Pod hlavičkou knižní edice New weird jsme se seznámili již s řadou podivných a neobvyklých děl plných nespoutané fantazie, jež spojuje prvky zdánlivě nesourodé, a tak bychom mohli říct, že už nás nic nepřekvapí. Chyba lávky. Dnešní recenze přináší pohled na knihu, která je neobyčejná, neobvyklá, zkrátka unikátní i v rámci svého zařazení.

Skotský spisovatel Hal Duncan patří mezi mladé autory fantastického žánru, ke kterému se přihlásil svým debutem, dnes recenzovanou knihou Pergament, jež spolu s pokračováním Atrament (v originálu Ink) tvoří souborné dílo nazvané Kniha všech hodin. Oba zmíněné romány si vysloužily oprávněnou pozornost jak z pohledu kritiky, tak čtenářů. Mezi autorovy kratší práce, s nimiž jsme se mohli v českém překladu seznámit, patří povídka Věž z kostí rána a najdete ji v TDK2.

Ocitáme se v univerzitním městečku, na trávníku, na němž se povaluje čtveřice kamarádů, studentů. Jeden z nich, Reynard Carter, jim vypráví, že ví, kde je ukrytá Kniha všech hodin, již hledal už jeho strýc. Dle legendy obsahuje všechny skutky minulé i budoucí, jakožto i skutky, které se nikdy nestaly. Ke každému činu se váže jméno, místo, ale hlavně čas, jenž, jak později rozvedu, je zásadním elementem prostředí. Je to právě ona, co vymezuje, definuje Pergament. Reynard ji nakonec opravdu najde – v útrobách zdejší knihovny. Ale tím, že ji otevře, se ocitá v jiném, zcela odlišném světě… A záhy zjišťuje, že neobsahuje to, co by měla: na otevřených stránkách se před ním rozevírá interaktivní mapa; průvodce po jiném, nezměrném universu.

Kniha všech hodin je výchozím bodem, molem, od kterého se odráží hlavní příběh, jenž spočívá v boji nespřízněných, kteří se rozdělují na dva soupeřící tábory: anděly v nebi sdružené v Konventu a démony, různě rozdrobené skupiny, kteří společně vystupují pod označením Nezávislé mocnosti. Konvent je uskupení, které chce oddělit zrno od plev, vytyčit hranice, aniž by usilovalo o vládu nad kýmkoliv (zejména nad sebou samými), ale nespříznění z řad Nezávislých mocností naopak po moci touží. Nastává tak boj dobra proti zlu. Nebo je všechno úplně jinak?

Existují nespříznění, kteří se této války nechtějí zúčastnit a odmítají se připojit k jedné či druhé straně. Chtějí žít v míru, bez třenic, vražd a krveprolití. To se samozřejmě nelíbí zejména Konventu, jenž je neustále pronásleduje a vyhrožuje jim definitivní smrtí, jestli se k němu otočí zády. Především okolo těchto postav se celý příběh a vyprávění otáčí.

Vesmír Duncanova cyklu obývají dva druhy bytostí: lidé, smrtelníci jako já nebo vy, a nespříznění, božské entity, které ale dříve bývaly lidmi. To, co je změnilo, se nazývá Kant, hlasový otisk, řeč nespřízněných – může přeprogramovat nejen povahu reality, ale i osobnost – s nímž může člověk vejít v kontakt při různých okolnostech; tehdy získá vrytinu, jakousi značku, jež jej identifikuje pro další nespřízněné, protože nejde jen o znamení na kůži (jako např. tetování), ale i na duši.

Celý cyklus, čítající díly Pergament a Atrament, je rozdělen do celkem čtyř částí, v každém svazku po dvou. Každá obsahuje nosný příběh, který by měl v makropohledu vytvořit a objasnit hlavní dějovou linii. Knihy jsou právě čtyři, stejně jako je počet ročních období, a tak v prvním dílu započneme svoji pouť v létě, jež symbolizuje den, a pokračujeme podzimem, evokujícím podvečer, aby na nás příště čekala zima (noc) a nakonec jaro (rozbřesk).

