Souboj titánů: srovnání Honorverse kontra Star Trek

Klady a zápory příběhů z Honořina vesmíru lze ozřejmit srovnáním s jiným, zajisté neméně propracovaným literárním prostorem – vesmírem trekovským.

Postavy
Zatímco Star Trek ve svých počátcích těžil z kontrapunktu trojice hlavních postav, Honor nikdy neměla partnera na srovnatelné úrovni co do postavení v ději – vedle Honor jsou všechny ostatní postavy postavami vedlejšími a epizodními. Později se v obou světech objevily jednak příběhy více prezentující týmovou souhru, druhak příběhy, kde hlavním hrdinou není „systemizovaný“ hlavní hrdina – ve Star Treku třeba knihy zaměřující se na půvabnou Uhuru a nejlepší ze všech literárních Star Treků, jehož hrdinou je Klingon, Honorverse může kontrovat příběhy Rafa Cardonese, a chceme-li něco z nepřátelského prostředí, tedy dobrodružství lidového komisaře … V těchto dvou disciplínách se oba vesmíry jeví celkem srovnatelné.

Na palubě…
Zatímco trekovské příběhy se standardně odehrávají v důvěrně známém prostředí kosmické lodi Enterprise (a výjimky jako Mirror nebo Challenger jsou po čertech zřídkavé), Honor střídá působiště obecně a lodi speciálně se stejnou frekvencí jako kapitán Kirk přítelkyně.
Co však shodně přetrvává na obou stranách, to je vlídná atmosféra na lodi, která poskytuje členům posádky domov, mnohdy jediný skutečný. Ale zatímco na palubě Enterprise je prostředí extrémně futuristické a nápadně komfortní, včetně baru s barmankou, koncertů vážné hudby a zcela nevázané zábavy v holografické herně, na palubách Honořiných lodí je prostředí ve srovnání s tím spartánské – jistý komfort ano, ale hlavně pro kapitánku a pár šarží, dokonalý simulátor ano, ale výhradně pro pokračovací výcvik posádky a pro zdokonalování bojových dovedností. Vrcholem společenského vyžití pro mimořádně schopné, zasloužilé a výše postavené členy posádky jsou večeře v kapitánově kajutě.

Zatímco kapitáni trekovské Enterprise často zdůrazňují výzkumné poslání svojí lodi, v Honorverse si nikdo na nic nehraje, všechno je vojenské a válečné a podřízené plnění bojového úkolu.

Jak vypadá prostředí mimo loď, zázemí loďstva a „mateřský“ stát? V obou případech o poznání chladněji. Trekovská Spojená Federace planet je obdařena hbitostí a akceschopností brontosaura, navzdory donkichotskému úsilí hrstky hyperaktivních a/nebo ultranaivních jedinců (jako je admirálka Nečajeva), a většina ústrků, které trekovští hrdinové ze strany UFP zakoušejí, padá na vrub spíše neschopnosti než aktivnímu nepřátelství, spíše byrokratickému přešlapování než cíleným intrikám.
Ve srovnání s UFP je bouřlivě se vyvíjející a expandující Hvězdné království Mantichora akceschopnost sama. Pokud se něco nedaří, zřídka je za tím neschopnost. Častěji sabotáž a zlý úmysl nepřátel politických, ideologických i ryze soukromých a osobních. Z toho důvodu také podpora poskytovaná hrdinům ze strany Království mnohem více osciluje podle toho, zda jsou momentálně u moci přátelé, nebo nepřátelé.

Spojenci, nepřátelé
V obou vesmírech se vyskytuje cosi jako standardní nepřátelé a standardní spojenci.
V trekovské původní sérii byli tím „spojencem“ (nemíním rozpitvávat státoprávní uspořádání UFP) z pohledu pozemšťanů Vulkánci. Mírně mocnější, stabilní, spolehliví. A mají i svoje mouchy.
V Honorverse jsou takovými spojenci Andermani. Skvělí vojáci, disciplinovaní, pořádkumilovní, úzkostlivě zdvořilí. Prušácký dril říznutý pracovitostí čínských kuliů. Nemají špičatá ušiska ani exotické sexuální libůstky, místo toho mluví občas německy. Na rozdíl od Vulkánců rozhodně nejsou nezištní, což je činí pochopitelnějšími.

