Děti Jidášovy (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Markus Heitz
 |
Být mladá, krásná, zdravá – a to navěky. Co zní mnohým jako sen, stalo se už pro Siu dávno prokletím. Touží jen po jednom: usnout a nikdy se nemuset znovu probudit. Ale to nesmí. Příliš velká je vina, kterou vložila na svá bedra, příliš velká je zodpovědnost, kterou má vůči lidstvu. A ještě něco jiného ji pronásleduje: vzpomínka na jednu zvláštní dívku. Aby Sia otupila svou bolest, zaznamenává za dlouhých, osamělých nocí Skyllin příběh. Ten začíná v roce 1670 a je nerozlučně spjatý s temnými pletichami Dětí Jidášových, mocného spolku vědců – a upírů!
Převážná většina obyvatel tohoto kusu země zůstala křesťany, okupanti upustili od násilného obracení na víru – i když zvony na věžích už nesměly svolávat k bohoslužbám. Odůvodnění znělo, že jejich zvuk uráží uši muslimů. Některé kostelní věže musely být poněkud zmenšeny, aby nesahaly výš než minarety.
V jejich malém městečku žádný minaret nebyl, proto se věž tyčila nerušeně do výše. Existovaly ovšem vesnice, které beze zbytku přestoupily na islám, což jim přinášelo výhody. Tito vojáci dozajista pocházeli z jedné z nich.
Co ovšem vždycky vedlo k neklidu, bylo devširme, odvádění chlapců, při kterém musely křesťanské rodiny přenechávat nejstarší syny sultánovi, jenž z nich nechával dělat janičáře. Byla toto příčina příchodu vojáků?
„Ale vždycky tvrdíš, že jsem někým zvláštním, mami,“ namítla Jitka tiše a tleskla do dlaní, když spatřila, že janičář kráčí závoji deště poháněnými větrem k jejich domovu. „Možná udělají v mém případě výjimku?“
„Hlavně jsi moc zvědavá. To nemůžou vystát už vůbec. Viděla jsi přece, jak zahnali lidi zpátky do domů.“ Janja se sklonila k dceři. „Turci nejsou našimi přáteli, na to nikdy nezapomeň.“
Ke dveřím se přiblížily těžké kroky holínek, hned poté do nich zabušil těžký předmět. Janja přes sebe přehodila tmavě hnědý plášť, přitáhla si těsněji k tmavým vlasům bílý čepec a spěchala ke dveřím. „Budeš mlčet, Jitko,“ nařídila tiše, ale velmi naléhavě, před tím, než otevřela.
Světlo svící dopadlo na muže a zalilo ho zlatavou září. Jitka při tom pohledu zazářila. Na prahu stál janičář, o jakém vyprávěly příběhy a jakého si dívenka vždycky představovala. Pod pláštěnkou z kvalitní, těžké látky se třpytila drátěná košile ze snýtovaných železných kroužků; byla ozdobena brožemi a znaky. Coby ochrana hlavy sloužila těžká útočná přilbice, jejíž kroužkový závěs chránil šíji, čelo a líce. Na přilbici nadto seděla vysoká čapka z bílé plsti, v níž nad čelem trčela pozlacená tulej na chochol. Ruce a předloktí pokrývaly dlouhé obrněné rukavice. Dívka s údivem pozorovala výzdobu, kterou dozajista zhotovil nadaný zlatník. Ve svitu tančících plamínků se třpytily květinové vzory, ryté geometrické ornamenty, pozlacené přezky a kování.
Janičáři visela u boku zakřivená šavle, za opaskem se mu rýsovaly dvě tak nádherně vypracované pistole, až to bralo dech. Rukojeti zbraní zdobily nákladné intarzie, jaké si obvykle mohla dovolit jen knížata. V pravici svíral kulatý štít, ozdobený hedvábím a stříbrným drátem. Nohy vězely v kalhotách z modré látky, chodidla ve vysokých holínkách.
Jitka se skoro neodvažovala dýchat, jako by tak mohla zabránit tomu, aby toto takřka pohádkové stvoření zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Jen voda stékající z přilbice se zdála být opravdová; její kapky se řinuly po tváři, na níž se skvěl velkolepý hnědý knír.
„Hledáme chlapce,“ oznámil janičář bez pozdravu Janje. Jeho světlé oči pátravě hleděly do skromně zařízené místnosti. „Pokud jste ho tady před námi ukryli, řekni to raději rovnou.“ Sklonil se a vstoupil, plstěná čepice se otřela o dveřní rám. „Jestli ho najdu, povede se ti zle.“ Hovořil nejen bez přízvuku, ale také bez sebemenší stopy emocí v hlase. „Ukradl část vesnických poplatků.“
„Nikoho jsem neschovala. Žiju tady sama se svou dcerou,“ opáčila Janja a sklonila hlavu před janičářem, který jí připadal jen o málo starší než ona sama. „Nikdy bych se neopovážila vzepřít se sultánovým rozkazům, kádí to ví.“ Byla nejistá, protože netušila, jak s ním smí hovořit – a zda vůbec. Neznala ve městě nikoho, kdo by tak kdykoli předtím učinil.
