Andrzej Pilipiuk, autor svérázně humorných Kronik Jakuba Vandrovce, se před časem vytasil s knihou Upír z činžáku, v němž skloubil zdánlivě nemožné: upíry a socialistické Polsko poloviny osmdesátých let. Jak už je ale autorovým zvykem, kombinace to byla víc než k popukání, a tak na sebe pokračování nenechalo čekat.

Pokud zapátráte na internetu po čtenářských recenzích, zjistíte, že co se týče porovnání Upíra z činžáku s Upírem z okrsku, dělí se veřejnost takřka přesně na poloviny. Jedni říkají, že je lepší ten, druzí zas, že onen. Do značné míry totiž závisí na tom, co vlastně ten který čtenář v knize hledá.

Podobně jako v předkračování, i tentokrát sledujeme příběhy varšavských nekrotických jsoucen, tedy upírů, ale i zombií, vlkodlaků a další podobné havěti, jen se ohnisko vyprávění přesunulo z Manky, jakési vypravěčky prvního dílu, na celou skupinu. V jednu chvíli tedy sledujeme Marka, kterak se v titulní povídce připlete do tajnou policií zorganizované politické provokace, v další, jak se ten samý upír vydává zachránit svého přítele Igora do areálu Staré vzorkovny, která je zevnitř větší než zvenku, a v další jsme třeba svědky toho, jak skupina veverek vynáší z nemocnice svou princeznu.

Andrzej Pilipiuk v pěti bodech

1. Narozen 20. března 1974, polský spisovatel fantasy, zejména humorné.
2. Původním povoláním je archeolog.
3. Jeho kořeny sahají do Vojslavic v okrese Chelmském, kam také často situuje děj svých příběhů popisující tamní folklór a kolorit.
4. Proslul hlavně dílem popisujícím život Jakuba Vandrovce, mezi jeho další práce patří novela Sestřenky, za níž dostal v roce 2003 cenu Janusze Zajdela a která se dočkala i pokračování.
5. Mezi jeho záliby patří archeologie a historie (zejména období vlády Mikuláše II.), z dalších oborů astronomie, fyzika, chemie (výbušniny, výroba a konzumace alkoholu), medicíny (tropické choroby), geologie (hledání ložisek zlata, platiny a diamantů) a informatika.

Povídky jsou tentokrát více rozrůzněné, co se týče délky – některé čítají desítky stran, jiné jsou jen krátkými experimenty na jeden dva listy. Tomu odpovídá i spád vyprávění, protože zatímco v delších příbězích má Pilipiuk čas budovat složitější příběh, více akce a zvratů, v těch kratších se ani nenadějete a je hotovo. Ať už se bavíme o těch nebo těch, vždy staví povídky na ulítlých, ale díky tomu nekonečně srandovních nápadech, na jaké jsme od autora zvyklí. Drobnou perličkou je i fakt, že na rozdíl od prvního dílu obsahuje Upír z okrsku velký počet odkazů na mnoho dalších motivů z autorova univerza, a tak se fanoušci mnohokrát spokojeně zatetelí, jak to všechno krásně zapadá dohromady.

Jedinou poskvrnou na jinak výborné oddechové sbírce je fakt, že by texty užily lepší redaktorskou práci. Z některých by se daly vyškrtat hlušší pasáže, na jiných je zase poznat, že autor spěchal, aby své nápady přenesl na papír, a tak by se co se týče příběhu daly hlouběji propracovat. I postavy by si zasloužily více práce, protože se v průběhu svazku skoro nijak nemění a na poslední stránce je opouštíme tak, jak jsme je kdysi našli. Doslova.

Přesto je Upír z okrsku velmi důstojným pokračováním jedničky, protože to hlavní, co se zde hodnotí, je humor. A toho má Pilipiuk stále ještě na rozdávání.

• Andrzej Pilipiuk: Upír z okrsku
• Laser, 2018
• Překlad: Pavel Weigel, Ivo Poledník
• Obálka: Andrzej Laski
• 328 stran, 379 Kč (v e-shopu Fantasya již za 341 Kč)