„Původně se mělo jednat jenom o jednu knihu, zamýšlenou trochu jako recese, jako parodie na žánr fantasy,“ tvrdí v rozhovoru o své trilogii Valhala František Novotný. Nakonec z toho vznikl jeden z nejzásadnějších textů české fantastiky všech dob, jejž lze směle řadit po bok takových veličin žánru, jako jsou Čapkova Válka s mloky nebo Součkova Cesta slepých ptáků.

Trilogie Valhala propojuje svět severských ság s realitou světových válek minulého století. Kdy a při jaké příležitosti vás toto spojení napadlo a co vám na něm připadalo tak zajímavé?
Tím prvním impulsem k sepsání Valhaly byla představa vzdušné bitvy mezi draky a víceplošnými letouny z první světové války. Taková představa ale potřebuje příslušný svět, aby fungovala, a mně připadlo, že to může být jedině svět, kde se pojí severské ságy s realitou dvacátého století, jeho dvěma obrovskými konflikty a dvěma hrůznými ideologiemi. Takové spojení mi připadlo jednak dostatečně bizarní na to, aby upoutalo čtenáře, jednak umožnilo ventilovat okultní zázemí nacismu, které se zhusta opomíjí, i když sehrálo svou roli, možná stejně důležitou jako ekonomická situace Evropy ve dvacátých a třicátých letech minulého století.

Plánoval jste Valhalu od začátku jako trilogii, nebo se to tak vyvinulo až v průběhu psaní?
Původně se mělo jednat jenom o jednu knihu, zamýšlenou trošku jako recese, jako parodie na žánr fantasy. Chtěl jsem napsat něco, kde by byly obvyklé rekvizity tohoto žánru předimenzovány a děj pokud možno co nejvíce komplikovaný a spletitý. Jenže během psaní mi celá záležitost přerostla přes hlavu a najednou jsem zjistil, že jsem se stal zajatcem vlastního nápadu. Přece jsem nemohl svět, v němž vítězí nacisté, nechat napospas jeho osudu. Nezbylo než děj „vytáhnout“ ze zásvětí bohů a stvůr do světa lidí. Ale zde bylo motivů tolik, že když jsem si začal plánovat pokračování, bylo záhy jasné, že do jedné knihy se všechno nevejde. Navíc zde byl problém s cyklením času. Bylo třeba nějak zachytit, že nacistický svět se točí v časovém kruhu, kde každý pokus o jeho přerušení vede jenom k nastartování dalšího cyklu, až přece jen z něho přičiněním hrdiny vyběhne. Zdálo se mi rozumné napsat tedy druhý a třetí díl jako paralely téhož, ale přece jen s jistými rozdíly.

Nakolik jste měl celý děj promyšlený dopředu a proč vám napsání cyklu trvalo tak dlouho?
Když jsem dopsal Dlouhý den Valhaly a rozhodl se pokračovat, vypracoval jsem si itinerář celého děje a stanovil si, jak celá trilogie skončí. Závěrečný odstavec jsem měl napsaný už někdy v roce 1994, ale šlo o to, jak se k tomu konci prokousat. Bylo třeba synchronizovat děje druhého a třetího dílu, vymyslet výhybku, která umožní, aby svět vyběhl z časové smyčky. To znamenalo psát Další den Valhaly a Konečný den Valhaly současně až do určitého bodu, od něhož se teprve dal druhý díl samostatně dokončit. Již toto bylo časově náročné a k tomu se připojily další překážky, které bránily rychlému dokončení celé trilogie. Jelikož psaním sci-fi se člověk v Česku stěží uživí, musel jsem si vydělávat jinak. V letech 1995 – 2000 jsem dělal profesionálního kapitána námořní plachetnice a tato práce mě zanesla do poloviny světa. Přitom se těžko dalo psát a navíc mě požádal o spolupráci režisér Václav Matějka, abychom spolu napsali pro ČT sci-fi seriál. Pracovali jsme na něm tři roky, ale nakonec bylo natáčení v poslední chvíli zrušeno pro příliš vysoké náklady, Mezitím jsem se také přesunoval z Brna do Prahy a to všechno bralo čas, takže jsem trilogii dopsal až v jednadvacátém století.

