Pohádkové království

Daleko předaleko, 360 světelných let odsud, na vzdáleném konci červí díry, obklopeno nepřáteli mocnými i bezmocnými a spojenci věrnými i liknavými, leží pohádkové hvězdné království Mantichora. A v něm žije svůj pohádkový život Její jasnost admirálka lady dame Honor Harringtonová, vévodkyně z Harringtonu a vládkyně Harringtonského údělu. Pohádkově bohatá, mimořádně schopná velitelka flotil kosmických lodí, inspirující učitelka a šéfová vládnoucí bezmeznou důvěrou a oddaností svých podřízených. A v literárním světě Honor Harringtonové patří i celý jeden – ten její – vesmír, pojmenovaný po ní – Honorverse.
Pohádkovost celého království, postav, které v něm žijí svoje pohádkové životy, vítězných bitev, které probíhají přesně podle pohádkových plánů, a příběhů, které v něm spějí ke svým pohádkovým koncům, to je cosi, co míním opakovaně připomínat. Je to tak nápadné, že si toho povšimne i sama Honor a s úsměvem rozebírá svá nepravděpodobná vítězství, tu a tam způsobená zejména tím, že nepřítel páchá právě ty nerozvážnosti, které od něj Honor očekává, a právě v tom pořadí, v jakém se Honor nejlépe hodí do krámu.
Na podporu Honor a Webera uvádím, že něco takového k military scifi patří a že pomyslným Lemovým generátorem nepravděpodobnosti se zdatně ohání kdejaký autor i hrdina military scifi. Drakeův dobyvatel Whitehall i tyran Demansk by mohli vyprávět.

Životní úroveň
Poddaní Mantichorského království si užívají nejvyšší životní úroveň široko daleko, což jim nejvíc závidí občané sousední Lidové republiky Haven. Liďákům jejich hlasitě proklamované rovnostářství a intenzivní přerozdělování majetku žádné zbohatnutí nepřivodilo, tak není divu, že se bohatým feudálním sousedům snaží škodit ze všech sil, zcela podle nám dobře známého principu „ať sousedova koza chcípne“.

Technologie
Stejně tak mantichorská technologie, včetně té vojenské, je široko daleko nejvyspělejší, druhá snad jedině za technologií Solární ligy.
Dosud se ligistická technologie objevovala v rukou padouchů vzácně, získaná obtížně a draho v podobě pomyslné černé skříňky, o níž její zlovolní uživatelé nevědí téměř nic, leda tak očekávaný účinek. Jelikož v poslední publikované epizodě království právě doexpandovalo na hranice Ligy a získalo tak mimořádně nebezpečného souseda, můžeme v příštích epizodách očekávat, že se královští konečně utkají s protivníkem, který umí používat a také běžně používá technologii, která tu mantichorskou v některých ohledech převyšuje.

Nelsonův duch
Příběhy z Honorverse předvádí čtenářům ze všech perspektiv a do všech detailů situaci a činnost na palubách válečných lodí mantichorského královského loďstva. Jak si prostí řaďáci, poddůstojníci a zejména důstojníci vedou v boji i ve výcviku, ve službě i ve chvílích volna a zábavy. Co dělají i co si myslí.
Jejich chování v boji je příkladné (až na řídké výjimky, které jsou po zásluze potrestány soudním tribunálem, řízením osudu, případně jejich velitelkou Honor osobně). Mantichorští bojovníci jsou stateční, disciplinovaní, spolehliví, loajální iniciativní, vynalézaví, prostě mají všechna nej. Lze na ně vztáhnout nejrůznější pozitivní rčení jako třeba „jeden za všechny a všichni za jednoho“. Ale nejlépe je vystihuje to, čemu se v britském námořnictvu a v military scifi říká Nelsonův duch^^1^^. Duch admirála Nelsona je princip, který se uplatní v situaci, kdy je nižší velitel odkázán na svůj vlastní úsudek. Například je-li izolován od svých nadřízených nebo hrozí-li nebezpečí z prodlení, ty příčiny mohou být všelijaké. A tehdy tento velitel může ignorovat předchozí rozkazy, či dokonce jednat v rozporu s rozkazy, je-li přesvědčen, že jeho vlastní řešení je lepší. Rozumí se samo sebou, že pokud se jeho vlastní řešení ukáže být horším, či dokonce katastrofálním, bude dotyčný velitel mít před vojenským soudem k porušení rozkazu další přitěžující okolnost.
Uplatnění Nelsonova ducha klade značné nároky na psychiku obou zúčastněných – podřízeného i nadřízeného. Není snadné vsadit celou kariéru na domněnku, že jsem vymyslel lepší řešení než můj šéf. Ale pochválit^^2^^ podřízeného, který mi právě předvedl, že to umí lépe než já, to také není hračka.
Pokud toto velitelé umí, jejich loďstvo získává výhodu. Není snadné se to naučit. Příběhy z Honorverse (mimo jiné) předvádějí, jak se to ti velitelé učí.