V trekovském světě bývaly dvě rasy nepřátel – čestní Klingoni a proradní Romulané. Z Klingonů se stali čestní – byť občas svéhlaví – spojenci, z Romulanů se stali spojenci téměř neviditelní a na místa standardních nepřátel nastoupili Borgové a Dominium. Všichni ve své původní podobě nezničitelní a neporazitelní, takže musejí být všelijakými umělými fígly změkčováni a zeslabováni, aby příběhy dávaly – aspoň zdánlivě – smysl. Co se věrohodných nepřátel týče, ocitnul se Star Trek v pasti a ve vlastnoručně vyhrabané noře.
Pozice Honorverse ve věci nepřátel je příznivější. Existují dva druhy nepřátel. Nepřátelé nešikovní – piráti a zkorumpované státečky ve Slezsku, a nepřátelé šikovní – obrovská Lidová republika Haven. Schopnosti – a tudíž nebezpečnost – obou zůstává na přijatelné „lidské“ úrovni a nesklouzává do literárně neudržitelných (bohužel trekovských) poloh.

Mám-li vyslovit srovnávací soud, tedy tento: Honorverse drží stabilněji vysokou úroveň, ale ten úplně nejlepší (literární!) Star Trek je o fous lepší. (Ale to je jen ta jedna jediná kniha.)

Vévodkyně a pilot
Když už jsem v tom srovnávání, proberu i další cyklus military sci-fi, ve kterém se utkávají flotily kosmických válečných lodí – Forstchenův „Wing Commander“.
Můj názor na některé aspekty „Wing Commandera“ je jednoznačně negativní. Je to můj subjektivní postoj a vím, že se liší od názoru mnoha čtenářů i recenzentů. Forstchenem používaná technika je ze scifistického pohledu předpotopní a zachází se s ní nesmyslným způsobem. Forstchen se více zaměřuje na individuální hrdinství – nebo na individuální utrpení – jednotlivých postav. V Honorverse se řeší taktické problémy na všech úrovních, i třeba obrana a únik malého oddílu výsadkářů, i třeba situace jediného křižníku, ale v Honorverse se mnohem více než u Forstchena řeší koordinace početných eskader a flotil, probírají se problémy příslušející vrchnímu veliteli (lodi, eskadry, oblasti).
Ať už je hrdina Honorverse v hierarchii jakkoli vysoko nebo nízko, v příběhu velí a za vše odpovídá sám (nebo sama), bez použitelného spojení s nadřízeným.
Naopak hrdina ve světě Wing Commandera je vždy někomu podřízen. Je sám, když tiskne spoušť laseru nebo tlačítko pro odhoz bomb, ale pak se vrací na mateřskou loď a zase je jen řaďák nebo šéf středně vysoké úrovně. Zodpovídá hlavně za sebe, možná za pár podřízených. Vždy mu někdo kouká přes rameno, vždy mu někdo fouká do jeho polívky. Wing Commander nestanoví koncepci, nevybírá si úkoly, nevybírá si, co bude dělat, ale jen splní přidělený úkol.
Srovnání tedy dopadá takto: po stránce literární a military jsou Honorverse a Wing Commander výrazně odlišné, ale srovnatelně dobré. Po stránce scifistické je Honorverse neskonale lepší, promyšlenější, dotaženější. Postavím-li Honorverse a Wing Commandera vedle sebe, to srovnání věru dopadne stejně, jako když se vedle sebe postaví jejich hlavní hrdinové: pohádkově bohatá vévodkyně v zářivé večerní róbě, následována suitou osobních strážců a důstojníků jejího štábu, a vedle ní ošuntělý pilot, který netuší, z čeho zaplatí příští splátku hypotéky.