Do domu vstoupili čtyři vojáci, na janičářův pokyn se rozdělili a dali se do prohledávání. On sám prošel kolem Jitky, ale neuznal ji hodnou pohledu, zatímco dívenka na něj zírala a už nedokázala odtrhnout zrak. Měla tolik otázek! Především se jí líbila dýka u jeho boku, nádherný a jedinečný kousek, jehož jílec sestával ze dřeva, ale byl pobit velkým množstvím stříbra. Motivy a vzory se třpytily, zlaté kování tvořící květiny a úponky se vinulo kolem pouzdra, a dokonce i rukojeť byla zdobená. Neměla nic společného se zubatými, opotřebovanými noži, které při sobě nosili muži z vesnice na každodenní práci. Vůbec neslyšela zasyčený matčin rozkaz, aby zůstala u ní.
Jitka následovala muže, kteří prohlíželi tři malé světničky, otvírali skříně, šmejdili za velkými kotli a pánvemi, a dokonce nakukovali pod postel. Přitom si stále udržovala odstup, sledovala každý janičářův pohyb, zbroj, ozdoby.
Vojáci ale jako by v ní viděli jen součást domku. Když překážela, odsunuli ji nikoliv hrubě, ale lhostejně stranou jako kus nábytku.
Janičář tu a tam turecky uděloval společníkům krátké pokyny. Jitka nasála mužův pach, který sestával ze směsi potu, železa a spousty mokrého sukna; pod ním se ukrývala kořeněná, příjemná vůně. Jitku fascinoval: oživlá postava z legend, která k nim přišla rovnou z bitevního pole!
Nakonec se janičář zarazil a pomalu se k ní otočil. „Na co koukáš?“
„Na vás,“ odpověděla Jitka, aniž by si vzpomněla na matčino varování. I když před mužem maličko couvla, v duchu se mu už chystala položit jednu ze svých mnoha otázek.
Najednou za ní stanula matka, popadla ji za ramena a vystrkala ji z ložnice. Její sevření bolelo. „Počkej venku!“ rozkázala nezvykle ostře, potom se zadívala na janičáře. „Znám tě.“ Přistoupila k němu blíž. „Ty jsi Branko. Odvedli tě před patnácti lety, pokud si dobře vzpomínám.“
Muž se zasmušil. „Já jsem tě poznal hned, Janjo, ale nevěděl jsem, jestli jsi na tom stejně.“ Zaklesnul volnou ruku za opasek, vedle jílce dýky z damaškové oceli, a nijak neskrýval odpor. Bylo na něm vidět, že tady nechce být. „Teď jsem se vrátil se svým plukem. Je zvláštní hovořit starým jazykem a vidět tváře, které jsem považoval za zapomenuté. Většina z nich už nehledí přátelsky.“
„Tebe to udivuje?“ Janja netušila, co to do ní vjelo, ale poznání, že janičář kdysi býval jedním z jejích druhů z dětství, jí dalo zapomenout na veškerou obezřetnost. „Daně, devširme…“
„Daně je třeba platit vždycky,“ odmítl její námitku, „a sultán potřebuje janičáře pro armádu. Ale k žádnému odvodu chlapců nejspíš nedojde, ledacos se mění.“ Světlé oči si prohlížely její tvář. „Ty ses vdala?“
„Ano.“
„Za koho?“
„Znáš ho. Za Radomíra.“
Branko povytáhl obočí. „Je to sice už dávno, co jsem tady žil, ale pokud je tohle jeho dcera, musím se ptát, proč mu není vůbec podobná. Každopádně ne mladému Radomírovi.“
„To se stává.“ Janja se proklínala za to, že zapomněla na opatrnost a dala se s ním do řeči. Bývalý přítel si na první pohled všiml největší poskvrny její dcery. Proč jenom nemohlo to dítě někdy poslouchat? Janja cítila, jak se jí Jitka zezadu tiskne k sukni. „Proč tě vyslali, abys hledal toho kluka?“ pokoušela se odlákat janičářovu pozornost.
„Měl jsem shromáždit daně.“ Protáhl ústa. „Nepředpokládal jsem, že místo toho budu muset pronásledovat obyčejného zlodějíčka.“ Branko cosi zavolal na jednoho z mužů a voják začal hlasitě a zkoumavě dusat do prken podlahy. Pátrání po dutých prostorech začalo.
„Tvoje dcera je zvědavá a všetečná,“ obrátil se voják znovu na Janju. „To má po tobě.“
„Chtěla by se stát janičářkou,“ odpověděla s hrdým úsměvem – a vylekala se, když si všimla, jak se mu stáhlo obočí. Prudce zvedla levačku ke krku a dotkla se poloviny stříbrného amuletu, která tam visela na tlusté šňůrce. „Někdy dokáže být hrozně divoká,“ řekla rychle, „a i když tu a tam sevře ruce v pěst, jejími silnými stránkami jsou přece jenom tanec a zpěv. Boj přenecháváme mužům.“
„V tom případě bude za několik let něčím pro sultánův harém,“ pronesl Branko zamyšleně. „Už teď je moc hezká. Nespustím tu malou z očí.“
- Markus Heitz: Děti Jidášovy
- Fantom Print, 2014
- překlad: Svatava Kretková