Každý díl by se dal žánrově zařadit někam jinam – byl to záměr? A pokud ano, jaký?
Záměr v tom nebyl a přiznám se, že jsem o žánrové zařaditelnosti jednotlivých dílů neuvažoval, určitě ne vědomě. První díl je příběhem pilota von Gallwitze, který rámují letecké souboje s draky. Má smůlu, že si ho mocní vybrali jako klíčovou figuru pro své plány, a on nedokáže jejich manipulování čelit. Druhý díl vlastně nemá žádného ústředního hrdinu, což vyplynulo z toho, co jsem v něm chtěl pojednat. Logika děje a vůbec forma celého příběhu pak vyžadovala, aby závěrečný díl naopak ústředního hrdinu měl. Je to vlastně moje alter ego, které vzniklo tak, že jsem si položil otázku, jak by mohl probíhat můj život, kdyby nacisté opravdu zvítězili. Pokud jsem se o něco snažil, tak o komplementaritu – druhý a třetí díl jsou komplementy téhož a spolu dohromady jsou zase komplementem první knihy. Chtěl jsem, aby i po formální stránce celý příběh ilustroval „Dvojné kouzlo“, aby o něm nejen vyprávěl, ale sám je i tvořil. Jak už jsem napsal do Magazínu Fantasy & Science Fiction, snažil jsem se, aby se postavy příběhu pohybovaly podle zákonů kvantové mechaniky, aby přeskakovaly „z dráhy na dráhu“, aniž by se dalo stanovit, jakou cestou se z jednoho stavu dostaly do druhého. Jak říká v Konečném dnu Valhaly Betty McDonaldová: „…nemůžeš současně stanovit časový okamžik události a polohu světa, v němž se tato událost odehrává“.

Na Valhalu volně navazuje novela z antologie Imperium Bohemorum Útok na oceán. Budete nějak dál rozvíjet postavu Athanasia Pernatha, která obě práce spojuje? Případně plánujete nějaké další novely či povídky, které se budou světa Valhaly okrajově dotýkat?
K hlavnímu příběhu Valhaly se již vracet nechci, ale je mi jasné, že v tomto světě existuje mnoho a mnoho napínavých a záhadných příběhů vedlejších. Neměl bych nic proti tomu, naopak bych si pokládal za čest, kdyby se některý z mých kolegů rozhodl nějaký takový příběh sepsat. Pokud se přece jen budu k Valhale vracet, tak také tímto způsobem. Jsem vlastně již rozhodnut, že novelu Útok na oceán rozpracuji na román, kde bude vazba na Valhalu ještě o něco zřejmější, i když jenom v postavě Athanasia Pernatha.

Ve Valhale se objevuje spousta reálných historických i fiktivních literárních postav. Máte mezi nimi nějakého favorita, jehož osudy jste ohýbal podle svého obzvlášť rád? Pokud ano, proč zrovna jeho?
To se lišilo od dílu k dílu. V Dlouhém dni Valhaly to byli piloti, ať už Werner Voss nebo George Guynemer. A to proto, že tito velmi mladí muži, skoro ještě kluci, s nepředstavitelnou bravurou sedali do primitivních letadel ze dřeva, plátna a drátů, aby spolu bojovali v oblacích jako dávní bohové. V druhém dílu to pak byli členové Sanhedrinu, především Wiener, který položil základy informatického světa, v němž dnes žijeme, no a ve třetím jsem se nejvíce bavil postavou Karla Schwarzenberga, z něhož jsem udělal českého krále. Já bych ho totiž jako krále bral.

Ve Valhale je i velká spousta odkazů na díla světové literatury. Které z nich považujete za nejdůležitější a nejinspirativnější a nakolik si myslíte, že je musí čtenáři znát, aby měli z Valhaly ten pravý požitek?
Především chci říci, že jsem těmi odkazy zaskočil sám sebe. Už jsem někde odpověděl, že postmodernu nijak nemusím, a náhle jsem ke své hrůze zjistil, že jsem Valhalou spáchal postmoderní montáž. Asi je tlak doby silnější, než si myslíme. Jsou čtenáři, kteří mi to vyčítají, ale když mohl Václav Havel do své nové hry Odcházení zamíchat Čechova a Shakespeara, proč bych já nemohl navázat na Dicka a Kinga? Jsem přesvědčen, že v budoucí sci-fi a fantasy tento trend ještě zesílí a na rozdíl od mainstreamu je tento postup v oblasti fantastické literatury ještě oprávněnější. Jestliže jednotliví autoři vytvářejí různé světy, pak jejich propojením vzniká společný fantastický vesmír. A to je snad klad, a nikoli zápor. A co se týče literárních znalostí čtenáře, myslím si, že nemusí znát vůbec nic. Valhala funguje i tak a čtenář, který odkazy pozná, má jenom bonus navíc.

