Hostina pro vrány, druhá část, George R. R. Martin
 |
Akce
Akce je ve druhé části Hostiny pro vrány pomálu a stará se o ni opět
zejména Brienne Kráska, panna z Tarthu. Ta ostatně zdobí i obal knihy.
Ale akční scény nejsou hlavní předností této knihy – tou jsou, jak je
u Martina dosti obvyklé, dějové zvraty. Postava je jednou nahoře, a
vzápětí dole, už-už se zdá, že se její dílo daří a snaha nese plody,
když se vše zvrtne tím nejméně očekávaným způsobem. A nazítří
rovnou šibenice…
Obálka
Obálka má jednu velkou vadu: zobrazuje scénu z první části, nikoli
z této druhé. A pak má ještě fůru malých chyb, ale za ty může více
autor knihy nežli výtvarník. Martin se o zbroji Brienne vyjadřuje spíše
vágně, ale i tak je jasné, že Brienne cestuje na jediné kobyle a občas ve
zbroji. To může fungovat jen ve fantasy knihách a v pohádkách pro
dospělé. Ve skutečnosti by na to potřebovala koně nejméně dva a jeden
z nich by musel být destrier.
Spoiler
Čtenář předchozích knih Písně ledu a ohně i čtenář první části
Hostiny zajisté ví nade vší pochybnost, že královna Cersei je pilná
intrikánka. A co jiného by taková intrikánka měla dělat nežli spřádat
svoje intriky, že? Nemohu tedy prozradit nic nového, když sdělím, že
Cersei to i ve druhé části činí nadmíru horlivě. Její poslední intrika
je nad jiné šťavnatá a má vše, co činí Martina Martinem: sex i násilí
smíchané v tom správném poměru, s příměsí zrady, naděje zklamané,
i dosud ne zcela ztracené, s nádechem zřejmé, tušené i zcela neznámé
motivace jednajících postav. V tomto ohledu jde o dílo standardní
Martinovy kvality, a tedy ve srovnání s běžnou fantasy produkcí
vynikající.
Gradace
Martin ovládá svoje literární řemeslo dokonale a jeho knihy mají
očekávanou dávku gradace. Pokud se taková kniha uměle rozpůlí, je celkem
samozřejmé, že druhá část má větší spád nežli část první. To
není autorova chyba ani zásluha, ba dokonce ani záměr. Je možné, že
Martinova Píseň ledu a ohně – díky svojí povaze velice se blížící
nekonečnému seriálu – je pro takové půlení knih vhodnější než jiná
díla, ale stejně jím – tím půlením – nejsem kdovíjak nadšený.
Překlad
Mám neblahé tušení, jako bych rozpoznal překladatelčinu metodu. Podle mne
fůru věcí nedokáže jazykově dešifrovat a jen si domýšlí z kontextu.
Trefí se, pokud je kontext čitelný a jednoznačný. A jindy se netrefí a
jen mlží.
Výsledek je například takový, že jeden a tentýž výraz je na různých
místech překládán různě. Možná je to Pagiho oblíbený kongeniální
překlad (který já rozhodně nemusím), a možná je to překlad
nepřesný – ten nejhorší literární plevel, který já se snažím
potírat.
Nesrovnalosti
Posuďte sami: v první části na str. 141 je „By what right do you presume
to give me terms?“ přeloženo jako „Podle jakého práva se opovažuješ
klást mně podmínky?“
Doslova, a navíc běžně česky, by bylo „Jakým právem“, ale to tu není
podstatné. Jde o to „se opovažuješ“, a to je zde (náhodou?)
správně.
Jenže ve druhé části na str. 326 je „He presumes too much“ přeloženo
jako „Panuje příliš mnoho falešných dohadů“.
Zde překladatelka evidentně netuší, která bije, a místo Martinova textu tu
českému čtenáři předkládá výtvor svojí nespoutané představivosti.
Nikoli však překlad! Ten by zněl: „příliš mnoho si dovoluje“,
případně „příliš se opovažuje“.
A znovu v první části na str. 141 je „you are no more than one of my
father's household knights“ přeloženo jako „nejsi víc než jeden
z rytířů mého otce“, zatímco ve druhé části na str. 327 je „a
knight of your own household“ přeloženo jako „od jednoho rytíře
z vaší domácnosti“.
Prozradím, že první pokus o překlad je velice, velice volný a ten druhý
zcela mimo mísu. Kritickým slůvkem je zde „household“, naneštěstí pro
překladatelku obdařeným dvojím významem. Pokud se jedná o služky,
kuchařky a kojné, ty možná patří k domácnosti, ale rytíři, pážata a
trubadúři mohou patřit jedině k družině feudálního pána.