Akce!

Pro ostatní autory příběhů z Honořina vesmíru to neplatí, nebo aspoň ne tak výrazně, ale u Webera je to zřetelné a pozoruhodné.
Honor Harringtonová je mimořádně schopná bojovnice a velitelka. (Ostatně, i spřátelené vedlejší postavy jsou – ve svých příslušných oborech a odbornostech – solidně schopné.)
Holýma rukama, zbraní sečnou i palnou. Na kapitánském můstku křižníku lehkého či těžkého, bitevní lodi či superdreadnoughtu, ve všech těchto případech a situacích je obecné a nejčastěji používané schéma následující: Honor osobně, Honořina loď nebo Honořina eskadra je silnější než nepřítel, proti kterému právě stojí. Dotyčný nepřítel, někdy díky přesvědčivým Honořiným maskovacím opatřením, někdy kvůli vlastní nedostatečné informovanosti či nepřesnému vyhodnocení dostupných údajů, a často hlavně díky vlastní pošetilosti, je ale přesvědčen o opaku, o svojí převaze. Mezní, nepříliš častou situací je, když síly jsou přibližně vyrovnané. V takovém případě je ale nepřítel skálopevně přesvědčen, že tentokrát má převahu naprosto zdrcující.
Jednotlivým fázím akce je věnován prostor v neobvyklém poměru: maximum je věnováno etapě předcházející boji – duelanti se zachmuřeně pozorují, lodě analyzují volací znaky a identifikační signály transpondérů svých protějšků, eskadry se k sobě přibližují a nabírají rychlost. Autor si dává záležet na popisu vzletných očekávání nepřátelského velitele: Tentokrát tu Harringtonovou zaručeně dostane! Tentokrát ji rozšlápne! Zadupe do prachu! A tím pomstí všechny předchozí potupné porážky.
Mezitím Honor a její štáb klidně sedí u svých obrazovek a holografických projektorů a odškrtávají jednotlivé položky svého plánu. Do okamžiku, kdy nepřítel zjistí to či ono, deset minut. Do okamžiku, kdy už se nedokáže vyhnout boji, pět minut. Do vzdálenosti k odpálení střel dvě minuty. Na dosah paprskových zbraní za minutu.
A pak propukne to pravé peklo.

Podstatný rozdíl
A pak propukne to pravé peklo.
Opravdu? Propukne? Přece všude jinde by propuklo!
V Honorverse propukne nejspíš také. Ale čtenář se o něm dozví minimum. Někdy dokonce jen ze stručného hlášení lodě, která náhodně prolétávala v okolí bojiště.
Čtenář příběhů z Honorverse je ušetřen krvavých podrobností. Nedočte se nic o tom, jak hrdinný kanonýr Jabůrek ládoval svůj kanón ustřelenýma rukama a odpaloval zubama. Když už se vyskytne zmínka o individuální statečnosti, tak nikoli tváří v tvář fyzickým útrapám, ale vůči stresujícím okolnostem. Nikoli Matrosov zakrývající střílnu vlastní hrudí, ale nenápadná poddůstojnice, která na lodi z větší části rozstřílené zorganizuje záchranné čety, technik, který nad rámec svých povinností zajistí tolik potřebné spojení pomocí zařízení, které podle všech očekávání mělo být beznadějně mimo provoz, posádka, která z nejrůznějších důvodů zůstává na bojových stanovištích i poté, co velitel vydal rozkaz, ať se běží zachránit.
Čtenář si naopak dopodrobna vychutná, jak výsledek bitvy změnil taktickou a strategickou situaci, jak iniciativní velitelé na nejrůznějších úrovních pohotově zareagovali na změněnou situaci a co vše ze svojí pohotové reakce dokázali vytěžit.
No a samozřejmě také to, kdo se jak blejsknul a vyznamenal a jak za to byl pochválen, odměněn, vyznamenán a povýšen, a pro ten správný literární kontrast a kontrapunkt také to, kdo zaváhal, kdo vyměknul, kdo selhal a kdo zradil, a jak za to byl pokárán, odstaven či potrestán.