Máte vřelý vztah k mořeplavbě a lodím obecně, o čemž ostatně svědčí už i zmiňovaná povídka Útok na oceán z Imperia Bohemora. Jak jste se k takovému pro naši zemi docela netypickému koníčku (a povolání) dostal?
Mám to prostě v genech. Můj otec byl zakládajícím členem jachtklubu v Brně v roce 1944, kdy jsem se narodil. Nu a srovnáním data mého narození s faktem, že tatínek si namlouval maminku tím, že ji o rok dříve provážel po Brněnské přehradě na vlastnoručně postavené plachetnici, mi vyšlo, že jsem plachtil ještě dříve, než jsem se narodil. Proti takovému předurčení už nic nesvedete.

František Novotný
(1944, Brno)
Narodil se v Brně, kde rovněž vystudoval obor technická kybernetika na elektrotechnické fakultě VUT. Dlouhá léta pracoval jako technik, po roce 1989 se stal profesionálním skipperem, tedy námezdním kapitánem sportovního plavidla. Námořní jachting patřil mezi jeho koníčky již od mládí, stejně jako angličtina nebo plastikové modelářství. O tom, že svá hobby vždy myslí vážně, svědčí i to, že se v roce 1965 stal mistrem Československa v jachtingu a v roce 1982 mistrem ČSSR v plastikovém modelářství. Již dvakrát přeplul Atlantik (1994, 1997) a rok 1996 strávil plavbou po Rudém moři.
Fantastiku četl od dětství, do fandomu vstoupil v roce 1983, stal se zakládajícím členem sci-fi klubu Nyx a podílel se i na přípravě brněnských Draconů. Jeho literárním debutem byla povídka Kdo další ve fanzinu MFF 7/1984, v antologii Návrat na planetu Zemi mu o rok později vyšla práce Pojďme si hrát na hoňku. Psaní povídek a novel dlouho jeho literární tvorbě dominovalo, je autorem více než třiceti vydaných textů, většina z nich se knižně objevila ve třech jeho sbírkách: Nešťastné přistání (1988); Bradburyho stín (1991) a Ramax (1992). Jeho povídky lze rovněž najít v antologiích Lovci zlatých mloků (1988), Skandál v divadle snů (1988), Vesmírní diplomaté (1990) či Lety zakázanou rychlostí (1990). Publikoval i v časopisech Ikarie, Nemesis a Pevnost. Je držitelem dvou ocenění Mlok za Legendu o Madoně z Vrakoviště (1985) a za novelu Ramax (1991), jednoho Ludvíka za Nešťastné přistání (1988) a také třeba ceny Jakuba Arbese za povídku Záhada linky Paradise. V roce 1998 obdržel Cenu Akademie SFFH za dlouholetou práci pro sci-fi.
Jeho prvním románovým počinem byla první část trilogie Valhala, nazvaná Dlouhý den Valhaly (1994), kterou publikoval pod pseudonymem Frank N. Skipper (v dvousvazkové reedici vyšla pod jeho skutečným jménem). Na tu později navázal Dalším dnem Valhaly – rozděleným do dvou knih: Dopoledne (2002), Odpoledne (2003) – a Konečným dnem Valhaly – opět ve dvou dílech: Chlapec s mečem (2007), Mezi světy (2007). S trilogií volně souvisí novela Útok na oceán z antologie Imperium Bohemorum (2007).
Publicisticky přispíval do časopisů Ikarie, AS 167 a Interkom, je i autorem několika povídek, které nepatří do žánru fantastiky (např. Citadela v srdci, Literární měsíčník 2/88). Převyprávěl také Robinsona Crusoa (2005) a koketuje i s literaturou faktu, když napsal knihu Veleobři oceánů (2003) o bitevních lodích dvacátého století.
Rád čte Stanisława Lema, ale třeba také Bibli.

Rozhovor je převzat z magazínu Pevnost 5/2008.

článek o trilogii Valhala

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).