Když jsem v úvodním odstavci psal o jisté unikátnosti, měl jsem na mysli umně propracovanou vazbu na mytologický rámec. Právě každá kniha obsahuje jeden ústřední motiv z úsvitu lidské civilizace – mýtus, báji, legendu. V létě (dni) se setkáváme s motivem sumerského mýtu, kdy Inanna, královna nebes a kněžka země, sestoupí do podsvětí (Kuru), aby zachránila svého milence (bratra) Dumuziho – spletitost mýtu přitom připouští dvě role pro jednu osobu. Svou roli v příběhu sehrává i Šamaš. Nosnou legendou v podzimu (v podvečer) je mýtus o Prométheovi, který nejprve bojoval po boku Diově a pomohl mu svrhnout Króna, aby později bohy zradil a lidem přinesl oheň, za což bude náležitě potrestán…

Díváme se na příběh(y) několika brýlemi – základ tvoří legenda, která je citlivě, ale hlavně se šikovnou invencí a mistrnou fabulací převedena do reálnější podoby, jakési analogie, alternativy. Ve skutečnosti je ale těchto variací na dané téma více, přičemž, jak jsem naznačil výše, tyto příběhy se otáčí okolo několika hlavních postav, které jsou vrženy do pokaždé jiného víru událostí, čímž jedna krouží okolo druhé, v různých rolích (jednou milenec, podruhé bratr atp.), v odlišných situacích, kontextech. A sledujeme, jak spolu interagují.

Alternativy vycházejí i ze samotné podstaty universa Pergamentu, jenž není ani tak o tom kde, jako spíše o kdy – o času. Postavy totiž neprocházejí jen rozdílnými prostředími, fantasy říšemi, ale časovými světy. Vyprávění se tak odehrává v odlišných časových rovinách (minulost – budoucnost), napříč alternativními vesmíry; na jejich různých úrovních. Duncan se totiž snažil o zobrazení trojrozměrného časoprostoru; nazírat na dvourozměrné plátno z více perspektiv.

Nicméně každý čtenář Pergamenu mi jistě dá za pravdu, že je obdivuhodné, kolik látky dokázal autor vytěžit z jediného námětu. Ať už z něj uplácal kratší či velmi dlouhou formu (i do délky novely), nestalo se, že by čtenáře znudil. Naopak přinutil jej otáčet jednu stránku za druhou, aby se dozvěděl, co bylo dál.

Doposud jsem se nepozastavil nad samotným vypravováním a kompozičním stylem, který je velice neobvyklý. Charakteristickým rysem románu je útržkovitost, zlomkovitost, zkrátka nelineárnost dějových (vhodnější je použít slovo časových) linií, které se proplétají a vlní, stejně jako pracuje lidská paměť. Podobným stylem je napsaná povídka V domě čtyř ročních dob od Jeffreyho Forda v TDK2 – ale to je jen slabý odvar Pergamentu.

Duncan nám připravil nelehké počtení, ztížil ho, jak jen mohl. Ostatně, posuďte sami: máme tu dva hlavní mytologické motivy, z každého vyvěrá několik alternativ, jimi se proplétají další linie, a všechny jsou vyprávěny hezky na přeskáčku, navíc po drobtech. Jako by toho nebylo dost, velice často se mění i samotní vypravěči, kteří jsou i několik stran záměrně nejmenováni, zůstávají dočasně zahaleni. Zmatek může vyvolat i autorova záliba v pojmenování postav, zejména těch, co jsou v příbuzenském vztahu, totožnými jmény, např. Jack. Proto je s křížením dějů v čase někdy těžké ihned rozpoznat, o kterého Jacka jde. Také tu ale máme dva různé Cartery…

