Istrocon 2000 – Deník špióna 003

Pátek 15.9.2000

9:30
Ráno nezačalo nejlépe. Jsem stále v depresi z přepracování i kvůli nesplněnému slibu ohledně dvaceti minut navíc v našem dabingu Stopařova průvodce. Při běhu na ranní vlak jsem si uvědomil, že nemám otvírák na konzervy, které mi chrastí v batohu. Na nádraží jsem doběhl včas, ale vlak přijel s patnáctiminutovým zpožděním. Slečna od Břeclavi vedle mne (mimochodem pěkná blondýnka) spěchala na EC do Prahy a nakonec měla štěstí – na naše dráhy se dá spolehnout, když zpoždění, tak u všech spojů. Ten můj rychlík do Bratislavy dorazil taky později a já si omylem sedl do kuřáckého vozu. Paráda. Teď určitě usnu a celníci mne schválně vzbudí až na maďarských hranicích.

10:20
Stojíme v Kútech. Před chvílí ještě za jízdy proběhla pasová kontrola, napřed česká a pak slovenská. Česká byla milejší, asi proto, že byla smíšená. První dojem ze Slovenska: na nádraží to vlhce voní lesem, ale v Bratislavě to asi bude stejný zápach jako v Brně.

12:00
Kolem hlavního bratislavského vlakového nádraží jsem trochu bloudil a hledal autobus č. 58, který je podle mapy na www.istrocon.sk uveden jako nejkratší linka k SÚZe. Nenašel jsem ho, a tak jsem vyrazil intuitivně směrem od nádraží, samozřejmě špatně. Asi za čtvrt hodiny jsem našel další mapu Bratislavy, zjistil jsem, kde se právě nacházím, otočil se a vydal zpět, směrem do kopce, za kterým se SÚZA nacházela. Prošel jsem po spoustě schodů napříč ulicemi – pamatuju si jen Puškinovu, pak jsem se soustředil jen na supění – a nahoře jsem narazil na sympatického vedoucího party cikánských kopáčů – svátek nesvátek, makat se musí – který mne zavezl autem až před vchod do SÚZy. Hned u prezence na mě zavolal PeS+, což bylo mé štěstí, neboť tu byl už od čtvrtka a dovedl mne na správná místa. Objekt SÚZA, patřící ministerstvu vnitra (nebo snad zahraničí?), mi hodně připomíná draconský Santon, ale je přece jen méně spletitý a všechny důležité místnosti jsou pouze ve dvou patrech. Dvoulůžkový pokoj č. 442 ve čtvrtém patře je skvělý, protože má vlastní sprchu a záchod, kabelovou televizi a minibar – tak jako ty ostatní.
První pohled do Hlavní paluby mi vyrazil dech – velké plátno pro širokoúhlé filmy a polstrovaná sedadla i pro opření hlavy. Na pódiu se zrovna rozcvičovaly modelky pro večerní slavnostní zahájení a ctitel krásy by si musel připadat jako v muslimském ráji plném hurisek. Seděli jsme tam s PeSem úplně sami a užívali si generálku bez kostýmů. Na Avalconu byla Miss, na Istroconu módní přehlídka – Dracon bude muset zařídit striptýz, jinak to v tomhle směru nepřekoná.

