Vzpomíná přitom na staré upírské filmy, které si zamilovala už jako malá. Snad největší dojem na ni udělal Circus of Fear, který viděla, když jí bylo sedm let. Říká, že tento snímek zanechal nesmazatelnou stopu na její psychice i tvorbě. Důkazem toho je i hlavní hrdinka jejího nejúspěšnějšího cyklu – Anita Blakeová, oživovatelka mrtvých a lovkyně upírů…

Chtěla jste být spisovatelkou už jako dítě?
Jistě. Když mi bylo asi čtrnáct, přečetla jsem si krátkou biografii autorky Andre Nortonové. Psalo se v ní, že chovala kočky a byla nemocná – a já jsem ji díky tomuto životopisu začala vnímat jako skutečnou živou osobu, ne pouze jednoho z těch mrtvých spisovatelů, o nichž čítáváte ve škole. Pomyslela jsem si, že když to dokázala ona, já bych mohla taky.

Bylo obtížné stát se profesionální autorkou?
Svůj první román jsem psala ještě v době, kdy jsem pracovala na plný úvazek v kanceláři. Začínající spisovatelé potřebují mít zaměstnání, dokud za psaní nezačnou dostávat slušné honoráře. Většině z nich to trvá něco kolem deseti let, než mohou přestat pracovat a živit se jen psaním. Samozřejmě za předpokladu, že píší dost usilovně a mají štěstí. Znám pár dobrých autorů, kterým se to stále nedaří, protože pro své příběhy zatím nenalezli publikum.

Čím vším pro vás psaní je?
Psaní je moje práce. Svým způsobem to je také to, čím jsem. Moje texty mají mnohem větší úspěch, než o jakém jsem kdy snila. Dovolilo mi to být finančně nezávislou, což je něco, co jsem jako dítě nepoznala. Ale také mi to umožnilo vyprávět příběhy a sdílet mé smyšlené přátele s ostatními lidmi. Viděla jsem, jak se postavy, které byly zatím naživu jen v mé mysli, staly důležitými pro miliony z nich. Byl to úžasný zážitek.

Ve svých knihách věnujete hodně prostoru upírům. Čím vás tak fascinují?
Miluji upíry! Proč? To opravdu netuším. Už jako dítě a později i dospělá jsem měla ráda bestie, které lovily lidi. Pokud vás to mohlo sežrat, tak to vzbudilo můj zájem. Jemnější nadpřirozená stvoření jako duchové či tradiční mumie už mě tolik nezaujaly. A také mě vždy fascinovalo vše, co je a zároveň není mrtvé. Opět samozřejmě upíři, zombie a netvoři, jako je Frankenstienovo monstrum Mary Shelleyové. Vědecky vytvořené nestvůry mě už nebraly, ale když mi bylo pět, vyprosila jsem si dovolení zůstat vzhůru a dívat se na Frankensteina s Borisem Karloffem v hlavní roli. Byla jsem sama, ve tmě, protože babička mi nedovolila svítit. Myslela si, že když se budu bát, přece jen radši půjdu do postele.

Váš nejznámější cyklus je o drsné lovkyni upírů a oživovatelce mrtvých Anitě Blakeové. Kolik je v Anitě z Laurell Hamiltonové?
Anitin hlas i způsob vyjadřování jsou velmi podobné těm mým. Vlastní vyprávění je v první osobě, takže je pro ni snadnější dostat se vám pod kůži. Obě jsme také subtilní. Stvořila jsem ji takovou ze dvou důvodů: zaprvé – nikdy jsem nebyla vysoká, takže jsem si nebyla jistá, jestli bych o tom dokázala dobře psát; zadruhé – jsme stejně veliké, takže mohu využít vlastní tělo, když zkouším rvačky nebo scény se zbraněmi. Přisoudila jsem jí také své vlasy, i když ty její jsou skutečně černé, a ty moje tak úplně ne. Předpokládám, že vypadáme podobně, ale s výjimkou vlasů a velikosti to nebyl úmysl.

Prožíváte s Anitou její příběhy?
Když o ní píšu, mívám tendence se příliš ponořit do jejího světa. Když odcházím od počítače poté, co jsem napsala scénu plnou brutality, jsem docela nervózní, dokonce i vystrašená. Jednou jsem pracovala na knize, kde Anita trávila většinu času obavami o svůj život, a manžel si všiml, že jsem byla docela dost znepokojená, ačkoliv k tomu nebyl sebemenší důvod. Ale snažím se, abych si od Anity udržela větší odstup. Ona prožívá život plný násilí, což je těžké pro ni i pro moje nervy.