Představte si několik různě velkých koulí uvnitř jedné veliké, vezměte palici a pořádně se rozmáchněte – všechno se rozletí na stovky střepů, nastane chaos. A teď ty střípky, jeden po druhém, musíte rozluštit a sestavit, ale potíž je v tom, že někdo nám polovinu střepů odnesl a vytvořil z nich druhý díl, Atrament… Na konci románu se dozvíme spoustu věcí, ale hodně jich zůstane nevysvětleno. A to autor vyhrožuje, že dvojka bude spletitější…

Spisovatel nám ale přece jen nabídl pomocnou ruku v podobě dodatečných kapitol nazvaných errata, v nichž nás blíže seznamuje se světem Pergamentu a dalšími podivnostmi a paralelami s nimi souvisejícími, jakožto pozadím, jež se skrývá za určitými postavami a jejich konáním. Zejména zpočátku jsou errata klíčem k objasnění předcházejících stránek.

Jednotlivé fragmenty jsou jednou vyprávěny ve třetí osobě přítomného, jindy minulého času, stejně tak, je-li třeba, v první osobě přítomného i minulého času. Pro zdůraznění autor používá obecně přítomný čas. Kdy však použije jednotnou nebo množnou osobu, záleží na tom, kolik postav zachycuje, případně koho nám chce blíže představit. Postupně, dílek po dílku, nám přibližuje jednotlivé postavy svého mozaikovitého díla. Přestože se seznámíme téměř se všemi charaktery v knize, největší pozornost je věnována hlavním hrdinům. Právě u nich vykreslil vcelku vydařeně jejich mentalitu, rozpoložení, ale hlavně myšlenky a názory, jež reflektují autorův pohled na aktuální dění.

Přestože jde o pohled velmi zanícený, dokázal jím svou prózu jen okořenit – žaludeční nechutenství z přesoleného chodu nehrozí. Zdůrazněn je zejména negativní pohled na válku (nejen tu v Iráku), její nesmyslnost, vznikající často i z rozmaru vládnoucí třídy. Ta obyčejným lidem přináší jen utrpení, bídu a často i falešnou naději – jediné, co jim zbude, jsou děsivé zážitky z fronty, pokud to přežijí… a nutnost následovat příkazy, jež v případě neuposlechnutí vedou k obvinění ze zrady. A může být něco absurdnějšího než vyznamenání, medaile? Dokáže kus kovu vynahradit utrpení a ztráty na životech?

Autor nezapře spřízněnost s Glasgowem a krev socialisty, kolující mu v žilách, a vrací se k historii Irů, kteří trpěli pod britským jhem. Poukazuje na nepokoje menšin a dělnických tříd, jež jsou mocnáři automaticky označovány za pobuřování, které je nutné potrestat. Naznačuje, jak následně sílí sociální tlaky.

Dalším velkým a stále aktuálním tématem je homosexualita, jež je do příběhu vetkaná citovým souzněním mezi dvěma postavami. Postupně sledujeme jejich vztah, od jeho zárodku k pevnému poutu. Musím uznat, že autorovi se bravurně povedlo zachytit jej nejen po stránce citové, ale i morální. Krásně ukazuje jeho rozervanost a rozpolcenost, a vůbec obtížnost celé situace dospívajícího homosexuála – táhne jej to ke stejnému pohlaví, ale když se k němu přidá, stane se z něj vyvrhel, protože poruší uznávané společenské konvence.

Nechybí apel v podobě zdviženého prstu nad tím, kam se svět ubírá: je ovládán Mamonem (chamtivostí) a Molochem (násilím) – bohatí a mocní vládnou. Naťukne otázku ekonomické síly a jsou tu i další motivy, ukryté v alegoriích a vyprávěnkách (třeba Narkissos či Iapetus).