13:00
Na Hlavní palubě začala oficiální tisková konference s Mikem Resnickem a Tedem Raimim. Na programu je označená pouze jako „tisková konference“, což je škoda, protože většina fanů buď nevěděla, s kým se tiskovka koná, a nebo si myslela, že na ni nemá přístup. Takže nás tam bylo asi dvacet včetně hostů a pořadatelů a na pár chvil bylo i trapné ticho, když se nikdo z přítomných (i novináři tam byli) nechtěl na nic zeptat. Pak se osmělil PeS+ a už to bylo v pořádku, ostatní se přidali. Oba pánové, ač velice rozdílní jak povahou, tak profesí i věkem, vypadali jako staří přátelé – inu profesionál se pozná, žádné přebrepty ani dlouhé přemýšlení nad odpověďmi, a hlavně Ted Raimi pořád dělal vtípky. Bohužel jsme neměli s sebou Amise s diktafonem, a tak musím potrápit svou sklerózu. Mika Resnicka, držitele Hugů a Nebuly a autora románu Santiago, znám pouze z povídek o Kirinyaze. Jsou to povídky vynikající a autor sám jezdí často do Afriky čerpat inspiraci. Kdysi se tam chtěl i přestěhovat, ale jeho manželka mu objasnila důvody, proč tam vlastně vůbec nechce – znáte manželky, mají vždycky pravdu. Ted Raimi, herec ze seriálů Xena a SeaQuest a mnoha dalších projektů, ze kterých znám pouze jeho účinkování v hororech Sama, jeho staršího bratra, Evil Dead a Evil Dead II., hraje Joxera s velkou dávkou vlastního já. Tvrdí, že se u toho velice baví, a navíc tam hraje proto, že musí taky jíst. Naznačil (to ovšem až v podvečerním vlastním show), že šestá série Xeny je asi poslední, protože Lucy Lawless se chce věnovat výchově dítěte a méně pracovat, a taky prozradil, že Joxerovi se na konci stane něco velmi dramatického v souvislosti s Gabrielou. Dal také k lepšímu historku ze včerejška, kdy ho během procházky Bratislavou pozvaly na obrovské slovenské pivo (ve Státech se pije po třetinkách) hned tři páry po sobě a bohužel si už nevzpomíná, jak vypadali ti třetí. Chudáci Američani, fakt nic nevydrží…

14:00
Zaskočil jsem do místního baru a koukal po celebritách, dřív než začne Matrix. Zahlédl jsem prezidenta Rampase a Pagiho Sardena, Egona Čierneho, kousek dál bafal dýmku Leonard Medek a hned vedle seděl Richard Šusta. U jednoho stolu i za barem se pohybovali obři Ríša, Neff a Procházka, nechybělo babylonské kabaretní duo Rameš & Houžvička. Na terase seděli zahraniční hosté Raimi a Resnick s houfem překladatelů a obdivovatelů, skromně proplouvala davem paní Františka Vrbenská. Určitě jsem někoho vynechal a určitě tam nebyli všichni ve dvě odpoledne, ale plus mínus den dva to souhlasí. PeS+ mne seznámil s Dášou „Včielkou“ Mehešovou, usměvavou a vždycky dobře naladěnou blondýnkou, zodpovědnou podle istroconských novin za program.
Matrix jsem rád znovu viděl a se mnou téměř všichni fanové – podle Voodoo tabule, seznamu účastníků, jich tady je přes 230 a další přibývají. Někde v publiku seděl i můj slovenský kámoš Tomáš „Duncan“ Trník, jeden z nejlepších „šplhačů“ na laně na světě. Bohužel jsme se minuli. Kino na Hlavní palubě je výborné, samozřejmě to není žádné dolby stereo, ale to nikdo nečekal.

16:00
Po promítání chvilka oddechu před dalším filmem, na recepci stále ještě nemají informace o Victorovi, Marvinovi a Amisovi – ještě budou na cestě. Rampas s Pagim mne kritizují za mé ztracené mládí, protože jsem nikdy neviděl film Divoká planeta – prý kam se na něj hrabe Matrix. No uvidíme.

