Děti Jidášovy, Markus Heitz
 |
Být mladá, krásná, zdravá – a to navěky. Co zní mnohým jako sen, stalo se už pro Siu dávno prokletím. Touží jen po jednom: usnout a nikdy se nemuset znovu probudit. Ale to nesmí. Příliš velká je vina, kterou vložila na svá bedra, příliš velká je zodpovědnost, kterou má vůči lidstvu. A ještě něco jiného ji pronásleduje: vzpomínka na jednu zvláštní dívku. Aby Sia otupila svou bolest, zaznamenává za dlouhých, osamělých nocí Skyllin příběh. Ten začíná v roce 1670 a je nerozlučně spjatý s temnými pletichami Dětí Jidášových, mocného spolku vědců – a upírů!
Znám melodii života.
Není jí ptačí cvrlikání, šumění větru v korunách ani dětský smích. Je mnohem méně kýčovitá.
Melodie života je velmi monotónní, elektronická. Zřídkakdy se mění, a když přece, většinou to nevěstí nic dobrého.
Znám každičký její tón, a přece mě vždycky zaskočí, jak rozdílně může znít u mužů, žen a dětí. Za minutu se ten tón rozezvučí padesátkrát až osmdesátkrát, prostý metronom udržuje takt tu více, tu méně dobře.
Stává se, že se do melodie vmísí jiné nástroje. Také ony znějí střízlivě a věcně, stále stejně. Jen člověk určuje, v jakém rytmu hrají, jakým způsobem tvoří chór. A přece je může ovlivnit jen velmi vzácně.
Poslouchám tu melodii moc ráda, protože znamená život.
Chodím do onoho zvláštního operního divadla, v němž je podávána melodie života mnoha interpretů, několikrát za týden. Nikomu by ani na mysl nepřišlo, aby ji stáhl z programu. Sedím vždycky v první řadě, blíž než já se k orchestru dostane málokdo. Melodii pokaždé hraje jednotlivec. Starý, mladý, chudý, bohatý, muž či žena, v tom není rozdíl. Každý smí, i když by to ne vždycky chtěl.
Dívám se tomu osamělému hudebníkovi často do očí, držím ho za ruku, když je příliš neklidný, a konejšivě k němu promlouvám. Někteří mají zavřená víčka, jako by sami naslouchali jakési písni; dalším se něco zdá, jak poznám podle jejich pohybů.
Existuje celá řada možností, jak tu melodii interpretovat, a já se odvážím tvrdit, že je znám všechny. Ne, řekněme raději: znám je skoro všechny.
Ale jedno je vždycky stejné – odcházím v slzách, teprve když odezní poslední tón. To jsem muzikantovi dlužna.
A následné ticho ve mně vzbuzuje závist.
¤ ¤ ¤
Dnes je hudebníkem malá dívenka.
Jmenuje se Thea. Je jí jedenáct, pochází z Lipska a dlouho se vzpouzela hrát s orchestrem. Včera, čtyři týdny po její operaci, už to nešlo jinak. Lékaři ji připojili k různým monitorům, aby mohli podrobně sledovat, jaká je její srdeční frekvence, jak se chová její krevní tlak, o čem svědčí rozličné hodnoty. Nikoliv proto, že by se báli nejhoršího, právě naopak, jsou plní naděje. Podali dívce nové léky, které jí mají pomoci. Jde jen o dohled. Nikdo nevidí to co já, v tom jim nepomáhají ani jejich přístroje. „Je to čistě preventivní opatření,“ řekli rodičům. Nelžou, věří tomu. Nemají potuchy – na rozdíl ode mne.
Od chvíle, kdy jsem Theu spatřila poprvé, pohubla ve tváři. Když si člověk představí, čím vším si muselo to nebohé stvoření projít, je s podivem, že vůbec ještě má maso na žebrech. Tak málo jedla, tolikrát zvracela.
Spí pevně a hluboce. Byla to náhoda, že rakovinu vůbec odhalili, zvrhlá hříčka přírody, jak rychle se rozbujela. Šéflékař tvrdil, že tak velký nádor se v tak malé hlavičce vyskytuje velmi vzácně. Nejsem si jista, zda Thea a její rodiče pociťují při pohledu na naměřené hodnoty podobný entuziasmus jako profesor Angerer. Po operaci rodičům slíbil, že se všechno dá do pořádku.
Sedím vedle lůžka, jedním uchem naslouchám zvuku elektronického orchestru a melodii života a potom se zaměřím na Theiny rysy. Jsou klidné a stejnoměrné. Prozatím.
Zápach dezinfekčních prostředků a ozónu, vycházejícího z přístrojů, už vůbec nevnímám, na to jsem na takových odděleních až příliš často. Normální návštěvníci k němu rychle získávají odpor.