Nyní pohádkový ráz Honorverse a Honořiných příběhů opustím, ale ještě se k němu vrátím v některé ze závěrečných kapitol.

Výpravy obchodní i válečné

Červotočivý prostor
Honořin vesmírný prostor je podobný jiným scifistickým prostorům. Mezi jednotlivými hvězdnými soustavami se lze pohybovat několika různými způsoby. Historicky nejstarší je pohyb „normálním“ prostorem (n-prostorem, možná newtonovským?). Cesta více či méně podsvětelnou rychlostí trvá stovky let a cestující musí většinu letu trávit v podchlazení. Výhodou tohoto způsobu bývala – dokud nedošlo k výraznému zlepšení ochrany a manévrovatelnosti lodí v hyperprostoru – jeho podstatně vyšší bezpečnost. Tento způsob přepravy měl svůj význam při kolonizaci nových hvězdných soustav. Naopak z hlediska military scifi je tento způsob nepoužitelný.

Mají-li válečné operace mezi válčícími stranami obývajícími různé hvězdné soustavy probíhat tempem vyšším, než je tempo korespondenčních šachových partií, musí se kosmické lodě přemisťovat hyper-prostorem (h-prostorem).
Pro bezpečný pohyb h-prostorem musí být kosmická loď vybavena jednak hypergenerátorem, druhak silovým polem zvaným „plachta Waršawské“. Tuto plachtu generuje stejné zařízení, které při pohybu n-prostorem generuje nejúčinnější pohon lodí v Honořině vesmíru – impelerový klín.
Lodě pohybující se v h-prostoru mohou zvýšit svoji rychlost využíváním místních podmínek – gravitačních vln, pokud je dokážou detekovat a zachytit, a naopak musí svoji rychlost omezovat, nedokážou-li se chránit před nárazy částic. Čím rychleji se loď pohybuje, tím silnější jsou nárazy. Čím silnější má loď pancíř, tím lépe je chráněna.
Mimo gravitační vlny v h-prostoru a kdekoli v n-prostoru se loď pohybuje vlastní silou. Loď zrychluje tím víc, čím silnější má „motor“, tj. zařízení, které vytváří impelerový klín (což je fiktivní silové pole gravitační povahy), a tím méně, čím je hmotnější. Jelikož zrychlení se mohou teoreticky pohybovat ve stovkách „gé“, je zrychlení lodi s posádkou omezeno dalším faktorem, a to schopností vykompenzovat zrychlení. Příslušné zařízení se nazývá kompenzátor a jeho dva nejdůležitější parametry jsou, jak velké zrychlení vykompenzuje a s jakou spolehlivostí. I výpadek v délce zlomku sekundy může totiž posádku buď zahubit, nebo vyřadit z akce, dle autorovy libovůle.
Schopnost kosmické lodi dohnat nepřítele, nebo naopak nepříteli uniknout závisí hlavně (ale nejen!) na zrychlení, které je loď schopna vyvinout, a druhotně na maximální bezpečné rychlosti, kterou loď udrží. Lehká nepancéřovaná loď tedy vyvine větší zrychlení, ale pokud se rychle neztratí, při dlouhodobém pronásledování neunikne těžší pancéřované lodi, která sice akceleruje pomaleji, ale může akcelerovat na vyšší rychlost, proti jejímž zhoubným účinkům posádku ochrání pancíř.
Rychleji než n-prostorem se lze pohybovat jednak skrze červí díry (ale ty jsou poměrně vzácné), druhak hyperprostorem (a ten je k dispozici všude).
Pro použití přesunu hyperprostorem tu platí celkem logické (z hlediska scifistické logiky^^3^^, samozřejmě) omezení: přechod do hyperprostoru nelze uskutečnit, je-li kosmická loď blízko koncentrace hmoty (zpravidla hvězdy). Čím je hvězda hmotnější, tím dál od ní se musí nalézat loď, která se chce vydat do hyperprostoru. Tato vzdálenost se nazývá hyperlimit a má obrovský taktický význam z hlediska military scifi. Kosmická loď v hyperprostoru je sice zjistitelná, ale mnohem obtížněji nežli v prostoru obyčejném, lze ji sledovat, či dokonce pronásledovat, ale je to náročnější nežli v obyčejném prostoru a s menší šancí na úspěch. Proto při střetu eskader nebo jednotlivých lodí může slabší strana volit únik do hyperprostoru. Vzhledem k vlastnostem hyperprostoru ale musí unikající eskadra, dříve než se ztratí v hyperprostoru, nejdřív prchnout (nebo se probojovat, nebo protrpět) na vzdálenost hyperlimitu od hvězdy, v jejíž soustavě ke střetnutí došlo.