18:00
Tak to jsem čuměl. Kreslený film jsem věru nečekal, nikdo mne na to nepřipravil, ale ten příběh se mi líbil, i když jako by z oka vypadl románu Williama Tenna Lidé a netvoři. Natočili ho Francouzi, ale kreslili Češi a docela slušně; i animace celkem běžela svižně. Každopádně to bylo báječně namluvené. Trochu mne rozesmál závěr s tančícími sochami – byla to hodně slabá pointa a ta rychlost, s níž to pak ukončili, byla přímo kosmická ve srovnání s pomalým plynutím předchozího děje, ale dohromady to byla dobrá klasika. Po filmu jsem už zůstal na místě na Hlavní palubě a čekal na slavnostní zahájení.
Úvodní slovo měl Alexander Gerič, nejznámější slovenský kouzelník, ale já ho neznám – asi proto, že slovenské televizní kanály sleduji až pozdě večer. Nemluvil naštěstí dlouho, na chvíli předal mikrofon Vlado Srpoňovi v buřince, který vyprávěl historii Istroconů, a pak už přišel zlatý hřeb večera: módní přehlídka. Dvanáct docela ucházejících štíhlých modelek předvádělo asi hodinu (možná o něco méně) nejrůznější modely od klasických šatů s malými futuristickými doplňky až po extravagantní „pytle“ (jinak se to nazvat nedá), můj oblíbený model je bílá upnutá kombinéza s krátkými kalhoty a těsnou kapucí – dívky v tom vypadaly jako Woody Allen coby spermie. Největší aplaus sklízela děvčata při náznacích erotiky, která hýbe každou módní přehlídkou. Chlapci v sále byli vděční za každý kousek holé kůže nebo spodního prádla; a že těch odvážných kousků bylo dost. Potvrdil jsem sousedovi po levici, že ta zrzka se vlní hlavně pro Teda Raimiho (seděl v první řadě uprostřed s Resnickem) a že ty dvě nejvyšší blondýnky jsou nejlepší, protože jejich pohled do davu vypadal, jako když se koukají přímo na mne – což by odpřísáhli všichni ostatní muži v sále. Asi jsme měli moc poznámek, protože jsme rušili Libora Marchlíka vpravo, který pravil, že nás rozesadí.
Přehlídka vyvrcholila, když všech dvanáct dívek přišlo naráz a pak se dostavily i návrhářky předvedených modelů. Uvítal bych informaci, kdo navrhoval který kostým, ale nedalo se to v tom shonu zařídit. Pak byla chvíli pauza před show Teda Raimiho, kterou vyplnilo pár jednoduchých triků z rukou Alexandra Geriče. Pozval si k sobě na pódium poblíž stojící štíhlou jemnou dívku se zelenou visačkou – takže pořadatelku, aby mu asistovala u kouzel. Vybral si „jako“ náhodně, ale z okolního smíchu jsem pochopil, že ji hodně lidí zná. Aby ne – později mi ji identifikovali jako Heňu Galgociovou z Brlohu (to zní jako šlechtický titul z raného středověku), jednu z hlavních pořadatelek.

20:30
O Tedovi Raimim jsem už napsal dost, když jsem popisoval tiskovku v jednu odpoledne. Je to skvělý showman a ani mi nevadilo, že moje angličtina je slabá – jemu jsem rozuměl téměř všechno. Nejspíš to bylo tím, že jsem dva roky pracoval s jistým Stanem Goodellem z Kalifornie a ten měl úplně stejný přízvuk jako Ted. Nebyli jsme zvlášť kamarádi, jen kolegové, ale i Stan byl výborný bavič a společník. Snad ho humor nepřejde ani teď, kdy se bude ženit. Tak všechno nejlepší, SLG, ať se ti daří. Jen jedna věc mi při Raimiho show vadila – překladatel, který očividně brzdil tempo a občas si to chudák musel nechat vysvětlit z publika.

