neboli v areálu vysoké školy) se totiž běžně nazývají „Hall“.
Tahle perlička je opravdu nevídaná: překladatel tu překládá
z němčiny do němčiny! V originále notně nabroušený andermanský
velitel oslovuje svého podřízeného „Graf von Sternhafen“ a ten, neméně
podrážděný, jej oslovuje „Gross Admiral“. Na str. 626 a 627 je tahle
vzrušená debata převedena do české verze, a k mému údivu se tu objevují
„Herr Graf von Sternhafen“ a „Herr Grossadmiral“.
Překladatel tu byl nemístně pilný. Při překladu z angličtiny do
češtiny se ti „pánové“ doplňují automaticky a nezpůsobí to změnu
významu. Ale při „překladu“ z anglické němčiny do české němčiny?
Co tím zamýšlel autor? Mluvily jeho postavy stále anglicky, byť používaly
německé výrazy? Nebo byla ta oslovení již plně transponována do
němčiny? Překladatel evidentně zastává první stanovisko, zatímco já se
obávám, že zde překladatel neoprávněně změkčil atmosféru
rozhovoru.
V originále se používá půvabně zvukomalebné sloveso „squawk“. Škoda, že se nepodařilo nalézt podobně výstižný ekvivalent, a je třeba spokojit se s ordinérním „vysílalo identifikační kód“.
Na str. 652 mantichorská loď sleduje havenské torpédoborce. Dlouho se nic neděje. Když se konečně něco začne dít, ozve se hláška „Jeden z těch liďáckejch křižníků se k něčemu chystá.“ A dál už jsou to zase torpédoborce. Redaktor!
Tu „zhoubu“ zmiňoval Jan Netolička v pojednání o překladech, tak se jí také přidržím. Zde je Pirate's Bane překládána systematicky jako Zhouba pirátů, ale Grendelsbane je ponechána jako Grendelsbane. Inu, taková jsou rozhodnutí, která musí překladatel učinit.
Redakce, obálka
V knize není uveden žádný redaktor. Tím přišel o neobvyklou
pochvalu: v originále jsem totiž našel výrazně víc drobných redakčních
chyb nežli v české verzi. Tak jen tak dál!
Na obálce české verze je přesně stejný obrázek jako na obálce
originálu, se dvěma odlišnostmi, z nichž jedna je pozoruhodná. Jedna
odlišnost je velikost písma – v originále je obrázek mnohem víc zakryt
textem. A ta pozoruhodnost: barvy originálu mají jiné odrazové vlastnosti,
což se projevuje tak, že ty obrázky vypadají přibližně stejně pouze
z jediného úhlu, a obrysy všech objektů jsou zřetelnější na originále
(a to ze všech úhlů).
Po špatných zkušenostech s obálkami domácí provenience považuji
převzetí původního obrázku za správnou volbu.
- David Weber: Válka cti
- vydal: Polaris, Frenštát pod Radhoštěm
- přeložil: Jiří Engliš
- obálka: David Mattingly
- 880 stran / 329 stran