Kosmické lodě, lodní třídy

V příbězích z Honořina vesmíru se vyskytují stejné třídy lodí jako v pozemských mořích přibližně v době první a druhé světové války. Tedy lodě osobní, nákladní a válečné. Třídy lodí se vyvíjejí v čase, respektive nové třídy vznikají a staré přestávají být používány. Z tohoto hlediska jsou v současné době nejmodernějšími typy nosiče útočných člunů a superdreadnoughty s externími vlečenými zbraňovými gondolami, naopak zastaralými jsou obyčejné bitevní lodě. Podle velikosti seřazené sestupně následují třídy takto:
superdreadnought (SD),
nosič útočných člunů (CLAC),
dreadnought (DN),
bitevní loď (BB),
bitevní křižník (BC),
těžký křižník (CA),
lehký křižník (CL),
torpédoborec (DD),
kurýrní člun.

Výše uvedené třídy mají schopnost pohybu hyperprostorem. Následující tuto schopnost nemají:
lehký útočný člun (LAC),
pinasa,
raketoplán.

Nákladní lodě bývají neozbrojené, ale mohou být i ozbrojené^^4^^ a působit pak v roli pomocného křižníku nebo v roli Q-lodi.
Honořin Wayfarer v epizodě „Mezi piráty“ měl být taková Q-loď. Ale Q-loď dosti výjimečná. Nenesl žádný pancíř, takže byl omezen na rychlost obyčejné obchodní lodi, byl vybaven raketomety jako těžký křižník, ale navíc nesl několik LAC, externí zbraňové gondoly a paprskovou výzbroj na úrovni superdreadnoughtu.

Vývoj lodních tříd v čase tak, jak je popisovaný v řadě příběhů z Honořina vesmíru, zhruba odpovídá vývoji lodí pozemských „mokrých“ loďstev od počátku 20. století do konce WWII. Jedna odchylka je ovšem nepřehlédnutelná: pozemské „obyčejné“ bitevní lodě byly nahrazeny dreadnoughty a posléze superdreadnoughty výrazně většími, lépe vyzbrojenými, ale také rychlejšími. Pozemské bitevní lodě tak byly ve všech ohledech deklasovány a mohly proti dreadnoughtu uspět^^5^^ pouze při značné početní převaze.
Obstarožní bitevní lodi v Honorverse jsou na tom lépe. Standardní „rychlostní“ logika se vztahuje i na ně, jsou menší nežli modernější dreadnoughty, a tudíž rychlejší. Bitevní lodi tak mohou svým silnějším soupeřům vždy uniknout.

Zbraně a protizbraně

Zbraně válečných lodí jsou dvojího druhu: střely a paprskové^^6^^ zbraně. Střely jsou v zásadě rovněž dvojího druhu, přičemž obojí využívají jako zdroj energie atomovou explozi. Vyspělé státy používají střely s bojovými hlavicemi, které dokáží většinu energie jaderné reakce vyzářit koncentrovaným, přesně směrovaným paprskem, zatímco loďstva zaostalých států a teroristé používají střely s obyčejnou, „špinavou“, všesměrovou atomovou bombou.
Energetická účinnost „směrových“ hlavic je nižší a vyžadují kvalitnější navigační a naváděcí systémy. Jejich výhodou je naopak okolnost, že cíl napadají z větší vzdálenosti a tudíž jsou méně vystaveny protiraketové obraně.
Jako protizbraně se používají prostředky typu „stealth“, které činí loď obtížněji zjistitelnou, dále klamné cíle, a konečně silová pole, která v Honořině vesmíru jsou gravitační povahy. I ochranná silová pole jsou dvojího druhu. Do detailů nechci zabíhat, zajímavé je, že ten silnější druh silového pole je generován pohonným systémem. Takže dokud loď může prchat, může se i bránit/krýt, zatímco bezbranná loď nemůže ani prchat.

