Klasická space opera se jako subžánr science fiction vyvinula mezi první a druhou světovou válkou a na konci třicátých let byla velmi dobře zavedena. Její kořeny leží z tehdejšího pohledu v nekonečných pozemských oceánech a prériích nedávno podmaněného nového kontinentu. S rozvojem vědy a techniky a jejich masivním průnikem do životů většiny lidí (elektrifikace, automobilizace, rozvoj letectví, nástup strojů, jako jsou vysavače, pračky, rádia, klimatizace a další, do domácností) se tyto hraničářské, dobrodružné příběhy přesunuly do otevřeného vesmíru a začaly se odehrávat v ještě větším, doslova a do písmene kosmickém měřítku. A to jak prostorově, tak i významově, velmi často šlo o záchranu celých světů, o megakonflikty supercivilizací.
Jak space opera získávala na všeobecné oblibě, objevovali se další autoři, často jen napodobovatelé, využívající popularity žánru a zavedených klišé. Proto později termín space opera získává velmi často jistý hanlivý podtón.
V polovině sedmdesátých let však dochází k renesanci subžánru – zejména díky britským autorům, pravděpodobně pro jeho silnou výpravnost a možnost splétat příběhy na grandiózní škále. Příkladem těchto autorů jsou nám známí Stephen Baxter, M. John Harrison, Alastair Reynolds a další. Nová space opera už není zdaleka tak jásavá a opěvující lidství a lidstvo, ale má množství temných, někdy až cynických podtónů – pravděpodobně zděděných od jiného subžánru vznikajícího někdy na počátku osmdesátých let, od kyberpunku.
Nakladatelství Laser-books pro české čtenáře přichystalo antologii editorů Gardnera Dozoise a Jonathana Strahana s osmnácti povídkami, v Česku dosud nepublikovanými příběhy známých i méně známých autorů. Právě na jednotlivých povídkách je možné demonstrovat a uvědomit si, kam se space opera od svých víc než půl století starých kořenů vyvinula. A možná by se tato věta dala zobecnit na science fiction jako celek.
Nová space opera klade velký důraz na jazyk, stylistiku, příkladem toho je povídka Zachránit Tiamaat od Gwyneth Jonesové. Má až poetický, básnivý nádech, aniž by tím byl oslabován příběh, právě naopak.
Dalším důležitým prvkem postupů využívaných autory new space opery (samozřejmě těmi špičkovými) je psychologizace, charakterizace postav, která je stejně dokonalá jako u moderního společenského románu. Příkladem může být například povídka Maelström Kage Bakerové, kde na počátku téměř pitoreskní příběh přerůstá v něco jiného a čtenář (já) na konci zůstává stát v úžasu… před vlastně úplně prostou věcí. Samozřejmě, nic není naprostým pravidlem, i přímo v tomto sborníku najdeme příklady toho, že autoři psychiku, propracovanost charakterů možná až příliš zjednoduší, ať už kvůli příběhu, způsobu, jakým tvoří, či něčemu úplně jinému. Takto na mě působily Květiny pro Minlu mého oblíbence Alastaira Reynoldse.
Nesmíme zapomenout na rozsáhlé epické příběhy o konfliktech odehrávajících se přes oceány světelných let, při nichž bojují o přežití celé civilizace. Tam někde leží kořeny původní space opery a ani obrozený žánr na ně samozřejmě nezapomíná. V naší kolekci povídek je tento typ zastoupen více pracemi: Verthandiným prstenem Iana McDonalda, Údolím zahrad Tonyho Daniela, Připomenutím Stephena Baxtera a Uměním války Nancy Kressové (kde ale víc než válka světů je důležitá psychologie postav a na ni navázaná pointa…). A dalšími, které tento motiv využívají, ale nekladou na něj hlavní důraz (Plamenná múza Dana Simmonse), případně se jedná o konflikt „jednoho druhu“ lidí s „jiným druhem“ lidí – Požehnání andělem Petera F. Hamiltona.
Pak je tu další skupina povídek, které akcentují vlastní příběh sám o sobě, dobrodružství… Jiný způsob pohledu na new space operu je rozdělit ji na část inklinující k hard science fiction, dokonalým příkladem je Glórie Grega Egana. Pak zbývá část, která otázku „jak ke hvězdám“ prostě neřeší.
Nevyjmenoval jsem všechny texty v knize, protože výčet není obsahem recenze. New space opera jako žánr má tak široký záběr, stejně jako náš sborník, že ho není možné na krátké ploše postihnout celý, navíc by to bylo i extrémně náročné.
Zpět ke čtení. Laserovská, nebo spíš dozois-strahanovská New Space Opera je vynikající kniha snažící se seznámit čtenáře s tím, kam všude science fiction „natahuje svá chapadla“. Osobně jsem našel několik povídek, které mě velmi zaujaly, zatáhly dovnitř, zasáhly: Střepy skla Mary Rosenblumové, svižná kompaktní povídka se sympatickými živými postavami, napínavá, s velmi atraktivním světem… ta by si získala pozornost v kterémkoliv sborníku. Pak je to Údolí zahrad. Napůl milostný, napůl válečný příběh stojící už za hranicí pochopitelných technologií, kde část napětí se skrývá v postupném rozkrývání tajemství… a příběh současně tak lidský. A pak Simmonsovi divadelníci v Plamenné múze, kteří mě i přes všechny výhrady (subjektivní) na konci dostali…
Pro mě osobně byla New Space Opera velmi příjemným čtenářským zážitkem. Pravděpodobně se nikomu nebudou (a nemohou) zamlouvat všechny texty, ale dohromady poskytují mnoho námětu k zamyšlení. A ještě stručněji: moc dobrá kniha.

• Gardner Dozois, Jonathan Strahan (eds.): New Space Opera
• vydal: Laser-books, Plzeň 2008
• překlad: kolektiv
• obálka: Stephan Martiniere
• 640 stran / 349 Kč

jiná recenze

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).