22:00
Konečně jsem se dostal ven z Hlavní paluby a přešel do Videoboxu, který navzdory svému názvu hostil od devíti večer Martina V. Kučeru alias Victora čističe (přezdívku si vysloužil svou maniakální čistotností) jako představitele SFK Pochmurná neděle a jeho Hororový test. Ten název je spíš tradice, protože otázek z hororu tam bylo pramálo, ale možná že odpovídat na ně byl pro někoho horor. Něco o tom vím, dobrá třetina otázek pochází ode mne. Dost velkou výhodu tentokrát měli znalci Babylonu 5, a taky u mých otázek čtenáři Stopařova průvodce a Duny – podotýkám všech dílů. Člověka, který zvítězil, osobně neznám, ale druhý o bod byl Marvin. Za stříbro se ovšem láhev Johnnyho Walkera nedávala.
Ihned po testu jsme vyrazili na Barbarellu na Hlavní palubu. Přišli jsme sice o pár minut později, ale řeknu vám, že to byl nářez. Nehledě na mladinkou Jane Fondovou v roli Barbarelly tam byly nádherné pitomosti jako přední okno v raketě ze dvou kusů skleněných tabulí, celá loď vytapetovaná umělou kožešinou nebo absence jakéhokoliv pilotního sedadla nebo křesla – úplný pravzor startrekovských chybějících bezpečnostních pásů, takže při nárazech se hlavní hrdinka koulela sem a tam po kožešině. Samozřejmě vždycky tak, aby jí bylo vidět na zadek a na ňadra. Přesně zvolený film na dobrou noc.

24:00
Někdy kolem půlnoci jsme odešli s Amisem na pokoj a dali si sprchu – samozřejmě separátně. Na záchodě jsem objevil další zajímavost – nevím, zda je to čistě slovenská specialita, ale jejich toaletní papír má každý dílek asi o 3 cm delší než obvyklý český hajzlpapír. Široké jsou stejně. Když ho přeložíte napůl, vznikne vám téměř dokonalý čtverec, takže se dá dobře použít. Když chcete použít český ekvivalent, vždycky musíte utrhnout dva naráz, jinak je moc tenký. Jednoduché a elegantní řešení – i v tomhle případě.