Taktické ohledy

Tvar a umístění silových polí, která loď pohání a současně chrání („impellerový klín“) vymezuje na lodi dvě místa (přesněji dvakrát dvě místa) pro umístění zbraní: příď a záď pro zbraně „pro pronásledování“, levobok a pravobok pro zbraně „pro plnou boční salvu“.
Povaha silových polí dále vyžaduje, aby se každá střela vzdálila z blízkosti lodi dříve, než aktivuje svoje vlastní pohonné silové pole. Proto jsou střely odpalovány z raketometů, které jim udělí dostatečně velkou počáteční rychlost, aby se záhy vzdálily.
Protiraketová obrana lodi využívá na lodi umístěné radary, počítače a lasery. Kapacita těchto prostředků je nutně omezená. Čím více střel nalétává na loď současně, tím větší je nebezpečí zahlcení obrany a tím větší je pravděpodobnost, že některá střela pronikne obranou.
Čím déle může systém protiraketové obrany střelu sledovat, tím větší je naděje, že ji zničí. A rovněž čím více se střela přiblíží k napadené lodi, tím větší pravděpodobnost, že bude (ta střela) zničena – odtud výhoda „směrových“ hlavic, které ničí cíl z dálky.
Aby byla protiraketová obrana nepřítele zahlcena, odpaluje loď střely v salvách. Lodě ve formaci se vzájemně podporují a koordinují svoji obranu. Obranný systém formace lodí má pak vyšší kapacitu než obranný systém jednotlivé lodi a tudíž si dokáže poradit i se salvou střel jediné lodi. Proto formace lodí koordinuje i svůj útok a všechny lodě střílí salvy naráz.
Schopnost lodi zahltit obranu nepřítele je omezena počtem raketometů. Jeví-li se mohutnost salvy nízká, může se salva zdvoj– či více– násobit tak, že se již vystřelené střely pozdrží a spojí do jedné salvy se střelami vystřelenými později. V takovém případě pak hraje roli rychlost opakovaného nabíjení raketometů a schopnost palubních počítačů a komunikačních prostředků navádět na cíl větší množství střel současně.
Účinnost takto poskládané salvy ale neroste lineárně s počtem střel, neboť dříve vystřelené a pozdržené střely jsou nepřítelem déle sledovány a tudíž budou snáze zneškodněny.

• (pokračování v úterý 25. března)

Druhá část
Třetí část

^^1^^ Nelsonův duch
Již v Nelsonově době velice záleželo na kvalitách nadřízeného, jehož rozkaz iniciativní podřízený porušoval.
Když Nelson u mysu St. Vincent opustil bitevní linii, v níž se měl podle rozkazu držet, a se třemi loděmi zadního voje vyrazil zablokovat cestu španělským posilám, jeho nadřízený – admirál Jervis – ho pochválil a doporučil k povýšení. Jervis byl admirál mimořádně schopný a dvojice Jervis – Nelson (první jako vrchní velitel britského loďstva, druhý jako spolehlivý podřízený, šéfem vždy vysílaný na ta nejhořlavější místa) vykonala mnoho ve prospěch Impéria.
Naopak když v bitvě u Kodaně Nelson ignoroval rozkaz přerušit přestřelku a stáhnout se, proti vůli nadřízeného pokračoval v boji a bitvu posléze dovedl až ke kapitulaci Dánů, jeho tehdejší velitel admirál Hyde Parker toto neuposlechnutí rozkazu považoval téměř za osobní urážku a nikdy se s ním nesmířil.

^^2^^ Nesnadno pochválit
V příběhu „Short Victorious War“ slouží Honor pod admirálem Parksem, který ji nesnáší. Situace je složitá a informace nedostatečné, ale je nutno se nějak rozhodnout. Parks navrhuje jedno řešení, Honor a její bezprostřední nadřízený navrhují jiné. Parks provede to svoje. Později se velitel jednoho z torpédoborců Parksovy flotily – fregatní kapitán Tribeca – ocitne v situaci vhodné pro iniciativní rozhodnutí. Tribeca uplatní Nelsonova ducha, svévolně přeruší cvičení a vydá se na průzkum. Posléze zjistí informaci, ze které vyplývá, že Honor měla pravdu a Parks se mýlil. Parks se ocitá v dvojnásob nepříjemné situaci – nepřítel je na nejlepší cestě zničit jeho základnu, a ještě je on sám za vola. Má hlavu v pejru a plné ruce práce, aby svůj omyl napravil. (Laskavý čtenář si povšimne, že admirál Parks se snaží svůj omyl napravit, a nikoli zakašulírovat. Příběhy z Honorverse jsou totiž beznadějně pohádkové a v jistých ohledech zcela nereálné.) I přesto admirál Parks říká svým podřízeným: „Dohlédněte, ať se Tribeca dozví, že ho za jeho iniciativu hodlám velmi silně pochválit.“

