Petře Neomillnerové vyšla v loňském roce v rámci fantastického žánru debutová kniha – povídková sbírka Vlastní krev, která si rázem získala uznání kritiků i mnoha čtenářů. Rozhovor s touto autorkou je tedy v době, kdy přispívá do mnoha antologií a chystá první román, zcela na místě. Dozvíte se v něm mimo jiné, proč Petra nepíše harlekýnky, co si myslí o české fantastice nebo o Andrzeji Sapkowském, jaké to je být profesionálním spisovatelem a proč vystupuje na internetu jako čarodějka Alraune.

Na scénu fantastiky jsi vletěla jako blesk a zcela mimo jakékoli fandomové struktury. Jak jsi se vlastně dostala k psaní a literatuře a proč ses nakonec vrhla právě na fantastiku?

Pocházím z knihovnické rodiny, takže literární ambice se u nás celkem podporovaly, ale musím přiznat, že na fantastiku jsem ze začátku ani nepomyslela. Vlastně na prózu vůbec. Psala jsem poezii a mým největším idolem byli Rexroth a Ferlinghetti. K fantastice jsem se dostala až celkem pozdě, po tom, co jsem zjistila, že chci mít víc než padesát čtenářů v celé republice.

Pracovala jsi i ve státní lékařské knihovně… to už v člověku docela vybuduje ke knihám silný vztah…

Ano, knihovníci mívají zcela specifický vztah ke knihám. Kniha je ta špinavá, těžká věc, kterou pořád stěhujete a občas vám spadne na hlavu. Upřímně řečeno, mám sklon se knihami obklopovat a cítím se mezi nimi bezpečně, ale chovám se k nim krutě a nelítostně.

Opravdu si myslíš, že fantastiku tady čte výrazně víc lidí než poezii? Pokud by šlo o čtenáře, to už je rovnou lepší psát dívčí románky, ne?

Vždyť já píšu dívčí románky (smích). Ne, vážně. Fantastika je teď poměrně populární, a navíc prostě vyhovuje mému naturelu lépe než harlekýnky. Málokdy píšu o něčem, o čem nic nevím, a zatímco magie, rvačky a pitky jsou mou domovskou zónou, v dívčích budoárech bloudím.

Jak vlastně píšeš? Promýšlíš si všechno předem, nebo vycházíš z okamžitého nápadu a spoléháš na intuici?

Hrubou představu mám, ještě než začnu psát, ale vzhledem k tomu, že vycházím z postav, často se v průběhu zrodu spousta věcí změní. S psaním začínám pořád stejně jako u poezie, impulsem je věta, slovní spojení, vtip, pocit.

V současné době jsi docela v kurzu a píšeš do mnoha antologií. Je v tom rozdíl, psát si jen tak pro radost, a psát na zakázku? A vnímáš posun třeba i ve výsledné kvalitě napsaného textu, ať už jedním, nebo druhým směrem?

Rozdíl to samozřejmě je, ale já za sebe musím říct, že psát na zakázku mi vyhovuje víc. Snad proto, že jsem na volné noze od devadesátého třetího roku, a tak veškerý můj čas je časem pracovním. Psát si „jen tak“ je luxus, psát na zakázku je kšeft, byť špatně placený. A jakmile má u nás v rodině něco status práce, má to prioritu, zatímco volná tvorba musí ustoupit. Mám malou dceru, partner je výtvarník, oba bychom rádi „dělali umění“, leč i jíst je třeba, a tak mají „kšefty“ přednost. Další výhodou zakázek je, že mají termín, protože jinak platí známé rčení, že co může člověk udělat kdykoli, neudělá nikdy.

Mnoho lidí považuje za jeden z tvých vzorů Andrzeje Sapkowského. Ty se tomuto srovnání vehementně bráníš. Proč, když je právě Sapkowski ve fantastice považován v tomto regionu za absolutní špičku?

Bráním, bráním. Nepovažuju Sapkowského za svůj vzor, spíš za člověka, se kterým se v určitých bodech setkávám, občas se otočím na stejném archetypu jako on a některé pasáže jeho děl jsou mi blízké. Ovšem právě proto, že mi ty paralely kdekdo připomíná, snažím se je využít ku prospěchu a dát si pozor při psaní románu. Do tak psychedelického závěru pentalogie jako Sapkowski bych se zaplést nechtěla, a on je pro mě připomínkou, že to povídkářům hrozit může.

Myslíš, že je reálné, aby psaní fantastiky v našich podmínkách autora uživilo? A pokud ano, nemusí pak příliš ustupovat čtenářskému vkusu?

Myslím, že to reálné je, možná v horizontu několika let, ale vyžaduje to změnu celkového přístupu k fantastice. Víc profesionality, víc reklamy, větší „humbuk“ a méně sektářství. Pokud jde o vkus čtenářů, platí pro autory fantastiky totéž, co pro ostatní spisovatele. Je třeba si vybrat. Obživa je vždycky umění možného, ne ideál, a zariskovat si podle svého vkusu je luxus. Zkrátka, něco na chleba a něco pro radost, takový je život.

Málo profesionality a sektářství – kde nebo u koho je podle tebe zakopaný pes takové situace v české fantastice? A myslíš, že existuje aspoň nějaké světlo na konci tunelu?