Sobota 16.9.2000

9:00
Vzbudil jsem se tak akorát, abych stihl v klidu snídani v hotelové restauraci. Včera to bylo s jídlem na draka – na baru kuchař nestíhal ten nápor a večeři mi prostě odmítli objednat. Proto jsem v restauraci před chvílí snědl, co mi přinesli, a ještě pár housek a čajíků navíc, čekal mne náročný výkon. Z dopoledního programu jsem toho moc neviděl – jen kousek povídání Mika Resnicka, při kterém jsem si domlouval se zvukaři na Hlavní palubě podrobnosti mého odpoledního promítání videa. Těm chudákům nikdo nesdělil, že to budu pouštět z kazety, a ne z filmového pásu, ale naštěstí měli ve čtvrté řadě uprostřed stoleček pro tyto případy a po ruce video a výkonnou promítačku, a dokonce i bezdrátový mikrofon, takže jsem si všechno zařídil a domluvil sám – co si člověk neudělá, to nemá. Zvukařům touto cestou děkuji za ochotu a shovívavost k mým požadavkům, ale pořadatelům Istroconu nezapomenu, že mne v tom nechali – příště jim dovezu velký kulový. Odešel jsem se uklidnit do pokoje a napsal jsem si i úvodní projev – v časové tísni mívám nejlepší nápady. Vrátil jsem se kolem jedné odpoledne na konec přednášky Nalima „Uzbeka“ Lidochaze a Zdeňka „Tuneláře“ Zachodila o Conanových stopách na Slovensku a bylo potěšující pozorovat, jak Conanovi příznivci v publiku dávali zapeklité otázky a conanologové na fleku vymýšleli odpovědi. Všichni se dobře bavili – dobré publikum je polovina úspěchu každé přednášky.
Po skončení se většina v sále zvedla – asi na oběd – a já si říkal, že takhle aspoň bude případná ostuda menší. Špatná dedukce. Když odbilo 13:30, letmý pohled od promítačky dával tušit, že je zde přes polovinu všech účastníků Istroconu – odhaduju to na 150 lidí. PeS+ se vybavoval u levého vchodu venku, a tak úvodní proslov zůstal na mně. Přináším téměř doslovné znění – přesně to nebude, už si nevzpomínám, ve kterých místech textu jsem se zadrhnul.
„Vážení příznivci Stopařova průvodce po Galaxii. Vítám vás na dnešní videoprojekci části filmu, sestříhaného z šestidílného seriálu BBC a nadabovaného do češtiny brněnskými fany, jako jsou zde přítomný Martin Kučera, zvaný Victor čistič v roli pana Prossera (Victor vstává, uklání se a následuje potlesk) nebo Martin Žourek alias Marvin (nikde ho nevidím), který prostě nemohl dabovat nikoho jiného než Marvina. Dabing vznikl a stále vzniká, neboť ještě není dokončen, ve strohém prostředí u PeSa na jeho počítači, jeho videu a na jeho trpělivosti, s jakou upravuje každou pitomost, kterou vypustíme z úst. Bohužel jsou některé naše přebrepty tak strašné, že to nevydržel ani počítač a ve snaze se zachránit zničil svou zvukovou kartu, jako si liška ukusuje nohu, aby se dostala z pasti. Proto i když máme nadabovánu polovinu filmu, nestihli jsme ji přehrát na videokazetu, a tudíž ji zde neuvidíte. (smích v sále) Nemusíte ale zoufat, máme zde kopii, kterou jsme pouštěli na červnovém Parconu v Šumperku, která obsahuje asi 50 minut a jeden bonbónek na závěr. Není to kopie ideální, od poloviny je původní německý dabing pouze překryt českým a také pasáže vypravěče a úryvky ze Stopařova průvodce nejsou předabovány vůbec, ale věřím, že se i tak budete bavit. (odtud začíná improvizace) Pokusím se nedabované pasáže namluvit živě, takže mi promiňte, když nezačnu včas nebo se zakoktám. Kdybyste slyšeli, co jsme blábolili při dabování – PeS+ chtěl některé věty opakovat desetkrát a nakonec tam dal někdy úplně něco jiného. Tak jdeme na to.“
Nakonec všechno dobře dopadlo, video jelo, promítačka promítala, já (a kousek i PeS+) mluvil ve správných okamžicích do mikrofonu a lidi se na pár místech i zasmáli. Po skončení se ozval dokonce krátký potlesk, ale byl spíš zdvořilý – nedivím se, ten film byl utnutý dřív, než se pořádně rozjel. Já jsem si mohutně oddechl a šel si dát panáka džinantoniksu (nebyl to tzin-anthony-ks, schopný zabít krávu na sto kroků, ale bodnul mi).

14:45
Právě sedím v baru, dopíjím svůj gin s tonikem a vkládám do úst první pořádné jídlo dne, když nepočítám snídani – smažený sýr s hranolkama. Objednal jsem si sice americké brambory, ale budiž, aspoň jsem v tom nebyl sám – většině lidí, co si dali sýr s bramborem, dali hranolky. Zrovna při jídle mne vyfotil PeS+, jako vždycky vysmátý – aby ne, když se nemusel před publikem potit jako já. Rozhostil se mi v duši klid – teď už mi skončily povinnosti a začíná relaxace.
Zašel jsem se podívat do galerie na výstavu Juraje Maxona^^1^^, Martiny Pilcerové^^2^^, Milana Dubnického, Juraje Molčáka a Fero Mráze. Je to malá místnost a každý malíř má jen tři čtyři obrazy, ale k dívání je toho hodně. Nejraděj mám Maxona, zvlášť jeho Marilyn Monroe. Martina Pilcerová tam měla víc tématických obrazů muže s kytarou a na pozadí velkou ocelovou loď bez vody. Nevím, k čemu se to váže (jestli vůbec), ale připomíná mi to povídku O lodi, která zpívala.
V kuloárech jsem se doslechl, že Matěj Landl ze seriálu Spadla z oblakov nedorazí, ale první slovenský kosmonaut plk. Ivan Bella už je tady. Poznal jsem ho na první pohled, i když jsem ho nikdy neviděl – malý, dvakrát širší ramena a hrudník než pas, holá hlava, inteligentní výraz a tělo samý sval – naprostý protiklad všech snílků okolo. Při pohledu na něj se mi opět vybavila pasáž ze Stopařova průvodce: „Oblek, do něhož hromotluk vecpal své tělo, vypadal, jako by jediný smysl jeho existence spočíval v předvádění, jak těžké je vecpat takovéhle tělo do obleku.“ Na rozdíl od Cikorkova bodyguarda mu však oblek padnul dobře.
Na terase, kde jsme popíjeli Smedného mnícha, jsme si koupili lístky do večerní tomboly, kde první cenou byla inkjetová tiskárna Hewlett-Packard a další podle typu sponzorů předplatné Fantázie, různé počítačové programy a hry. Heňu Galgóciovou s lístky vyprovázel emzák Ericsson alias Krtko.