^^3^^ Hyper – logika
Cestování červí dírou v Honorverse je a není pohybem v hyper-prostoru. Na jednu stranu je kosmická loď na druhém konci červí díry ihned, odpadá obvyklé hyperprostorové vyhledávání, nebo naopak vyhýbání se gravitačním vlnám, na druhou stranu ke vstupu do červí díry musí loď použít svůj hypergenerátor.
Toto – použití hypergenerátoru ke vstupu do červí díry – je jedna ze dvou scifistických alternativ. Weber tu jde stejnou cestou jako Forstchen ve světě Wing Commandera a třeba též McCollum v trilogii „Antares“, zatímco ve Star Treku pro průlet červí dírou žádné dodatečné vybavení není nutné. Jenže ve světě Wing Commandera i Antares je průlet červí dírou jediný použitelný způsob cestování, zatímco v Honorverse lze letět jak „zkratkou“ skrz červí díru, tak i „oklikou“ hyper-prostorem, čímž se Honorverse zase podobá Star Treku.

^^4^^ Ozbrojené nákladní lodě
Pro ozbrojené nákladní nebo osobní lodě (Honor používá půvabné a češtinou asi nenapodobitelné označení „armed merchant“) existují dvě kategorie válečných lodí. Pluje-li loď pod válečnou vlajkou a svoji výzbroj neskrývá, jde o pomocný křižník. V pozemských podmínkách taková loď nenese žádné pancéřování a tedy by ani nemělo smysl ji příliš těžce vyzbrojit – maximem bývá výzbroj lehkého křižníku. Předností pomocného křižníku je rychlost a akční rádius a jeho posláním je doprovod konvojů nebo průzkum.
Pluje-li loď pod obchodní vlajkou a svoji výzbroj naopak skrývá, tedy je to tzv. loď Q. Rychlostí ani vzhledem se neliší od ostatních nákladních lodí. Její hlavní zbraní je moment překvapení a její kořistí jsou ty nepřátelské lodě, které samy využívají moment překvapení, tedy zejména ponorky. Její výzbroj postačuje právě tak na zaskočenou ponorku. V pozemských podmínkách není účelné její nasazení při ochraně konvojů. Nicméně nasazení Honořiny Q-lodě „Wayfarer“ má svoji logiku. Ovšem výzbroj na úrovni těžkého křižníku nebo i vyšší, Q-loď, která rozstřílí eskadru torpédoborců a rozdá si to s bitevním křižníkem, to posunuje ideu Q-lodi kamsi daleko od původní pozemské představy.

^^5^^ Bitevní lodě proti dreadnoughtu
Z dějin námořních bojů je znám jeden podobný případ. Na začátku první světové války byl německý bitevní křižník „Goeben“ vyštván ze Středozemního moře a uchýlil se do tureckých vod. Formálně prodán Turecku vyplul – již pod tureckou vlajkou – na Černé moře. Obstarožní bitevní lodě ruského černomořského loďstva „Goeben“ (přejmenovaný na „Yavuz sultan Selim“) všestranně převyšoval podobně, jako by je převyšovala loď kategorie „dreadnought“. Od té doby musely nejsilnější čtyři ruské klasické bitevní lodě operovat vždy společně. Když si na ně „Yavuz“ počíhal 17. 11. 1914 u mysu Saryč, taktika přečíslení se osvědčila – ruským bitevním lodím se podařilo „Yavuz“ poškodit a zahnat.

^^6^^ Paprskové zbraně
Na rozdíl od trekovských fiktivních fázerů a disruptorů se v Honorverse používají paprskové zbraně zcela ordinerní. Každý (nejen scifista) ví, co je to laser a na jakém principu funguje, a graser se od něj odlišuje dvěma písmeny ve zkratce – namísto L jako light neboli světlo je tam GR jako gamma ray. Tedy zařízení pro zesílení a současné uvolnění energie v oboru gama paprsků. Tedy žádná mimořádná scifárna – něco takového nejspíš funguje v nejedné současné pozemské laboratoři. Akorát že v rámci SDI by grasery nesestřelovaly přímo kosmické křižníky, ale pouze útočící balistické rakety.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).