„Household troops“ je slovníkový výraz, ale dobrá, „household
knight“ vyžaduje jisté rešeršní úsilí. S trochou štěstí a píle se
lze dohrabat až někam k huskarlům („house curls“) krále Harolda
v době bitvy u Hastingsu.
Ona taková domácnost je záležitost statická, nepohyblivá, zatímco
družina je po čertech pohyblivá. Mohu posloužit úryvkem z vyprávění ze
života nejslavnějšího rytíře všech dob, Guillaume Marechala, kdy
„household“ prchá. Považuji za nepochybné, že prchat může Marechalova
družina, a nikoli domácnost.
Mohou-li se v české verzi Martinovy rytírny vyskytovat rytíři
z domácnosti, neměl bych se asi divit, je-li původní anglický výraz
„suit of plate“ (neboli „plátová zbroj“) na str. 54 překládán jako
„jídelní souprava“.
Dobrá, nedivím se. Jenom mě, když tak tu českou verzi Hostiny čtu, děsí
obava, kdo všechno se nakonec ukáže být z jaké domácnosti.
Co bylo dřív?
Tohle mohla být celkem banální záležitost. Nebýt ovšem toho
originálního českého překladu. Na str. 52 máme: „jednomu z jezdců
utekl kůň, a když muž sesedl, aby si ulevil, vlci zvíře zabili.“
Jak poutavé! A přitom podle toho nudného Martina ten jezdec nejprve sesedl,
a teprve pak si nechal utéci koně. Ti vlci nakonec, na těch se shodnou. Co
redaktorka? Četla, četla?
Válečné lodě
Na rozdíl od jazyků národů mořeplavců, mezi které nepochybně patří
angličtina, čeština postrádá bohatost výrazů, jimiž lze odlišit
i nejjemnější nuance konstrukce lodí, v nichž se plaví odvážní
mořeplavci i opatrní suchozemci.
Ve druhé části Hostiny hrají důležitou roli dva typy plavidel a stojí za
zmínku, že překladatelka pro oba používá názvy obecné. Zbytečně
obecné, soudím.
Samwell se na svém putování (např. na str. 359) musí mít na pozoru před
loděmi ostrovanů. Martin je nazývá „longship“, k čemuž slovník
nabízí význam „veslice Vikingů“. Překladatelka se omezuje na výraz
„veslice“.
I královští na východním pobřeží se cítí ohroženi loďstvem
ostrovanů a staví proti němu svoje vlastní plavidla, Martin je nazývá
„dromond“ a překladatelka „koráb“. Vlastnosti lodí dobře ladí
s vlastnostmi jejich provozovatelů.
Prostá a jednoduchá „longship“ s posádkou svobodných válečníků,
kteří všichni sedí na stejných prostých lavicích a veslují, když loď
pluje, všichni zabírají, když je třeba loď vyvléci na břeh, všichni
bojují, utká-li se jejich loď s nepřítelem, a všichni plení po
vítězném boji.
A proti nim „dromond“ jako typická přeorganizovaná válečná loď
suchozemských krys. U vesel veslaři, většinou otroci či trestanci,
v lanoví lodníci, na věži střelci a snad i rytíři pro případ
abordáže a boje muže proti muži.
V obou případech jde o lodi jasně charakterizované a snadno
rozpoznatelné. Navíc, pro oba typy má čeština k dispozici zcela
konkrétní český název, převzatý z cizího jazyka. Ty české názvy,
překladatelkou opominuté, jsou „drakkar“ a „dromón“.
Oba zmíněné typy používají jako pohon vesla a plachty. A jak se to
dělá, když se má přejít z jednoho pohonu na druhý? Na str. 342 to máme
popsané: „zvedl plachty, odstranil vesla a odvelel svoji flotilu na moře“.
V originále je to „raised sail, unshipped his oars, and took his fleet to
sea“.
Nejsem kdovíjaký odborník na vesla, ale není zas tak velký problém si
zjistit, že „unship oars“ znamená vysunout vesla z držáků a
případně je upevnit na protějším lodním boku.
Když tak tu českou verzi Hostiny čtu, děsí mě obava, kdo všechno…
Silný jazyk
V recenzi první části Hostiny jsem překladatelku pochválil za tlumený
překlad Martinova velice silného výraziva. Ale nepochválím ji za
kolísající sílu jazyka v části druhé. Pokud se Martin zmiňuje na str.