17:00
Stojím u Voodoo tabule a prohlížím si seznam. Jsou tam zajímavá jména, zvlášť jedna posloupnost se mi líbila – 169. Raimi Ted, USA 170. Rak „Raku“ Piotr, Polsko 171. Rampas Zdeněk, Praha 172. Resnick Mike, Cincinnati – kdyby někdo pochyboval o mezinárodnosti tohoto conu, už nemá argument. Najednou za sebou slyším dva zvučné melodické hlasy, jak se dohadují o nějakých dluzích. Otočím se a hle – Pravda a Randalf^^3^^.

17:30
Sleduji závěrečnou scénu honkongského filmu s Chong-Yung Fatem v hlavní roli, klasické výbušné béčko se střeleckými souboji typu „vystřelím ti oko na dvacet metrů, ale netrefím tě ze tří.“ Venku jsem potkal PeSa, jak se řítí tam, odkud jsem já vyšel, sledovat Ghost in the Shell nebo tak něco. Později se přiznal, že půlku filmu prodřímal – nedivím se, zase v noci nespal víc než tři hodiny.

18:00
Poflakuju se po Brložisku, kde Ted Raimi dává oficiální autogramiádu, a povídám si s Marvinem, Victorem a Amisem. Hlídáme Saše Pavelkové sako a debatujeme o tom, kde si dáme večeři. Nevím, jak na to přišli, ale chtějí ochutnat Pštrossovou…ee pštrosa – prý ho mají kousek odtud v restauraci Parlamentka u hradu. Hned jak jsme vyšli před vchod SÚZy, začalo poprchávat, takže jsme se vrátili pro deštníky (já pro kšiltovku Sprandi) a honem na trolejbus, v osm má začít předávání cen Istron 2000. Prostředí II. cenové skupiny se k nám moc nehodilo, ale nejsme žádný béčka, tak jsme ten nepoměr s noblesou přehlédli. Vedle právě probíhala svatební hostina a hrála nám pomalá hudba, docela se to k jídlu hodilo. Na pštrosí medailónky jsme čekali asi hodinu a jídlo jsme museli kousat důkladně – něco mezi hovězím a hodně starou krůtou, ale špatně mi po tom nebylo. Při placení jsme už věděli, že přijdeme pozdě, co jsme ovšem nevěděli, bylo to, že venku začalo hustě pršet, a než jsme přejeli pět zastávek trolejbusem, spustila se průtrž mračen a silná bouřka. Těch patnáct metrů pod stříšku zastávky na druhé straně silnice jsme běželi, ale promokli jsme.
Po hodině čekání, kdy střídavě ustával vítr a houstnul déšť, Amisovi naopak došla trpělivost a rozběhl se deštěm k SÚZe a já za ním. Victor s Marvinem vyběhli pět minut po nás. Za deset minut poklusu jsme skrz naskrz promoklí dočvachtali do pokoje. Já vlezl hned pod sprchu a potom nahý do postele, abych se zahřál, Amis chvíli sušil džíny a potom před desátou šel na tombolu. Já jsem to vzdal a začal se koukat na Bladea na HBO.
Chvíli po začátku někdo zaklepal. Myslel jsem si, že je to Amis, a tak jsem vyskočil z postele a otvírám dveře. Stála tam krásná Martina Pilcerová a hledala Vlastu Talaše, nepamatovala si číslo jeho pokoje. Nevěděl jsem, kde bydlí, takže jsem jí neporadil a raděj jsem zavřel – rozhovor nám vázl. Spěchala a byla trochu v rozpacích, ještě že jsem měl na sobě aspoň ty slipy.