Co s těma kočkama?

Zoologie
V Honorverse se kromě homo sapiens vyskytuje jedna další rasa inteligentních bytostí – stromové kočky z planty Sphinx.
Vypadají jako domácí mazlíčci a mnoho příslušníků druhu homo je za domácí mazlíčky považuje. Ne každý si je vědom jejich inteligence, ne každý si je vědom jejich mimořádných psychických schopností. Nikdo však nepochybuje o jejich schopnostech bojových. V jedné scéně je Nimitz – stromový kočičák asociovaný s Honor Harringtonovou – popsán jako 60 kilo motorové pily, která se vrhne na padoucha a vší silou a rychlostí narazí do jeho obličeje. Nejprve oči, pak krční tepny, zbytek obličeje, mozek, vše bleskem proměněno v sekanou.

Rodina a škola
Stromové kočky jsou bytosti společenské, mají svoji kmenovou (nebo rodovou?) hierarchii, pevná pravidla chování a stabilní společenské struktury. Mají svoje vlastní dějiny, svůj systém zaznamenávání informací a svůj systém vzdělávání. Žijí v párových „manželstvích“, víceméně stejně jako dvounozí lidé^^7^^, až na to, že nastane-li manželská krize, nemohou zatloukat a zase zatloukat, neboť stromové kočky jsou telepatické. A co hůř, kočičí dámy jsou více telepatické než kočičí páni, takže provinilý kočičák je ztracen neodvratně.

Kočičáci jdou do boje… nebo ne?
Nedávno se některé vybrané kočky naučily znakovou řeč, posunčinu, vhodnou pro dorozumívání s těmi netelepatickými zabedněnci, dvojnožci druhu homo sapiens. Je tedy zřejmé, že stromové kočky chápou koncept „cizího jazyka“ a že jsou schopné se cizí jazyk naučit. Tedy jsou i schopné naučit se číst a psát. Jsou loajální vůči svému rodu a pociťují příslušnost k mantichorskému království. Mají tedy řadu vlastností z hlediska military sci-fi užitečných a nezbytných.
Většina z těchto vlastností stromových koček byla a zůstává v příbězích z Honorverse bez známé příčiny nevyužita. Teoreticky může brigáda^^8^^ rvavých kočičáků slečny Honor nastoupit do boje proti proradným liďákům hned zítra. Není jasné, proč nenastoupila již včera.
Nepodezřívám Webera z nedovtipnosti, a tedy zbývá jediné další vysvětlení: Bojové nasazení kočičáků čeká na nejvhodnější okamžik. Až bude mantichorským úplně nejhůř, až budou dreadnoughty Královského loďstva rozstřílené a křižníky na útěku, až budou nepřátelští mariňáci obléhat královský palác na Královském kopci, prostě až se kočky budou moci osvědčit jako úplně nejposlednější naděje a jediní zbývající zachránci Království, teprve tehdy konečně napadne Honor nebo kočku Samanthu to, co mi teď připadá úplně samozřejmé: kočičák Nimitz pozvedne prapor Mantichory a s krvežíznivým mňoukáním se vrhne do boje, aby přeměnil nepřátelskou armádu v tuny sekané!
Bleek!