175 a na str. 328 o jisté tělesné partii, respektive o jistém
veledůležitém orgánu, jímž je obdařena jak velbloudice, tak princezna, a
pokud pokaždé použije přesně stejné slovo, pak i překladatelka musí
rovněž použít v obou případech přesně stejné slovo. Pokud jí její
útlocit, nebo já nevím jaký ohled, nedovolí nazývat kundu kundou, tedy
budiž. Pokud vymyslí jiný výraz, při kterém chovanky dívčího kláštera
nebudou omdlévat a který nicméně zachová atmosféru Martinovy Hostiny a
vyjádří stejný odpor a stejnou škodolibost jako původní Martinův výraz,
i ji za to pochválím.
Osobně soudím, že slovo „mušlička“ tyto nároky nesplňuje. Ale
i kdyby – tedy by to musela být mušlička pokaždé, a nikoli jen
u princezničky.
Nedodrží-li tuto podmínku, tedy nepřekládá Martina, ale básní si tu jakousi svoji červenou knihovnu.
Mluvící jména
Mluvící jména, a co s nimi?
Překladatelka se domnívá, že „často právě jméno vypovídá hodně
o charakteru postavy, o jejím původu, místě bydliště, vzezření,
atd.“ Já se naopak domnívám, že ještě častěji jméno o postavě
nevypovídá zhola nic a pouze ji odlišuje od jiných postav s jinými jmény.
Že tedy vůbec nejde o to, jak a proč získal nějaký příbuzný lady
Planodřevské svoje rodové jméno, ale pouze a jedině o určení, že
dotyčná je, kým je, a není např. lady Dobrovětrská.
Pro mne je prvořadé, že původní Martinova jména jsou většinou
dvojslabičná (méně často trojslabičná) a dobře čitelná, zatímco
počeštěná jména jsou čtyř, pěti a víceslabičná a dokonale nečitelná
(ve smyslu „nelze je číst“).
Pak je tu další problém: Některá slova jsou nejednoznačná. V běžném
textu lze kumulované různé významy naznačit více slovy, ale u jména je
nutno vybrat slovo jediné a ostatní významy se ztrácí. Překladatelka tu
sama sebe uvrtává do neřešitelné překladatelské pasti.
To obzvlášť vynikne v případech, kdy je překladatelkou vybraný význam
sporný: třeba Hasty přeložený jako Ukvapený. Já ve slově „ukvapený“
cítím význam pejorativní. Ale kdo to jméno získal, mohl naopak získat
zásluhy spěšným přesunem posil na bojiště nebo kvapným únikem
z ohrožení nepřátelskou přesilou.
Překladatelce se ta jména mohou jevit jako mluvící, ale mně se takto
počeštěná jeví koktající a zadrhávající.
Žádná výhra.
Překladatelka popsala dvě stránky svojí apologetikou, proč příjmení
postav počeštila. Dvě stránky je prostor, do kterého by se mohlo vejít
pár solidních argumentů. Já tam solidní argument nenašel jediný. Naopak,
kdybych chtěl vysvětlit, proč by překladatelé i „překladatelé“ měli
k počešťování cizojazyčných jmen přistupovat zdrženlivěji, použil
bych kompletně a zcela bezhlavě počeštěnou „Hostinu“ jako
odstrašující příklad. A překladatelčiny argumenty? Pouhá dojmologie na
způsob „myslím, že panu Martinovi by se to určitě líbilo“.
Klíčovým tvrzením je „Martinova kniha nečerpá z anglických dějin,
nemá s nimi vůbec nic společného.“
Toto překladatelčino tvrzení, ničím dalším nepodloženo, stojí proti
tvrzení, jehož autorem je Marbh Maidin, poukazujícímu na značnou podobnost
jmen rodů z Martinovy ságy se jmény z anglické války růží.
Neexistující redakce?
Tak jak je to s těmi anglickými dějinami, s tou zpropadenou válkou
růží? Tvrzení proti tvrzení, že?
Pokud neexistuje vůbec žádná souvislost s anglickými dějinami, žádná
historická analogie, pak si může překladatelka směle překládat
„household“ jako „domácnost“. Může se vysmát mým odkazům na
huskarly krále Harolda a na Guillaume Marechala – vždyť přece celá
Píseň „je o zcela jiném, alternativním světě“.
Kdo posoudí, kdo má pravdu? Čtenář? Recenzent?
Snad by to měl učinit redaktor nebo nakladatel. Ale ti to neučiní, neboť
s těmi překladatelka – jak sama prozrazuje – o svých koncepčních
rozhodnutích nekomunikuje.
Toto překladatelčino novátorství a součinnost – nesoučinnost
s nakladatelem nedokázaly dosud Píseň ledu a ohně zcela zničit – na to
je Martinův originál příliš dobrý.
Ale tendence je jasná. A samozřejmě ty nejlepší úmysly.
Související články:
Recenze – Hostina pro vrány 1.
2. ledna 2007, E. Kocourek