Pán ledové zahrady, Jaroslaw Grzędowicz
 |
Překlady fantastické literatury z polštiny mají u nás mezi díly převedenými z jiného než anglického jazyka dominantní postavení. Není tedy divu, že stejně převažující množství příznivců má polská fantastika i mezi čtenáři a teprve v poslední době ji začínají mírně dohánět autoři ruští. Je ovšem nutné podotknout, že obliba polské fantastiky je oprávněná, neboť překladu se dosud dostalo pouze knihám a autorům, jejichž kvalita již byla prověřena domácím polským trhem. Ani Pán ledové zahrady není v tomto směru výjimkou, přesto se od obvykle nám předkládaných příběhů polské provenience poněkud liší. Není to totiž fantasy ve své čisté podobě a klasické formě pouti za záchranou světa. Není to ovšem ani vědecko-fantastický příběh ve své technicistní variantě. Má tak trochu z obojího, a navíc se ještě zabývá komplikovaným vnitřním světem hrdinů a místy se přibližuje hrdinským ságám.
Východisko děje není nijak zvlášť novátorské: Na planetu je z kosmické lodi vysazen jedinec, který má zjistit, co se stalo na výzkumné stanici, která se najednou přestala ozývat, a její osazenstvo, pokud z něho někdo je dosud naživu, případně dostat do bezpečí a zajistit jeho evakuaci z planety. Takové otevření děje je dávno známé, stejně jako už byla vícekrát zpracována situace, kdy se původně mělo jednat o záchrannou expedici, jenže z nějakého důvodu je možné vyslat pouze jediného osamělého experta.
Planeta, na níž se odehrává další děj, je samozřejmě osídlená antropoidní civilizací na mnohem nižší vývojové úrovni než lidstvo. Aby se hrdina mohl bez přílišných problémů pohybovat mezi domorodci, musí svou totožnost utajit. Byl proto předem po fyzické stránce změněn tak, aby se od zdejšího obyvatelstva vzhledem příliš nelišil. Ani tento vývoj děje není žádnou novinkou. Na této planetě, jak se zdá, nějakým podivným způsobem funguje cosi, co se hrdina zpočátku zdráhá označit jako magii – ale i tento motiv už byl použit nejednou.
Mohlo by se tedy zdát, že se jedná o průměrnou vyprávěnku plnou klišé, ale to by byl odsudek, který si Pán ledové zahrady rozhodně nezaslouží. Vždyť projevem autorovy fantazie ani zdaleka nemusí být nová objevná zápletka či naprosto neotřelá východiska. Právě schopnost vzít již známé motivy a svázat je do dějové linky, která čtenáři nedovolí přemýšlet nad tím, že všechno už zná odjinud, je projevem autorových schopností. Takové schopnosti Jaroslav Grzędowicz rozhodně má a v Pánu ledové zahrady je dokázal plně uplatnit.
Od začátku až do konce vás autor dokáže udržet v napětí, kterým směrem se děj vydá dál a jaké podivné překážky se hrdinovi postaví do cesty, jakým způsobem a s jakým úspěchem se s nimi dokáže vypořádat. Má přitom situaci komplikovanou nejen tím, že se musí obejít bez jakékoli podpory ze své mateřské lodi, ale i tím, že ve zdejších podmínkách nemůže otevřeně používat žádné dovezené technické vybavení, které by příliš okatě převyšovalo zde dosaženou technickou úroveň. Vlastně ani skryté užití elektronických pomocníků prostředí neumožňuje – jak hrdina sám konstatuje, každá elektronika se tu nejdříve zblázní a pak umře.
Hrdina jménem Vuko Drakkainen, v místních podmínkách zvaný Ulf Nitj´sefni, přitom nepátrá pouze po osudu svých předchůdců z výzkumné stanice, ale jak je nucen žít ve společnosti místních obyvatel, zcela logicky se zaplétá do jejich problémů. Jednoznačně cítí, že všechny ty podivné události, opuštění výzkumné stanice nevyjímaje, mají společného původce. Toho nakonec samozřejmě odhalí, ale tím jen otevře novou hromadu problémů.
Přibližně ve dvou třetinách knihy, jak fantastické prvky nabíraly na obrátkách a jak se hrdinovo putování za příčinami všech těch bizarních jevů a událostí stále více podobalo horečnatému snu, jsem se začala obávat, aby se autor nakonec neuchýlil k řešení à la Dům o tisíci patrech Jana Weisse, ale naštěstí se tyto moje obavy ukázaly být liché. Závěr je zcela jiný, překvapivý a přitom logický, ale přesto u mě tak trochu pokazil do té doby vysloveně kladný dojem z knihy. Zanechal totiž ve mně pocit jakési uspěchanosti a překotnosti, jako by se autor najednou zalekl rozsahu knihy a snažil se ji co nejdříve ukončit. Příběh hrdiny se tak sice jistým způsobem uzavře, ale pro situaci, která na planetě vznikla, se tu neposkytuje ani náznak řešení. Je přitom zcela jasné, že jevy, které tak zásadně ovlivňují dění, jsou v jejím vývoji zcela cizorodé a vedou planetární společnost někam, kam by při přirozeném průběhu věcí zcela jistě nesměřovala. Závěrečná věta KONEC PRVNÍ ČÁSTI dává zcela jasně najevo, že i autor si je této skutečnosti vědom a že snad teprve část následující možná všechny zauzlené cesty rozmotá a snad i změní zde nepříliš optimisticky vrcholící hrdinův osud.
Překlad Roberta Pilcha je jazykově bohatý a přitom ke čtenáři vlídný, neboť se čte lehce a bez nutnosti přemýšlet nad významem použitých termínů. Pravda, překladatelé ze slovanských jazyků mají oproti překladatelům z angličtiny přece jen lehčí situaci, protože větná stavba původního jazyka je češtině mnohem bližší, ale dobrou práci je možno rozeznat tady stejně jako u překladů z jazyků neslovanských.
Objevila jsem jednu nesrovnalost: jestliže mimo chráněné prostory výzkumné stanice na planetě přestává fungovat elektronika, jak je možné, že hrdinův vnitřní „čítač“ přesto zůstává funkční? Ale možná je to jen důsledek mé nepozornosti při čtení a čítač je založen na jiném než elektronickém principu, což jsem nepostřehla. Předpokládám, že by to mohla být nějaká nanotechnologie, ale to snad jsou taky sice malinkaté, ale přece jen elektronické prvky – nebo se mýlím?
- Jaroslaw Grzędowicz: Pán ledové zahrady
- vydal: Triton, Praha 2007
- přeložil: Robert Pilch
- obálka: Grzegorz Klim
- 408 stran / 299 Kč