Weber a ostatní autoři

Kromě Webera, který Honor a její vesmír stvořil, se na jeho dopracovávání a propracovávání podílí i několik dalších autorů. Za nejvýznamnější z nich považuji tyto:

Eric Flint
Autor povídek „Až se Vysočina propadne“ a „Fanatik“. Obě se odehrávají v prostředí Lidové republiky Haven. Zejména druhá z nich mi boří moje představy důkladně. Odehrává se v soustavě ovládané Lidovou republikou Haven a hrdiny jsou havenští vojáci, a zejména političtí pracovníci (ano, „komisaři“). Ta povídka je dobrá, s elegantní zápletkou, ale mně radost nedělá. Narušuje mi totiž moje prostinké a jednoduše černobílé vidění Honořina světa. Přesně stejné, jako má mantichorská královna Alžběta III. – liďáci jsou proradní nepřátelé přímo definitoricky, všichni do jednoho pokrytci a podrazáci, co podvádí a lžou, organizují úkladné vraždy a neštítí se podporovat a využívat pro své mrzké cíle ty nejodpornější kreatury. Jsou to prostě liďáci. Takoví jednoduše nalinkovaní a přehlední.
A do toho teď přijde tenhle Flint a drze je začne prezentovat, jako by byli normální lidi jako všichni ostatní. Jako by mezi nimi (mezi liďáky, považte!) byli i lidé stateční, vynalézaví, uvážliví, a možná dokonce poctiví. A co je zcela neuvěřitelné a nestravitelné – jako by snad i bojovali za dobrou věc!

Jane Lindskold
Jakožto nadšený čtenář její „vlčí“ série to beru tak, že příběhy dívek v prostředí dílem nepřátelském a dílem neznámém, ve kterém se musí vlastním úsilím zorientovat, získat si přátele a posléze si toto prostředí podmanit, jsou její parketa. A přesně tak to probíhá i v povídce „Země zaslíbená“, popisující pokus o útěk z planety náboženských fanatiků.

Timothy Zahn
Zahnova povídka „With One Stone“ (schválně, jak to přeloží – „Jednou ranou“?) nejlépe ze všech reprezentuje žánr military sci-fi. Nové taktické postupy, nové technologie, a hlavně nové zbraně a nové protizbraně. A jaké! Vždyť také kapitánku Harringtonovou a jejího důstojníka přes taktiku poručíka Cardonese tu přichází buzerovat admirálka Soňa Hemphillová osobně.

• (dokončení v pátek 28. března)

První část
Třetí část

^^7^^ Lidé dvojnozí a čtyřnozí
Když takový kočičák „mluví“ (přesněji, telepatuje nebo znakuje) o svém druhu, o stromových kočkách, označuje je „lidé“ neboli anglicky „People“. Vyjadřuje-li se o lidech dvojnohých, o homo sapiens, označuje je „lidé“ neboli anglicky „humans“. Jak vidět, v angličtině záměna nehrozí, pokud nemá být záměrná: slovo People by bylo možné (v Honorverse) vztáhnout stejně na lidi jako na kočky.
Máme tu, jak zřejmo, překladatelský oříšek. Původní anglický text jednou rozlišuje v označení lidi od koček a příště opět nerozlišuje (a naznačuje, že kočky samy o sobě uvažují ve stejných kategoriích, jako o sobě uvažujeme my lidé). Překladatel Honorverse do češtiny si musel vybrat – čeština nenabízí dvojsmysl tam, kde angličtina ano. Zvolil postup, kdy rozdíl mezi lidmi dvojnohými a čtyřnohými je v českém textu méně zřetelný než v originále. Osobně bych volil opačně, usiloval bych o rozdíl raději zřetelnější. Tím ale rozhodně nenaznačuji, že Englišův postup je chybný. Jiří Engliš je Pan překladatel a Honor je u něho v dobrých rukou.

^^8^^ Brigáda rvavých ropušáků
Tu brigádu rvavých kočičáků jsem si vypůjčil z „Mluvícího balíku“ Geralda Durrella. „Balík“ je vynikající pohádka pro děti a tedy spíš fantasy nežli sci-fi, nicméně pasáže pojednávající o Brigádě rvavých ropušáků slečny Penelopky používají (např. ve věci motivace a románového vývoje postavy velitele Brigády) postupy, které odpovídají solidní military sci-fi.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).