24:00
Soukám se do mokrých levisek a jdu na předpremiéru Battlefield Earth. Během promítání jsem uschnul a ještě půlhodinu po filmu jsme s PeSem, Rampasem, Pavlíkem^^4^^, Pilcerovou a mnoha dalšími debatovali o tom, jaké blbiny jsou Američani ještě schopni natočit. Jediný, koho jsem slyšel film chválit (kromě triků, ty uznali všichni za obstojné), byl Libor Marchlík, ale to jen proto, že si z nás dělal srandu a čekal, kdo se mu na to chytí. Kolem třetí ráno jsme ještě koukali s Amisem na závěr přímého přenosu olympijského triatlonu, kde náš reprezentant získal bronz.

Neděle 17.9.2000

9:45
Vstal jsem a vyrazil bleskově na snídani, která se vydává jen do deseti hodin. Dnes nás naštěstí nikdo nevyháněl (včera chystali svatbu), ale číšník mi přinesl pouze dva rohlíky, že na víc nemám nárok. Teda fuj, co by nechtěl za 50 Sk. U výtahu jsem potkal Teda Raimiho, opět celého v černém, jak se pokouší sbalit dvě sympatické, i když odbarvené blondýnky. Program ještě doznívá a Jan Žižka zve Victora na svůj test znalostí o scifi „Kde som sa s nim len stretol…“, ale tam už to nestihneme, protože vlak odjíždí okolo dvanácté.

11:00
Věnoval jsem Henrietě Galgociové své druhé tričko s obrázky z filmu Stopařův průvodce po Galaxii. Byla překvapená, doufám příjemně, a pravila, že ho vyvěsí v Brlohu. Jednou to přijedu zkontrolovat. Jenom mne mrzí, že jsem se s ní nemohl vyfotit, nebyl už čas.
Při odchodu a posledním rozhlédnutí po přísálí kolem Hlavní a Vedlejší paluby jsem znovu uviděl Teda Raimiho a jeho dvě blondýnky – snaha se mu opravdu vyplatila. Ale ruku na srdce, on vlastně žádnou velkou snahu vyvíjet nemusí.

13:00
Někdy kolem jedné jsme zastavili v Břeclavi, kde nás opustil Amis a taky Doktor, výherce hlavní ceny v tombole. Před chvílí přišel celník a milého Doktora i s neproclenou tiskárnou odvedl s sebou. Škodolibě jsme mu zamávali a odjeli do Brna.
Příští rok si Istrocon rozhodně zopakuju, taky proto, že mi ještě polovina slovenských korun zbyla, a přece to nebudu vyměňovat – rovnou to utratím. Tentokrát si dám klokaní řízky.

• ^^1^^ – Vytvořil obálku třeba k laserovským Knihám krve.
• ^^2^^ – Nakreslila kupříkladu obálky k reedici první tří Planet smrti, z poslední doby Martinovu Hostinu pro vrány..
• ^^3^^ – hlavní organizátor proslaveného Koprconu – odtud ta debata o dluzích.
• ^^4^^ – překladatel Jan Pavlík – např. Hyperion, povídky Cordwainera Smithe, romány Stephena Baxtera nebo hodně Star Treků

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).