Dotknu se rukou jejích jemných rysů, pohladím ji po bledé tváři a odhrnu z čela všetečnou světlou kadeř dřív, než sklouzne na nos a Theu polechtá. Rudě zářící jizva na čele je památkou na zákrok. Neuvěřitelně mi připomíná tvář dívky, která žila před mnoha, mnoha staletími a o níž jí někdy vyprávím. Thea má ty příběhy ráda. Já sama si tím nejsem tak jistá.
Pod pokrývkou leží vpravo vedle ní její Paddy, hnědý medvídek na hraní, kterému jsem už dneska taky dala najíst. Nebo jsem to každopádně předstírala. Thea má ráda, když jí vyprávím příběhy, zpívám jí a hraju si s ní a Paddym. Hned potom zase vyzvracela tu trochu kaše, kterou do sebe nasoukala. Bylo to samým rozrušením a radostí? Rozesmála jsem ji až příliš? Teď dostane živný roztok přímo do krve.
Když se jí dotknu, otočí hlavu, pevně mi sevře prsty a usměje se ve spánku. Musím potlačovat slzy, protože vím, že už ten úsměv mockrát neuvidím. Žádný člověk už ho po dnešní noci neuvidí; nanejvýš na fotografii.
Existuje pohádka, ve které lékař vidí stát u lůžka svých pacientů smrt a pozná, zda se nemocný ze své choroby uzdraví, či nikoli. Já sice smrt nevidím, ale cítím ji. Je to nadání, o které jsem se neprosila. Možná mi bylo propůjčeno, protože jsem se tak často zabývala smrtí a musela doprovázet při umírání víc lidí, než jiní potkají živých. U They jsem věděla od prvního dne, že už si ji dávno vyhlédla. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy pochybujete o Bohu. Přitom je krajně nespravedlivé ho obviňovat. Chci říct, co by dělali ateisté? Mohou někoho činit zodpovědným? Pokud náhodou v blízkosti Theina bytu nestojí atomová elektrárna a prokazatelně v ní nedošlo k úniku záření, které způsobilo nádor, měl by to ateista asi těžké někoho obžalovat.
Mluví o osudu – a až příliš často tím přece jen myslí Boha. I když člověk na nic nevěří, věří.
Jiná náboženství obdobně tvrdí, že člověk dostane, co si zaslouží. Nebo že platí za věci, které udělal v minulém životě. Je těžké si představit, že by tak milé dítě jako Thea mohlo v jiném životě spáchat strašný zločin, za který musí v tom dnešním pykat; navíc by to bylo zase nefér, protože si není své tehdejší viny vědoma. Stejně nefér jako vinit Boha.
Opatrně vytáhnu ruku zpod They, opět ji pohladím a jsem ráda, že nejsem ateistka. Moje víra je silná, překoná i smrt nevinného malého děvčátka, aniž bych se hašteřila s Bohem. Jsou věci, které se nedají změnit. My lidé jsme udělali všechno, abychom ji zachránili. Já jsem udělala všechno, abych ji zachránila, a to, aniž by si toho někdo všiml. Ale nemoc byla silnější. Lékaře její smrt překvapí.
Nejsem ovšem zdaleka tak otrlá, jak to možná vypadá. Pozoruji spící Theu – a nejradši bych někoho praštila přímo do obličeje. Abych se chránila před vlastním smutkem, vztekám se, uchyluji se k agresi, zuřivosti. Bylo zapotřebí mnoha let, než jsem to dokázala kontrolovat. Nebo lépe řečeno: než jsem našla ventil.
Dosud měla štěstí, ta malá Thea. Žádné úrazy, dokonce ani zlomená noha nebo klasická zranění, která člověk utrpí jako dítě. Byla premiantkou třídy a příští rok měla přejít na gymnázium, přeskočit celou jednu třídu. Takové chytré děvče.
Thea sebou trhne. Melodie života dostává krátký, ostrý, nelibozvučný tón.
Uchopím její chladnou ruku do prstů. „Pšt, pšt, jsem tady, Theo,“ šeptám přívětivě a vřele, současně se nakláním dopředu, aby na ni dopadl můj stín a ona podvědomě ucítila moji přítomnost. „Buď klidná, miláčku. Jsem tady.“
Zvuk mého hlasu ji uklidní, srdeční frekvence se vrátí na zdravou míru, ale velmi dobře jsem to poselství pochopila. Jednou rukou stisknu dorozumívací zařízení.
„Sestro Doris, uvědomte, prosím, Theiny rodiče,“ řeknu tiše. „Jejich dcera brzy zemře.“
- Markus Heitz: Děti Jidášovy
- Fantom Print, 2014
- překlad: Svatava Kretková