Hal Duncan, ač debutant, nevládne jen bohatou slovní zásobou, ale i jazykovým citem. Dokáže sugestivně vykreslit a popsat nastalou situaci výstižnými slovy, zvolit malebná, trefná přirovnání („Večer přichází jako příliv.“). Knize dominují dlouhá, košatá souvětí. A synonymy se to tu jen hemží. Díky básnickému střevu si hraje se slovy, skládá je bez ladu a skladu, přesto v konečném důsledku mají ten správný tón, melodii, a tak věta za větou ladně plyne. Nenarazíte na žádnou, která by z textu trčela. A to i přesto, že často zkouší některá slova záměrně několikrát po sobě opakovat (např. „…silnice vede z horského hřbetu na horský hřbet a spojuje horské pásmo.“). V některých případech mají úryvky nádech písničkového textu: „Sestupuje dolů, ona sestupuje dolů, Inanna sestupuje…“ Mám pocit, že jeho slova jsou barvou, jimiž maluje svůj svět.

Přestože je kniha zařazena do subžánru New weird, je v určitém kontrastu s Miévillovými počiny. A to i přesto, že autor nezapomíná na detailní popisy – osob, předmětů, i prostředí zachycuje živě (viz bizarnosti ze světa Pergamentu) – nejsou pro něj prioritou; vyčerpávající líčení maličkostí nečekejte. Své úsilí a pozornost zaměřuje na mytologické tkanivo, jež z každé stránky přímo vyzařuje, a jeho postupné rozvíjení do všelikých (ne)tušených směrů a rovin, při němž uplatňuje vynalézavé přístupy experimentování, ať už s jazykem, formou nebo náměty.

I když je Pergament směsice science fiction (bitmikry, VR, avataři, hi-tech) a fantasy (božští nespříznění) a má k New weirdu velice blízko (zaměření na formu, příběh je potlačen do pozadí, záliba v experimentování, detailní popisy…), sám autor své dílko označuje jako indie fikci. Že by definoval nový subžánr? Nakolik s ním souhlasíte, to už záleží na každém čtenáři.

Duncan jistě miluje rozmanitost, neboť kniha je poskládaná z rozmanitých literárních stylů: nechybí tu tradiční vypravování z pohledu 1. a 3. osoby (viz výše) či deníková forma, ale najdeme tu i cestopis, odbornou přednášku, lékařskou diagnózu, mýtus a báje, duchovní řečnění, zpovědi ve verších… S tím souvisí i mluva, jež sahá od spisovného vyjadřování přes hovorovou řeč k slangu a nářeční mluvě. Samostatnou kapitolou jsou vulgarismy, kterých tu najdeme více než v hojném množství a v propracovaných tvarech (slova zajebaný nebo pičus na vás pomrkávají z každé stránky). Přesto mi jejich četný výskyt nerušil zážitek z četby, k jistým postavám dokonale padnou, a často pobaví. Lví podíl na vyznění překladu přisuzuji Richardu Podanému, jenž knihu citlivě přetlumočil.

Měl-li bych Pergament oznámkovat, udělím 8/10. Je to báječná hra s jazykem a slovy, zabalená do mytologického hávu, pod nímž se skrývají netušené paralely. Kniha velice čtivá a poutavá, ale díky fragmentovitému stylu vypravování náročná na čtenářovu pozornost. Najde-li však nitky, z nichž je upředená, teprve ji ocení. Nicméně, jak všechno dopadne, to se dozvíme až v pokračování.

P.S.: Vzhledem k charakteru knihy jsem se rozhodl, pokud možno, nezveřejňovat jména a počet hlavních figur, stejně jako přesný počet dějových linií a dalších podrobností, a vše ponechat na čtenáři, aby si sestavil z nabídnutých dílků skládačku sám.

• Hal Duncan: Pergament
• vydal: Laser, Plzeň 2008
• přeložil: Richard Podaný
• obálka: Edward Miller
• 448 stran / 329 Kč

jiná recenze