Ve vašich knihách je mnohem více sexu a násilí, než je v USA běžné. Měla jste s tím doma někdy problémy?
Ve Spojených státech vzbuzuje sex v mých knihách takový rozruch pouze proto, že jejich hlavní hrdinkou je žena. Když mi američtí novináři říkali, že se jim Anita zdá na ženu příliš násilnická, zeptala jsem se jich: „Kdyby Anita byla mužem, pak by ty násilnické scény byly v pořádku?“ Odpověděli mi: „Ano.“ Stejně je to i se sexem. Novináři by byli nejspokojenější, kdyby Anita byla mužem, co se týče sexu. V tomto ohledu nerozumím vlastní zemi. Vadí jim sice více sex než násilí, ale protože jsem žena a píši ze ženského pohledu, jsou u mě rozrušeni obojím. Přijde mi to docela podivné. Před lety mi významný editor řekl, že kdyby román o Anitě byl jen detektivkou bez hororových prvků, nikdy by se neprodal. To, že je obojím, detektivkou i hororem, mi dává ve vydavatelské branži více svobody. Ve skutečnosti můj úspěch otevřel knižní trh ženským autorkám, v jejichž knihách je zahrnuto více násilí a erotiky.

Kde nacházíte inspiraci pro nové příběhy?
Jsem jedním z těch šťastných spisovatelů, kteří neustále dostávají nové a nové nápady. Každá dokončená kniha mi přinese nějaký další. Nové myšlenky přicházejí na dovolené, při venčení psa, dokonce když jdu večer vyhodit odpadky. I kdybych nikdy nedostala žádný další nápad, stejně bych potřebovala žít pěkně dlouho, abych použila všechny, které už přišly. Před lety jsem s tím měla více problémů, takže jsem měla na nápady složku. Tam jsem se dívala, když jsem nevěděla, o čem psát. Nyní si píšu poznámky na papírky a lepím je na stěnu, abych na ně viděla, kdykoli jdu kolem. Pak si je prohlížím a napadají mě další věci.

Zajímalo by mě, jaký je váš styl psaní? Co všechno znáte, když usednete k nové knize?
Můj denní režim se v průběhu let změnil. Velký podíl na tom mělo narození dítěte. Snažím se usednout k psacímu stolu někdy mezi osmou a devátou ráno. Pracuji tak do jedenácti a někdy až do jedné, pak si dám pauzu na oběd. K práci se vracím odpoledne a píšu do třetí až páté, záleží na tom, co dělá moje dítě po škole. Manžel mi sice pomáhá, ale kdykoli to jde, jsem jako máma ráda k dispozici. Když se ale blíží termín odevzdání rukopisu, pracuji i po večerech. Někdy také přijde inspirace, obvykle je to ke konci knihy, a píšu až do časného rána, do dvou, do tří, klidně i do pěti hodin. Nedělám to sice často, ale občas se to stane. A co se samotné techniky psaní týče, vytvořím si útržkovitý náčrt dějové linie, jen v hlavních bodech. Další poznámky si dělám k postavám, jejich vzájemným vztahům atd. Mívám také seznam scén, které chci v knize mít. Takže vlastně znám začátek, něco z prostředku a většinu konce. Vlastní psaní pak vyplní všechna prázdná místa. A pokud postavy přijdou během psaní s lepšími nápady, jsem schopná vyhodit celou zápletku a nechat je to udělat podle jejich vlastní volby. Když jsou hrdinové ve vaší hlavě natolik živí, že se s vámi přou, je to opravdové požehnání. Jsem typem spisovatelky, která se zaměřuje na postavy. Nejprve tedy vznikne hlavní hrdina, a jak je jednou daný, začínám se věnovat obsazování vedlejších rolí. Když mám hotové i ty, nastane formování okolního světa.

Čím je pro vás kontakt se čtenáři?
Líbí se mi, že si mé postavy dokázaly udělat přátele ve skutečném světě. Žasnu nad tím, jak důležitou se Anita stala pro některé z mých čtenářů. Během autogramiád a rozhovorů se dívám do tváří fanoušků, vidím, jak vzrušení jsou setkáním se mnou, slyším víc o knihách samotných a jejich hrdinech a jsem ohromena. Jak mohou moje příběhy znamenat tak mnoho pro tolik lidí? Valná většina mých fanoušků jsou ti nejskvělejší lidé, jaké kdy můžete potkat. Jsem až v rozpacích z toho, jak jsou nadšení ze světa, který jsem vytvořila.

Článek je převzat z magazínu Pevnost 7/2007.

Článek o Anitě Blakeové
Recenze Kavárny šílenců

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).