Pán ledové zahrady, Jaroslaw Grzędowicz
 |
Jaroslaw Grzędowicz se narodil ve Wroclawi v polovině roku 1965 a je známý především polským čtenářům, a to díky povídkám, které vycházejí ve fantasy časopise „Fenix“, a povídkovým sborníkům. Jeho román Pán ledové zahrady získal v roce 2006 nejvyšší polské literární ocenění žánru science fiction, Cenu Janusze A. Zajdela. Přesto je na úvod nutno říct, že se o ryzí sci-fi nejedná, ale máme tu čest se zástupcem poměrně vzácného druhu – science-fantasy.
Vuko Drakkainen, voják speciální jednotky, se vydává na důležitou misi. Bude vysazen na nedávno objevené planetě, kde se vývoj zastavil přibližně na úrovni raného středověku, a má za úkol zde najít a evakuovat skupinu ztracených vědců. Na cestu dostane, kromě autentické dobové výzbroje a výstroje (má zakázáno nějak výrazně zasahovat do vývoje planety, to je jediný důvod, proč nemohl přijet v tanku), také čítač. Čítač je poloorganický parazit, který funguje jako takový kapesní superpočítač a kromě zrychlování rychlosti a reflexů dokáže překládat do několika jazyků, ukládá informace na vlastní harddisk a je schopný odhadnout například let šípu. Takto vyzbrojený Vuko se ponořuje do temného světa, v němž zrovna zuří Válka Bohů.
To je základní nástin jedné ze dvou dějových linek, která je hodně akční a na dynamičnosti jí ještě přidává velmi chytré střídání ich- a er-formy. Grzędowicz nešetří ani cynickými poznámkami a dovedně zachází s metaforami. Málokdy si totiž ve fantasy můžete užít přirovnání moderních věcí k těm fantastickým, aniž by to nepůsobilo divně. Tady to rozhodně podivně nepůsobí, ba naopak, můžete se do příběhu a žijícího (spíše umírajícího) světa lépe vžít.
Pár vět k podivné planetě. Ta se od té naší až tak neliší, mají tam pivo (stejně hnusné jako ve středověku), mají tam koně (mají většinou dva metry v kohoutku a rohy) a lidé se tam většinou živí jako zemědělci nebo rybáři. Dokonce můžete objevit paralely k našim středověkým civilizacím, hlavně tedy té vikingské a japonské. Ovšem to, co naše světy odlišuje, jsou Tvůrci, lidé obdařeni schopností zpívat Písně Bohů, které jim na jejich povely plní přání (zjednodušeně řečeno), a divocí tvorové, kteří kdyby žili u nás, tak bychom se středověku nejspíše nikdy nedočkali.
Druhou dějovou linií románu je život mladého prince Ardžuka, následníka Tygřího trůnu, který je vzděláván, aby jednou na trůn usedl a stanul v čele nejmocnějšího impéria. Z této části přímo čiší Japonsko, jeho kultura, filozofie, styl oblékání apod. Ale to vůbec není na škodu, protože vy si můžete konečně odpočinout od Vukových soubojů a depresivního světa, kterým prochází, a můžete si číst o hudbě, rozjímání a zaučování mladého vladaře. Celá část je psána trochu archaičtějším jazykem, ze kterého sálá středověká atmosféra.
Verdikt? Pán ledové zahrady je rozhodně hřejivým překvapením v těchto studených dnech a nabízí příběh propracovaný, že je člověku až líto, když obrací poslední stránky. Přeci jen jsem po dlouhém pátrání našel jedno negativum… úmorné čekání na druhý díl z chystané trilogie bude nesnesitelné. Rozhodně doporučuji všemi deseti jako dárek pod stromeček. Tohle dílo vás nesmí minout!
- Jaroslaw Grzędowicz: Pán ledové zahrady
- vydal: Triton, Praha 2007
- přeložil: Robert Pilch
- obálka: Grzegorz Klim
- 408 stran / 299 Kč