Zakopaným psem jsou jednoznačně (a prozaicky) finance. Sama vím, jaký rozdíl je něco dělat „pro radost“, a živit se tím. Mít práci slušně zaplacenou znamená mít čas a motivaci se jí pořádně věnovat, znamená to, že vaši blízcí se nad vaší pábitelskou činností neošklíbají, znamená to také pocit závazku. Pokud chcete být na volné noze a živit se čímkoli, znamená to, že nemáte nárok, aby se vám nechtělo, musíte dodržet termín, držet krok s konkurencí… jinak skončíte. Zní to ošklivě a prozaicky, ale je to tak. Sektářství samozřejmě taky není nectností jen fantastického fandomu, je to pozůstatek života v ghettu okrajového žánru a zřejmě také komunistické nepřízně, která k sobě dokázala pevně připoutat lidi, kteří spolu mnoho společného neměli. Jestliže byl Pán prstenů – Návrat krále komerčně nejúspěšnějším filmem všech dob, nejsme ghetto, pokud se do něj nezaženeme sami. No a pak je tu klasický problém národního flagelantství. (smích) Časy, kdy Češi a Češky psali pod anglickými pseudonymy, už jsou snad pryč, ale stále přetrvává přístup, že za a) Čechy nečtu ze zásady, za b) Čechy čtu a chválím, taky ze zásady. Přistupovat k domácí tvorbě bez předsudků, to by nepochybně taky prospělo.

Hlavními hrdinkami tvých povídek jsou v drtivé většině silné a tvrdohlavé ženy. Jsou v tom vědomě použity nějaké autobiografic­ké prvky?

Podvědomě. (smích) Nevím, jestli bych se označila za ženu silnou, ale tvrdohlavá, cholerická a občas nesnesitelná jsem určitě. Navíc jsem byla vychována v „matriarchální“ rodině, takže v mých očích je žena úspěšná tehdy, když rodinu uživí, ochrání, zlíbá, profackuje, a přitom by ještě měla vypadat k světu. Jo, vím, že to zní sexisticky, ovšem má to protiváhu v tunách machistických prohlášení a stereotypů. (smích)

Poměrně aktivně pracuješ také na naší S-M scéně a občas je to vidět i na tvých fantasy povídkách. Kam až chceš v tomto dojít a nakolik to vnímáš jako vědomý pokus rozmetat zaběhlé kánony fantastické literatury?

No, jak vzrůstá má publikační činnost, tak utichá moje literární aktivita na poli S-M, takže násilnické motivy spadají spíš do kategorie „píšu o tom, o čem něco vím“ než v nějaké propagaci. Mým opusem magnum na tomto poli zřejmě budou Hry na bolest, sbírka erotických fantasy, která by měla vyjít v létě. No a S-M motivy jistě občas problesknou i potom, dokud úplně nezestárnu a nevyhasnu. S-M si se zaběhanými kánony přímo nepřekáží, ale vzhledem k tomu, že moje hrdinky jsou ženské, jsou mé kánony prostě stranově obrácené. Ženy jsou divoké, muži krásní a loajální. Dalším faktorem je hledisko praktické. Při „naturalistickém“ stylu psaní je snadnější přidržet se vlastních zkušeností a chlap přeci jen nejsem, takže tíhu děje nesou převážně ženské.

V nejbližší době chystáš kromě řady povídek v antologiích také román s Moirou a Desmondem. Jenže co pak? Máš už nějaké plány přesahující tento horizont?

Mám nejen plány, mám i sliby. Dark fantasy nebo horor pro Netopejra, pak chci rozpracovat urban fantasy s dvojicí šamanů, kteří se veřejnosti ještě nepředstavili, a pak, jako přání a sen daleké budoucnosti, nějaký magický realismus, tak trochu návrat k poezii pouličních andělů.

Jak ses vlastně dostala k magii, o které píšeš do Pevnosti a pro Triton? A kde se vzala přezdívka Alraune?

Nechci být příliš mystická, takže k magii jsem se dostala jako ke každé jiné víře… Je to, řekněme, spirituální potrava. A k Alraune jsem přišla náhodou, lépe řečeno přes Vondráčkovu knihu Magické a tajemné z hlediska psychiatrie. Tam je popsán děj starého němého (a na svou dobu skandálního) filmu o vytvoření živoucí mandragory – Alraune. Navíc je Alraune pěkné německé slovo a k Petře Neomillnerové se hodí.

Často se objevuje názor, že vzrůstající obliba magie a čarodějnictví v poslední době je způsobena touhou aspoň nějak utéct z dnešní přetechnizované doby. Vnímáš to podobně? Jak vůbec může čarodějka přežít v současné Praze, která je všechno, jen ne magická?

No, samozřejmě to pro někoho důvod být může, ale pro mě není mezi moderním životem a magií žádný rozpor. Pořád jsme obklopeni přírodou, koneckonců, město je stejně tak kusem přírody jako mraveniště. Na klíně mám dítě, za oknem bez a pod patrem spí polovlk. Někdy mám přírody víc, než bych si přála, a celkem vzato, připadá mi to úplně stejné, jako kdybych seděla v chýši, dětí měla pět a vlky dva. Lidské starosti i touhy jsou pořád stejné a bohové se o ně stále stejně málo starají.

Dovedeš si představit život bez města – v chýši s pěti dětmi a dvěma vlky?

Dovedu, ale žít bych ho nechtěla, jsem „city babe“ a město miluju, navíc jsem lokální patriot Prahy 7. Zkrátka „letenská šlechta“. (smích)